JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 8 Tdo 1014/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 o dovolání obviněného F. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 7 To 300/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 16/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění F. Š. a E. Ř. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 2 T 16/2003, uznáni vinnými rozsáhlou trestnou činností popsanou bod body 1. až 11. tohoto rozsudku, kterou uvedený soud v případě obviněného F. Š. právně kvalifikoval v bodě 1. jednak jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodech 2. až 9. jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodě 10. jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 11. jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Za uvedené jednání a taktéž za dvojnásobný trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 4 T 158/1997, soud obviněného F. Š. (dále převážně jen „obviněný“) odsoudil podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 4 T 158/1997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Oproti tomu soud prvního stupně obviněného v části jednání popsaného pod body 12. a 13. citovaného rozsudku zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby, neboť uvedené skutky nejsou trestnými činy.

Tímtéž rozsudkem tento soud rozhodl o vině a trestu obviněné E. Ř. a o náhradě škody.

O odvolání obviněného F. Š. proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 7 To 300/2005, tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním. Učinil tak prostřednictvím obhájce Mgr. T. P. a vymezil jej důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Existenci uplatněného dovolacího důvodu obviněný založil na tvrzení, že v předchozích stadiích řízení nebyly ze strany soudů prvního a druhého stupně provedeny jím opakovaně navrhované důkazy výslechy svědků M. J., P. H. a M. N. a vypracováním znaleckého posudku z oboru grafologie stran plné moci (o jakou plnou moc se mělo jednat konkrétně, obviněný neuvedl). V důsledku těchto pochybení soudy podle jeho přesvědčení nesprávně právně posoudily jednání, jímž byl uznán vinným.

V závěru svého podání obviněný podotkl, že se rozhodně nedomáhá přezkumu učiněných skutkových zjištění ze strany dovolacího soudu, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 7 To 300/2005, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. předloženo Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření ze dne 5. 9. 2006 uvedla, že dovolací argumentace obviněného sice formálně směřuje proti způsobu právního posouzení jednoho samostatného skutku a dvou dílčích skutků jeho pokračující trestné činnosti, avšak namítaná nesprávnost v uvedeném směru je spatřována výlučně ve zpochybnění úplnosti rozsahu provedeného dokazování a tím i skutkového stavu věci. Proto je podle ní zřejmé, že dovolatel nemohl po obsahové stránce naplnit ani jím použitý důvod dovolání ani další důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z těchto důvodů nepovažovala za splněné obecné předpoklady obsahového přezkoumání jeho dovolání.

Nad rámec výše řečeného státní zástupkyně konstatovala, že obviněným uplatněné námitky nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. Zmínila, že v daném případě by bylo možno přikročit k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně pouze tehdy, pokud by právní závěr o míře dovolatelova zásahu do majetku poškozené prodávající obchodní společnosti A., s. r. o., a leasingové společnosti G. C. L., a. s., jakožto právního nástupce poškozené I. L., a. s. – nového nabyvatele předmětu jejich obchodního vztahu, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. Taková situace však při projednávání této trestní věci nenastala.

Státní zástupkyně v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti podání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Především je třeba předeslat, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V posuzované věci má zejména význam to, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž tento dovolací důvod opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých dovolacích argumentů brojil výlučně proti rozsahu vedení dokazování ze strany soudů obou stupňů, pokládal-li za nesprávné, že nebyly provedeny jím opakovaně navrhované důkazy výslechy svědků (jmenovitě M. J., P. H. a M. N.) či vypracováním znaleckého posudku z oboru grafologie ohledně plné moci.

Z povahy takto vytýkaných vad (které byly v podstatě opakováním obhajoby uplatněné obviněným v předchozích stadiích řízení) je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a třebaže výslovně zmínil, že nepožadoval přezkum učiněných skutkových zjištění ze strany dovolacího soudu, po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování, než jak k němu přistoupily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o tom, proč byly obviněným navrhované důkazy považovány pro zjištění skutkového stavu věci za nadbytečné, soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily (str. 22 až 23 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 13. September 2006