JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 993/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. září 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného F. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 249/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 55/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 2 T 55/2004, byl obviněný F. K. uznán vinným v bodech 1, 2, 3, 5 a 6 výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě 4 výroku o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle „§ 197/1s) tr. zák.“ (správně § 197a odst. 1 tr. zák.) a v bodě 6 výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy, resp. za jednání popsaná v bodech 1, 3, 5 a 6 výroku o vině, byl obviněnému uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 36.000,- Kč, a to bez stanovení náhradního trestu odnětí svobody (§ 54 odst. 3 tr. zák.). Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku o vině soud prvního stupně upustil od uložení dalšího trestu podle § 37 tr. zák. Rozsudkem soudu prvního stupně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 1 T 84/2002, který nabyl ve vztahu k obviněnému F. K. právní moci dne 31. 8. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo rozhodnuto ohledně obviněného F. K. a spoluobviněného V. S. zprošťujícími výroky a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 3 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006, sp. zn. 4 To 249/2005, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celé odsuzující části zrušen. Odvolací soud dále za podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného F. K. uznal vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 1, 2, 3, 5, 6a výroku o vině), násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. (bod 4 výroku o vině) a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (bod 6b výroku o vině). Za skutky popsané pod body 1 - 6a výroku o vině odvolací soud obviněnému uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 36.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců (§ 54 odst. 3 tr. zák.); ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 6b výroku o vině odvolací soud upustil od uložení dalšího trestu podle § 37 tr. zák. Rozsudkem soudu druhého stupně byl opětovně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 1 T 84/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a rovněž i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že nesouhlasí s hmotně právním posouzením jednotlivých dílčích útoků popsaných pod body 1, 2, 3, 5 a 6a napadeného rozsudku jako jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. o pokračujícím trestném činu. Obviněný se domnívá, že v daném případě není naplněn zákonný znak pokračování spočívající v jednotném záměru (subjektivní souvislosti), když nelze dovodit, že by všechny útoky byly po subjektivní stránce spojeny jedním záměrem v tom smyslu, že obviněný již od počátku zamýšlel i další útoky. Podle obviněného není rovněž u všech dílčích útoků naplněn zákonný znak spočívající ve stejném nebo podobném způsobu provedení, a to zejména u skutků pod body 1 a 6a napadeného rozsudku ve vztahu ke skutkům pod body 2, 3 a 5. Nejzásadnější pochybení v otázce pokračujícího trestného činu obviněný shledává v absenci naplnění zákonného znaku pokračování spočívajícího v blízké souvislosti časové. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že ustálenou soudní praxí je dovozováno, že časová souvislost je přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane s pácháním trestné činnosti; blízká časová souvislost je tedy splněna, je-li mezi jednotlivými útoky prodleva několik dnů, maximálně týdnů. Podle obviněného je v daném případě nepochybné, že s ohledem na absenci časové souvislosti je nezbytné oddělit samostatně skutek 1 napadeného rozsudku, neboť k jeho spáchání mělo dojít v září 2001 a k dalšímu skutku až v březnu 2002, a tento skutek posoudit jako samostatný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. S ohledem na uvedené lze podle obviněného považovat za jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu toliko skutky 2 a 3 napadeného rozsudku, které ovšem lze kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o skutky pod body 5 a 6a napadeného rozsudku, u těchto absentují zákonné znaky spočívající v jednotném záměru a stejném nebo podobném způsobu provedení; i tyto skutky je tedy nutné posoudit jako dva samostatné trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (bod 5) a podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť odvolací soud dovodil, že tímto jednáním se obviněný obohatil přinejmenším o 400.000,- Kč.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že z popisu skutku pod bodem 1 napadeného rozsudku vyplývá, že smlouva na provedení výkopových prací byla uzavřena mezi pány H. a H. a že z tohoto důvodu nejde v případě jeho jednání, které spočívalo v tom, že převzal od H. za účelem jejího předání H. částku 55.860,- Kč, kterou vyjma 13.000,- Kč (tedy 42.860,- Kč) užil pro svoji potřebu, o trestný čin podvodu. Navíc ani nelze H. označit za poškozeného, neboť tento má nárok na plnění vůči H., a proto tím, že mu obviněný nepředal peníze, nemohl být poškozen H., ale jen H. Obdobná je situace u skutků pod body 2 a 3 napadeného rozsudku, neboť z jejich popisu vyplývá, že obviněný uzavřel s poškozenými smlouvu o půjčce na v popisu uvedený účel a vypůjčené peníze doposud nevrátil. Podle obviněného takové jednání není ani trestným činem podvodu, ani protiprávní a jedná se o běžný občanskoprávní spor. Navíc v popisu skutku absentují základní znaky trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl, popř. materiální stránka trestného činu.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu II. a I. stupně zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatoval, že dovolatelem uplatněná argumentace jím zvolenému důvodu dovolání vyhovuje a zčásti lze s jeho námitkami souhlasit, nicméně valná část výhrad se jeví jako nedůvodná, přičemž se to týká zejména požadavku na vyčlenění jednání popsaných pod body 5 a 6a z pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Je sice pravdou, že způsob provedení činu v těchto dvou případech není zcela identický s jednáním popsaným pod body 2 a 3 výroku o vině, na straně druhé nelze nevidět nejužší časovou souvislost mezi těmito jednáními i obecný jednotící úmysl spočívající v získání cizích peněz pod jakoukoli záminkou s vědomím, že tyto prostředky nedostanou poškození nikdy zpět. Stran namítaného nedostatku počáteční představy obviněného o četnosti a povaze jím spáchaných útoků pokračujícího trestného jednání státní zástupce uvedl, že není nutné, aby pachatel od samého počátku páchal trestný čin s přesnou představou o tom, kolika útoky, ve které době a jak provedenými dosáhne svého cíle, postačuje jeho obecná představa o tom, že hodlá páchat protiprávní jednání určitého druhu více než jedním izolovaným útokem. Podle státního zástupce lze z hlediska časové souvislosti na dílčí skutky popsané pod body 2, 3, 5 a 6a nahlížet jako na jedno pokračující jednání, jímž obviněný různě sofistikovaným způsobem naplňoval stále stejnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu, přičemž celkově způsobená škoda v těchto čtyřech případech (600.000,- Kč) zřetelně svědčí pro právní kvalifikaci užitou soudem, tj. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dovolateli je možno přisvědčit v tom, že skutek popsaný pod bodem 1 výroku o vině je časově natolik vzdálen dílčím skutkům uvedeným v bodech 2, 3, 5 a 6a výroku o vině, že se nemůže jednat o součást jediného pokračujícího trestného jednání. Zásadní pochybení v hmotně právním posouzení tohoto činu podle státního zástupce ovšem spočívá v tom, že nejde o podvodné jednání ve smyslu § 250 tr. zák., ale o jednání typické pro zpronevěru, přičemž s ohledem na výši škody (42.860,- Kč) by toto jednání mělo být správně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jenž nemůže být součástí trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Napadené rozhodnutí tedy trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení dílčího skutku popsaného pod bodem 1 výroku o vině, avšak způsobem navrhovaným dovolatelem nelze tuto vadu napravit, neboť při zachování právní kvalifikace skutků popsaných v bodech 2, 3, 5 a 6a výroku o vině by samostatným právním posouzením skutku pod bodem 1 jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. došlo ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele.

S ohledem na skutečnosti uvedené ve vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Protože námitky uvedené v dovolání obviněného po obsahové stránce odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou tedy způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Předně se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkou obviněného, že jednání uvedené v bodě 1, napadeného rozsudku (poškozený V. H.) nemůže být s ohledem na neexistenci blízké časové souvislosti ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. dílčím útokem jednání pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tak je tomu ale zejména také z toho důvodu, jak to také obviněný v dovolání namítá, že dané jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Konkrétně se podle napadeného rozsudku měl obviněný tohoto podvodného dílčího jednání dopustit tím, že (stručně řečeno) v měsíci září 2001 převzal od J. H. částku 55.860,- Kč k úhradě faktury ve prospěch V. H., tomuto uhradil pouze zálohu ve výši 13.000,- Kč, a částku 42.860,- Kč V. H. nevrátil v úmyslu užít těchto peněžních prostředků pro svoji potřebu. Z takto zjištěného skutkového stavu nevyplývá podvodný úmysl obviněného. I když odvolací soud uvádí, že obviněný částku „nevrátil“, je ze skutku zřejmé, že se jedná o nepředání předmětné peněžní částky V. H. a její užití pro svoji potřebu. Obviněný si tak danou peněžní částku jako cizí věc, která mu byla svěřena k úhradně faktury ve prospěch V. H., v rozporu s účelem svěření přisvojil a vzhledem k její výši tak způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou (nejméně 25.000,- Kč - § 89 odst. 11 tr. zák.). Vzhledem k uvedenému by proto přicházelo v úvahu, a to na základě již soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu bez nutnosti dalšího dokazování, posoudit jednání obviněného v bodě 1 výroku o vině jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Takovýto postup ale nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že další jednání obviněného uvedené v bodech 2, 3, 5 a 6a napadeného rozsudku i bez jednání v bodě 1, nadále naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným odvolacím soudem, a proto by tato změna v právním posouzení skutku byla změnou v neprospěch obviněného, když by byl při zachování původní právní kvalifikace uznán navíc vinným dalším trestným činem, a to na podkladě vlastního dovolání. Takovémuto postup ale v řízení před Nejvyšším soudem brání ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. a v novém řízení ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., jak to také nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání.

Z uvedeného současně vyplývá, že se dovolací soud neztotožnil s námitkami obviněného ohledně nenaplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., pokud jde o zbývající dílčí útoky uvedené pod body 2, 3, 5 a 6a výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Podle tohoto rozsudku se obviněný dopustil útoku ad 2 v období března až dubna 2002, ad 3 v období března až července 2002, ad 5 dne 4. července 2002 a ad 6a dne 11. července 2002. Z uvedeného vyplývá, že se obviněný všech čtyř dílčích podvodných útoků dopustil v podstatě v období čtyř měsíců, když v prvních dvou případech soudy nezjistily přesnou dobu spáchání. Argumentuje-li obviněný tím, že časová souvislost bude podle ustálené soudní praxe přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti (Komentář k Trestnímu zákonu, C. H. Beck, 5. vydání, str. č. 608), nutno uvést, že časovou souvislost nelze přesně ohraničit. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (sešit č. 5/2005) shledal existenci časové souvislosti v případě, kde tato prodleva představovala „pouhé tři měsíce“. Je tedy zřejmé, že posuzovaní časové souvislosti mezi dílčími útoky je nutno posuzovat konkrétně podle daného případu a také s ohledem na možnosti, resp. příležitost a přípravu pachatele k spáchání útoku. V daném případě proto Nejvyšší soud vzhledem k uvedené době spáchání všech čtyř dílčích útoků, shledal mezi nimi blízkou časovou souvislost.

Pokud obviněný dále namítá, že v případě útoků uvedených v bodech 2 a 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je z popisu těchto útoků pouze zřejmé, že uzavřel s poškozenými smlouvu o půjčce na daný účel a doposud vypůjčené peníze nevrátil, takže podle jeho názoru není takto popsané jednání trestným činem podvodu pro absenci uvedení v omyl popř. materiální stránky, nelze se s touto námitkou ztotožnit. V popisu obou předmětných jednání je totiž uvedeno, že obviněný „pod záminkou půjčky … vylákal“ předmětné finanční částky od poškozených, a to „v úmyslu užít je pro svoji potřebu“. Již soud prvního stupně na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k zjištění, že obviněný si v žádném případě peníze nepůjčil, nepoužil je k účelu, který uváděl a od počátku jednal s úmyslem je poškozeným nevrátit (str. 13 rozsudku). Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že toto jednání neobsahuje uvedení v omyl, popř. že nemá odpovídající stupeň společenské nebezpečnosti.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že u útoků pod body 5 a 6a nelze dovodit jednotný záměr ani způsob provedení a je třeba je proto posoudit jako dva samostatné trestné činy podle § 250 odst. 1 resp. § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný tedy nenamítá, že tyto útoky nenaplňují zákonné znaky podvodu podle § 250 tr. zák.

Jednotný záměr možno obecně vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, kdy pachatel odcizuje stále stejné věci (předměty), z objektivních souvislostí jako je doba, způsob a místo spáchání jednotlivých útoků, apod. Všechny zjištěné okolnosti je pak třeba hodnotit komplexně. Stejnorodost provedení přitom neznamená úplnou shodu způsobu spáchání jednotlivých útoků a je nerozhodné, zda na některém z nich mají účast i jiné osoby. Jednotným záměrem v případě obviněného bylo obohacovat se na úkor cizího majetku za použití podvodného jednání, tj. jednání naplňujícího skutkovou podstatu stále stejného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Samotný způsob provedení pak podle § 89 odst. 3 tr. zák. může být stejný, ale také pouze podobný (tj. nevyžaduje se úplná shoda). Pokud obviněný v této trestní věci útok ad 5 (výrok o vině) spáchal podvodným vylákáním peněžní částky pod záminkou koupení platební karty a osobních dokladů odcizených poškozenému a další útok ad 6a (výrok o vině) podvodným vylákáním majetkové hodnoty ve výši nezaplacené kupní ceny za převod nemovitosti (kterou následně zpeněžili jejím prodejem), jedná se o podobný způsob provedení obou dílčích útoků. Protože byly splněny i další podmínky ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., tvoří i tyto dva dílčí útoky (spolu s dalšími) jeden pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný tak byl správně uznán vinným tímto trestným činem a jeho námitky ohledně nenaplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., z hlediska kterých s ohledem na ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. („v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání …“) napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 26. September 2006