JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 988/2018

Zkrácení daně

Právní věty

  1. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) spáchal mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň a takový čin spáchal ve velkém rozsahu (tj. nejméně 5 mil. Kč). Zkrácením daně je jakékoliv jednání pachatele, v jehož důsledku je povinné osobě v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň nebo k jejímu vyměření vůbec nedojde. Jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu. Pachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo nikoli v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu.

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovoláních, která podali obvinění J. R., a C. F., a nejvyšší státní zástupce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 3 To 71/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2014, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. R. a C. F. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, č. j. 45 T 5/2014-3195, byli obvinění J. R. a C. F. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsouzeni obviněný J. R. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce v orgánech obchodních společností na pět let. Obviněný C. F. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále byl i tomuto obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v orgánech obchodních společností na sedm let.

Uvedeného trestného činu se obvinění dopustili podle skutkových zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že v průběhu srpna až listopadu 2011 v P. obviněný J. R. jako jednatel společnosti FAMEXIM, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 42 (dále jen FAMEXIM) společně s obviněným C. F., který byl na základě plné moci ze dne 17. 8. 2011 oprávněn zastupovat FAMEXIM v rozsahu práv jednatele, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úloh s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) poté, co v průběhu srpna až listopadu 2011 nakoupili od společnosti EFI Europe, s.r.o., se sídlem Moldavská cesta 6, Košice, Slovenská republika (dále jen EFI Europe) řepkové oleje v celkovém množství 8659,35 tun za cenu 10 024 007 EUR, v přepočtu 247 905 553,58 Kč, a tyto následně prodali tuzemské společnosti DRACOPPER, s.r.o., se sídlem Kollárova 427/32, Plzeň (dále jen DRACOPPER) za nižší cenu, než byla cena nákupní, a jejich prodejem tak získali pouze částku 210 664 908,16 Kč, tedy částku nižší o 37 240 645,42 Kč, čímž snížili daňový základ pro výpočet DPH, dále 19 faktur za prodej řepkových olejů DRACOPPER za období od 16. 9. 2011 do 30. 9. 2011 vůbec neuvedli v přiznání k DPH za III. čtvrtletí roku 2011 a daňový základ dále neoprávněně snížili i pomocí vystavených faktur za fiktivní nákup lisovacích strojů od dvou tuzemských společností za částku celkem 5 898 000 EUR včetně DPH, který nebyl ve skutečnosti realizován, a faktur potvrzujících údajný následný vývoz těchto strojů do jiného členského státu Evropské unie (vše v rozsudku nalézacího soudu podrobně specifikováno), a výše uvedeným jednáním zkrátili DPH celkově nejméně o částku 29 601 657 Kč, a v případě, že by součástí daňového přiznání k DPH za 3. a 4. čtvrtletí roku 2011 byly kompletní dodávky řepkových olejů pro DRACOPPER prodávané za minimálně nákupní cenu, za kterou byly FAMEXIM nakoupeny, o částku 37 018 126 Kč.

O odvoláních obviněných podaných v obou případech proti výrokům o vině i trestech rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 3 To 71/2017, tak, že odvolání obou obviněných jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním oba obvinění a nejvyšší státní zástupce․

Obviněný J. R. dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že trestní řízení, které předcházelo jeho odsouzení, je v rozporu s účelem trestního řádu, neboť soudy dospěly k závěru, že nebyl organizátorem obchodu s řepkovým olejem a že tyto je třeba hledat mezi jinými osobami, přesto soudy rozhodly výlučně o jeho vině, zatímco ony osoby zůstaly nelogicky v pozici svědků. Ve vztahu k výroku o vině obviněný obecně namítl, že nebyly naplněny znaky trestného činu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodlivým následkem a jeho zavinění. Obecně také namítl extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěnými skutečnostmi. Vytkl soudům nevyhovění návrhům obhajoby na doplnění dokazování. Namítl, že je osobou bez zkušeností s obchodní činností a s ustanovením do funkce jednatele souhlasil pouze za předpokladu, že se jedná o legální obchodní činnost. Věděl, že se jedná o dodávky řepkového oleje konečnému odběrateli OLEO CHEMICAL, a. s., do celního skladu, přičemž zboží bylo pod celním dozorem. Nemohl si být vědom toho, že DPH má odvádět obchodní společnost FAMEXIM a nikoli konečný odběratel OLEO CHEMICAL, a. s. Co se týká posouzení příčinné souvislosti, soudy nezjišťovaly, zda kupní smlouvy mezi FAMEXIM a EFI Europe byly jen fiktivní a tedy neplatné, zda bylo zboží skutečně dodáno a zda mohlo dojít k převodu vlastnického práva a vzniku daňové povinnosti na straně FAMEXIM. V řízení nebylo ani prokázáno, jestli neodvedení daně bylo v příčinné souvislosti s jeho jednáním a v jaké výši měl tento škodlivý následek nastat. Přitom poškozená Česká republika se k trestnímu řízení ani nepřipojila. Ve vztahu k zavinění jakožto zákonnému znaku trestného činu uvedl, že má pouze základní vzdělání a z veškerých jednání nabyl přesvědčení, že dodávky řepkového oleje jsou již delší dobu prováděny zkušenými odborníky v oboru. Soudům vytkl, že nepřihlédly k jeho doznání, že se bez svého vědomí stal tzv. bílým koněm a že svého jednání velmi lituje. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám obviněného zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Obviněný C. F. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyjádřil názor, že zjištěný skutkový děj nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Uvedl, že obchodní společnost FAMEXIM nebyla povinna platit DPH. Popsal, jak probíhalo obchodování a komunikace s obchodní společností DRACOPPER a účast dalších osob, a namítl, že podání daňového přiznání a zaplacení vypočtené DPH nebylo v jeho pracovní náplni a neměl to ani možnost ovlivnit a kontrolovat. Polemizoval s tím, že mu je kladeno za vinu obchodování se ztrátou. Namítl dále, že jednání popsané v obžalobě, mělo být (pokud by na něj bylo možno nahlížet jako na trestné) posouzeno jako trestný čin porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 tr. zákoníku, neboť se jednalo o porušení povinnosti přiznat daň z přidané hodnoty k dovezenému zboží. Kromě toho měl být orgány činnými v trestním řízení poučen o „zániku trestní odpovědnosti trestného činu neodvedení daně, poplatku a jiné podobné platby“ též v případě § 240 tr. zákoníku. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3093/2008, v němž byla připuštěna možnost analogické aplikace § 242 tr. zákoníku jako zvláštního ustanovení o účinné lítosti - vztahujícího se podle znění zákona pouze k § 241 tr. zákoníku - i na trestný čin podle § 240 tr. zákoníku. Na tento nález navazovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, a obviněný tak dovodil, že se zmíněné ustanovení o účinné lítosti vztahuje i na skutek, kterým byl uznán vinným, o čemž měl být náležitě nejpozději soudem prvního stupně poučen a měla mu být dána možnost podat opravné či dodatečné daňové přiznání a daň doplatit. Pokud by byl souzen za trestný čin podle § 261 trestního zákoníku, pak zánik trestní odpovědnosti za tento trestný čin je výslovně uveden v § 33 trestního zákoníku. Soudy se dále podle obviněného nijak nevypořádaly se skutečností, že z podnikatelského účtu FAMEXIM byla ve prospěch Finančního úřadu pro Prahu 3 zajištěna částka 150 000 EUR, o kterou by měla být výše škody snížena. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch obou obviněných, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil je proti výrokům o zařazení obviněných do příslušných typů věznice. Vytkl, že napadeným usnesením nebylo reagováno na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 58/2017 Sb., účinnou od 1. 10. 2017, kterou došlo k redukci typů věznic, do nichž jsou obvinění zařazováni rozhodnutími soudů, na pouhé dva - s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu tak nabyl právní moci výrok o zařazení obviněných ve znění již neodpovídajícím zákonům. Obviněný J. R. byl totiž pro výkon trestu odnětí svobody zařazen rozhodnutím odvolacího soudu do již neexistujícího typu věznice, tedy věznice s dozorem, a obviněný C. F. byl sice zařazen do typu věznice i po novele existujícího, tedy do věznice s ostrahou, avšak bez přihlédnutí k tomu, že faktický obsah § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku před novelou a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku po novele se liší. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění před novelou byly pro zařazení do tohoto typu věznice dány konkrétní podmínky. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve znění po novele je do tohoto typu věznice zařazen ten, kdo není zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Přechodná ustanovení zákona na situaci, která nastala v předmětné věci, nepamatují, odvolací soud měl však postupovat podle čl. II. bod 2. uvedené novely trestního zákoníku, neboť v širším kontextu rozhodoval o trestu včetně zařazení obviněných. S poukazem na možnost opakování této vady v rozhodnutích soudů se nejvyšší státní zástupce domáhal toho, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a sám aby rozhodl tak, že se oba obvinění pro výkon trestu odnětí svobody zařazují do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2017.

Obviněný C. F. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že názor tam prezentovaný není správný, neboť přechodné ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 58/2017 Sb. upravuje automatický přesun odsouzených do příslušných typů věznic, přičemž toto ustanovení míří i na případy, kdy výrok o zařazení do příslušného typu věznice právní moci nabude až po účinnosti uvedené novely trestního zákoníku. Obviněný se zároveň neztotožnil s tím, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podáno v jeho prospěch.

K dovoláním obou obviněných se vyjádřila státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství s tím, že rozvedla povahu uplatněných dovolacích důvodů, pod něž však většina námitek obviněných, respektive v případě obviněného J. R. žádné uplatněné námitky nejsou podřaditelné, neboť jde v podstatě o námitky proti skutkovým zjištěním soudů, respektive námitky procesní. Za neopodstatněné označila zbývající dovolací námitky obviněného C. F., jimiž se podrobně zabývala. Dovolání obou obviněných navrhla odmítnout, a to dovolání obviněného J. R. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného C. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný J. R. k vyjádření státní zástupkyně podal nesouhlasné stanovisko s tím, že setrval na svých výhradách vůči napadenému rozhodnutí. Zejména poukázal na nutnost zabývat se extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, a na zásadu legality, která ukládá státnímu zastupitelství stíhat všechny osoby, které se trestné činnosti dopustily. Připojil se k návrhu nejvyššího státního zástupce na zrušení napadeného usnesení s tím, že je odůvodněno i uložením obviněnému takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná (§ 265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], respektive nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a tr. ř.], všechna v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Obecně k dovolání a k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejprve je na místě k institutu dovolání obecně uvést, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnuti spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. zejména takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Pod uvedený dovolací důvod (a kromě případů výslovně uvedených v § 265b tr. ř. pod žádný dovolací důvod) nejsou podřaditelné ani námitky procesního charakteru.

Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).

V posuzované věci ovšem taková situace nenastala. Zjištění nalézacího soudu mají v obsahu provedených důkazů dostatečný podklad a logicky z nich vyplývají. Odvolací soud se přesvědčivým způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněných, které byly v podstatné části shodné jako námitky uplatněné v podaném dovolání. Obvinění založili dovolání do značné míry na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, jež pod uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají. Nejvyšší soud ohledně těchto skutkových zjištění neshledal zmíněný extrémní rozpor a tudíž ani důvod ke svému zásahu z důvodu zajištění základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Skutkové námitky obviněných byly v průběhu řízení v zásadě konstantní a soudy se jimi podrobně zabývaly, včetně návrhů na doplnění dokazování, jimž zčásti nevyhověly, avšak tento svůj postup řádně i ve svých rozhodnutích odůvodnily, odvolací soud konkrétně na str. 6, 8 a 9 napadeného usnesení.

K dovolání obviněného J. R.

Obviněný J. R. se v dovolání s poukazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především snažil zpochybnit obsah provedeného dokazování a závěry, které z něj soudy vyvodily, a předložil svou vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Takové námitky jsou zjevně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Některé námitky obviněného týkající se naplnění jednotlivých znaků trestného činu pak zůstaly ve zcela nekonkrétní poloze, tudíž na ně nelze konkrétně reagovat.

Irelevantní jsou námitky, že do trestné činnosti byly zapojeny další osoby, které z ní profitovaly a měly na ní výraznější podíl než obviněný, neboť soud v souladu se zásadou obžalovací byl vázán podanou obžalobou a rozhodoval toliko o vině obviněných. Trestní stíhání konkrétní osoby je možné pouze na základě podané obžaloby a soudům právě s ohledem na zásadu obžalovací (§ 220 tr. ř.) nepřísluší řešit otázku trestní odpovědnosti dalších osob než těch, na které je obžaloba podána (zásada nemo iudex sine actore). Na tom nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že obvinění předstíráním obchodů za společnost FAMEXIM se společností DRACOPPER pouze usilovali o to umožnit konečnému odběrateli řepkového oleje jeho nákup za nižší cenu tím, že si již společnost DRACOPPER do DPH na vstupu bude moci zahrnout DPH fakturované jí FAMEXIM, přičemž následně i DRACOPPER navýší prodejní cenu OLEO CHEMICAL, a. s., tak, aby tato společnost si mohla na vstupu odečíst DPH v reálné hodnotě řepkového oleje, přičemž tyto další obchodní společnosti v tomto řetězci byly srozuměny s tím, že FAMEXIM reálně vzniklou DPH z prodeje řepkového oleje neuhradí, a že osoby za FAMEXIM jednaly z pokynů dalších osob, vystupujících za odběratelské společnosti DRACOPPER a OLEO CHEMICAL, a. s., a že nalézací soud zjistil, že jednatel DRACOPPER R. B. byl tím, kdo toto obchodování s řepkovým olejem obviněným navrhl.

Pod uplatněný dovolací důvod není podřaditelná ani námitka, že vzhledem k fiktivnosti kupní smlouvy obchodní společnosti FAMEXIM nevznikla povinnost DPH odvést, neboť se jedná opět o námitku zpochybňující skutkový děj zjištěný soudy, jež prověřovaly původ řepkových olejů formou mezinárodní právní pomoci a uzavřely, že tyto obchody skutečně proběhly, obchodní společnost FAMEXIM nakoupila tyto oleje od obchodní společnosti EFI Europe a dále je prodávala obchodní společnosti DRACOPPER. I když lze dovodit, že smyslem tohoto jednání bylo zvýhodnit obchodní společnost DRACOPPER, nemá to žádný vliv na závěr o vině obviněných, kterým touto obchodní činností vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty.

Jestliže obviněný namítl, že nebylo zjištěno, v jaké výši došlo jeho jednáním ke zkrácení daně, opět nevycházel ze soudy zjištěného skutkového stavu. I když lze nalézacímu soudu vytknout v podstatě alternativní pojetí výroku o vině v části týkající se celkového rozsahu zkrácení daně, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, že vycházel z varianty pro obviněné nejpříznivější, tj. ze stanovení DPH z cen, které byly na fakturách uvedeny jako prodejní, ačkoli byly nižší než ceny, za které byly oleje nakoupeny. Na str. 47 rozsudku dospěl nalézací soud k závěru, že k celkovému zkrácení daně došlo nejméně o částku 29 601 657 Kč. Odvolací soud na str. 7-8 svého rozhodnutí vysvětlil, že nebyl důvod vycházet z cen nižších než nákupních, neboť i prodej touto společností za cenu nižší byl již součástí krácení povinnosti k placení DPH u této společnosti (odvolací soud vycházel z toho, že v daném případě bylo třeba uplatnit § 36a zákona o DPH přiměřeně), a že v souhrnu za obě předmětná čtvrtletí by zkrácená DPH činila dokonce 41 775 134,95 Kč, z čehož však nemohl vycházet s ohledem na zákaz reformationis in peius.

K námitce zpochybňující vznik škody je třeba dodat, že vznik škody není znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, nýbrž tímto znakem je rozsah zkrácení daně v určité výši, a zejména že ze skutečnosti, že stát neuplatnil jako poškozený v trestním řízení nárok na náhradu škody, nelze dovozovat, že daň zkrácena nebyla (což obdobně platí u trestných činů, jejichž znakem je vznik škody).

S jistou mírou benevolence lze za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod považovat námitku absence úmyslu obviněného, tj. nenaplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Obviněný J. R. v této souvislosti zejména namítl, že nevěděl, že povinností obchodní společnosti FAMEXIM je přiznat a odvést daň z přidané hodnoty, a že byl přesvědčen, že dodávky řepkového oleje jsou již delší dobu prováděny zkušenými odborníky v oboru, a že on se bez svého vědomí stal tzv. bílým koněm. Soudy však dospěly k přesvědčivým a odůvodněným závěrům o (přinejmenším) nepřímém úmyslu tohoto obviněného. Ze zjištěných okolností vyvodily plně přijatelný závěr, že k předmětným v podstatě podvodným transakcím došlo za vědomé součinnosti obviněného. Nalézací soud své závěry o jeho zavinění odůvodnil zejména na str. 48 rozsudku, odvolací soud se s ním v tomto směru ztotožnil.

Nejvyšší soud na správné, byť ve vztahu k obviněnému J. R. v otázce formy zavinění, poměrně benevolentní závěry soudů odkazuje a připomíná, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v nepřímém (eventuálním) úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Vědomostní i volní složka zavinění obviněného nepochybně vyplývá ze zjištěných okolností. Tak obviněný se stal na požádání spoluobviněného C. F. (jemuž prostě důvěřoval) jednatelem společnosti FAMEXIM a zahájil obchodování s řepkovým olejem, s čímž neměl žádnou zkušenost. On ani spoluobviněný neměli ani žádné prostředky k nákupu řepkových olejů. Nestarali se o hospodářské výsledky společnosti ani o to, jak budou platit DPH. Dopouštěli se výše popsaného jednání, které spočívalo jednak v nezahrnutí části faktur do daňových přiznání (jen tím došlo ke zkrácení DPH o 7 136 633,96 Kč), v uplatňování fiktivních nákupů lisovacích strojů a v umělém snižování daňového základu prodejem olejů za ceny nižší než nákupní (což samo o sobě by vedlo k hlubokým ekonomickým ztrátám společnosti). I když lze obviněnému C. F. přiznat větší míru aktivní účasti na trestné činnosti, je skutečností, že podle zjištění soudů se na obchodních jednáních podíleli oba obvinění. Obviněný J. R. podepisoval příslušné doklady, včetně fiktivních smluv a daňových přiznání. Vypověděl však, že neví, kdo zaplatil první obchody s řepkovým olejem, a neví ani, kdo platil dopravu. Účetnictví FAMEXIM měl doma na Slovensku, kde ho spálil. Soudy nezpochybnily, že obviněný vystupoval v pozici tzv. „bílého koně“, což ovšem nijak nevylučuje jeho trestní odpovědnost. Závěr o úmyslném spáchání činu obviněným J. R. není v rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Také z tohoto hlediska je tedy dovolání zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne z logiky věci, že je zjevně neopodstatněné i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

K dovolání obviněného C. F.

Také ohledně některých námitek, které ve svém dovolání uplatnil obviněný C. F.,platí, že jenelze podřadit pod žádný zákonem předvídaný dovolací důvod, neboť jejich obsahem je pouze polemika s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Lze tu odkázat na výše uvedené.

Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, že společnost FAMEXIM nebyla povinna platit daň z přidané hodnoty a že měl-li někdo v úmyslu zkrátit DPH, byla to společnost DRACOPPER, která, nebýt společnosti FAMEXIM, by musela jako konečný článek třístranného obchodu odvést DPH. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, stejně jako poukaz na to, že konečným odběratelem byla společnost OLEO CHEMICAL, a. s. Povinnost FAMEXIM odvést DPH jasně vyplývá ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, což podrobně vysvětlil odvolací soud zejména na str. 10-12 napadeného rozhodnutí. Už v souvislosti s návrhem obviněného C. F. na doplnění dokazování zdůraznil, že ke zkrácení DPH ze strany daňového subjektu FAMEXIM došlo při následném prodeji řepkového oleje společnosti DRACOPPER, tedy až v rámci tuzemského prodeje této komodity, kdy vznikla povinnost k úhradě DPH, přičemž místo, kde byl olej uskladněn, nehraje žádnou roli. Vysvětlil, že na tento prodej nebylo možno vztáhnout ustanovení § 23 zák. o DPH, a připomněl, že řepkový olej byl zbožím ve smyslu § 4 odst. 2 písm. a) zák. o DPH, přičemž společnost FAMEXIM byla v tuzemsku plátcem DPH ve smyslu § 5 tohoto zákona. Zmínil rovněž ustanovení § 13 zák. o DPH upravující dodání zboží s tím, že na daný případ se vztahuje ustanovení § 13 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, podle něhož se za dodání zboží považuje převod vlastnického práva k majetku za úplatu. Vysvětlil, že nešlo o třístranný obchod ve smyslu § 17 odst. 1 zák. o DPH. Uzavřel, že z hlediska prodeje do České republiky společností FAMEXIM dovezených řepkových olejů společnosti DRACOPPER bylo na místě aplikovat ustanovení § 21 zák. o DPH (ve znění účinném do 30. 6. 2017) o uskutečnění zdanitelného plnění a povinnosti přiznat daň při dodání zboží, poskytnutí služby a převodu nemovitosti, přičemž podle odst. 1 tohoto ustanovení byl plátce povinen daň přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň, přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení při dodání zboží se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné a) dnem dodání podle § 13 odst. 1 při prodeji podle kupní smlouvy, b) dnem převzetí v ostatních případech. V tomto ustanovení tedy byla stanovena pravidla pro určení data uskutečnění zdanitelného plnění a určení okamžiku, kdy vzniká povinnost přiznat a zaplatit daň. Z výše uvedeného je zřejmé, že plátce spol. FAMEXIM byla povinna přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastal dříve.

Jako zjevně neopodstatněnou je třeba odmítnout rovněž námitku obviněného, že jeho jednání mělo být podřazeno (nanejvýš) pod skutkovou podstatu podle § 261 tr. zákoníku, tedy porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, kterého se dopustí ten, kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz, omezení nebo jinou důležitou povinnost stanovenou pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Obviněný blíže nespecifikoval, proč by jeho jednání mělo být takto právně kvalifikováno. Je zřejmé, že znakům této skutkové podstaty zjištěné jednání obviněného neodpovídá. Podstata jednání obviněných spočívala v tom, že řádně nepřiznali a neodvedli daň z přidané hodnoty z prodeje řepkového oleje tuzemské obchodní společnosti DRACOPPER a naopak uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě fiktivních dokladů za nákup a prodej lisovacích strojů. Tím zkrátili daň nejméně o 29 601 657 Kč a naplnili všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016).

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) spáchal mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátil daň a takový čin spáchal ve velkém rozsahu (tj. nejméně 5 mil. Kč). Zkrácením daně je jakékoliv jednání pachatele, v jehož důsledku je povinné osobě v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň nebo k jejímu vyměření vůbec nedojde. Jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu. Pachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo nikoli v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Při právní kvalifikaci jednání obviněných tedy soudy zjevně nepochybily.

Částečně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod jsou námitky týkající se subjektivní stránky činu obviněného, i když jsou převážně založené na dovolatelově vlastní verzi skutkového děje. Sem spadají námitky, že neměl možnost kontrolovat a ovlivňovat přiznání k dani a že to měly na starosti jiné osoby. Takové námitky jsou však v rozporu se skutkovými zjištěními soudů. I když obviněný nebyl hlavním organizátorem trestné činnosti, byl do ní vědomě a aktivně zapojen a získal k ní spoluobviněného J. R.. Kromě okolností výše uvedených u obviněného J. R., které platí obdobně u obviněného C. F. a které charakterizují subjektivní stránku jeho trestného jednání, lze odkázat i na další okolnosti, které uvedl nalézací soud na str. 47-48 rozsudku a z nichž odůvodněně dovodil, že tento obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bezpochyby chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit chráněný zájem, tj. zájem státu na řádném vyměření a odvedení daně.

Nemohla obstát ani námitka obviněného, že při stanovení rozsahu zkrácení daně měla být zohledněna finanční částka ve výši 150 000 EUR zajištěná z účtu FAMEXIM správcem daně. Také s touto námitkou se vypořádal již odvolací soud. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je dokonán, když pachatel docílí toho, že daň byla vyměřena v nižší než zákonné výši nebo nebyla vyměřena vůbec. Jestliže finanční úřad poté od daňového dlužníka nějaké finanční prostředky vymůže nebo jiným způsobem obdrží, nemá tato skutečnost žádný vliv na výši vzniklé škody, respektive na rozsah zkrácení daně z hlediska trestní odpovědnosti obviněných. Mohla by mít vliv pouze na případný adhezní výrok (výrok o náhradě škody), k němuž však v daném případě nedošlo.

Námitku obviněného C. F. spočívající v tvrzení, že v daném případě bylo na místě aplikovat ustanovení o účinné lítosti, lze pod deklarovaný dovolací podřadit, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.

Výrok o vině obviněného není v rozporu s ustanovením § 33 tr. zákoníku, který upravuje zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost mj. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku zaniká, jestliže pachatel dobrovolně škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Jednou z obligatorních podmínek zániku trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti ve smyslu § 33 tr. zákoníku tedy je dobrovolnost jednání pachatele. Jestliže pachatel nejednal dobrovolně, pak je aplikace citovaného ustanovení vyloučena. Obviněný především ani netvrdil, že by daň již doplatil, natož dobrovolně, pouze namítl, že měl být poučen o zániku trestní odpovědnosti. Je ovšem zřejmé, že v průběhu trestního stíhání již nemohl být splněn požadavek dobrovolnosti.

Toho si obviněný byl vědom a námitku konstruoval ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 242 tr. zákoníku o účinné lítosti. Podle něj trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 tr. zákoníku) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Již ze samotného znění zákona je tedy zřejmé, že na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se toto ustanovení nevztahuje. To potvrdilo již za předchozí zákonné úpravy usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006, publikované pod č. 45/2007 Sb. rozh. tr., které vycházelo z tehdy platné úpravy trestním zákonem č. 140/1961 Sb., jeho závěry však lze plně vztahovat i na stav podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že dodatečné zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (nyní § 240 tr. zákoníku) není důvodem pro analogické použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti (nyní § 242 tr. zákoníku), které se týká zániku trestnosti trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (nyní trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku). Na takové případy projevené lítosti by bylo možné aplikovat za splnění stanovených podmínek pouze obecné ustanovení o účinné lítosti.

Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3093/08 s tím, že měl být poučen o možnosti analogické aplikace zvláštní účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku i pro trestný čin podle § 240 tr. zákoníku. Ačkoli v této věci Ústavní soud analogickou aplikaci zvláštní účinné lítosti pro daný trestný čin skutečně naznačil, nelze tento jeho závěr aplikovat obecně. Již státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného správně poukázala na to, že se jednalo o skutkově zcela odlišnou věc a navíc byl zmíněný nález Ústavního soudu vyhlášen za předchozí právní úpravy, tj. za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který obsahoval jinou úpravu trestních sazeb za dotčené trestné činy.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, stanoví na přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 mírnější trestní sazbu než na přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1. Také pokud jde o kvalifikované skutkové podstaty těchto dvou trestných činů, je zjevné, že jednání pachatele spočívající ve "zkrácení" daně, je postihováno přísněji. Vývoj zákonné úpravy vyplývá ze skutečnosti, že zkrácení daně (jiné povinné platby) ve smyslu § 240 tr. zákoníku vyjadřuje významnější zásah do chráněného zájmu státu než neodvedení daně (jiné povinné platby), neboť při zkrácení daně jde v podstatě o podvodné jednání (subjekt uvádí správce daně v omyl, zatajuje mu podstatné skutečnosti apod.), které je nepochybně závažnější než pouhé neodvedení daně, aniž by subjekt daně cokoli zkresloval či zatajoval, což zákonodárce v trestním zákoníku vyjádřil i rozdílnými trestními sazbami zejména v kvalifikovaných skutkových podstatách § 240 a § 241 tr. zákoníku. V souvislosti s tím institut zvláštní účinné lítosti upravil pouze pro trestný čin spočívající v neodvedení daně podle § 241 tr. zákoníku, zatímco pachatelům trestného činu zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku ponechal možnost účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku.

Z toho vychází i nová judikatura Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedený nález Ústavního soudu nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit, zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl výklad uvedených zákonných ustanovení založen. Nebyla ostatně z důvodu neústavnosti zrušena příslušná ustanovení zákona, do nichž zákonodárce vtělil svou vůli upravit pro trestný čin podle § 241 tr. zákoníku privilegované podmínky účinné lítosti (podobně jako je tomu například u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku). Nejvyšší soud dále v citovaném usnesení připomněl, že i zmiňovaný nález Ústavního soudu akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a že ani Ústavní soud tehdy nedospěl k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být v případě obou trestných činů totožné.

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je v podstatě zvláštním druhem podvodu. Proto se i otázka zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí posoudí odlišně od trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, jehož podstatou není podvodné jednání. Rozdílnost v podmínkách použití účinné lítosti u citovaných trestných činů je tak výsledkem odlišného přístupu zákonodárce k řešení tohoto druhu kriminality. Navíc platí, že zatímco účinná lítost podle § 33 tr. zákoníku vyžaduje dobrovolnost v jednání pachatele, zvláštní případ účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku takový požadavek neobsahuje. V případě institutu účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku je třeba vzít v úvahu, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu vztáhnout toto zvláštní ustanovení i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, nepochybně by tuto skutečnost vyjádřil v některém ustanovení trestního zákoníku, popř. by příslušným způsobem upravil dikci ustanovení jeho § 33. Skutečnost, že zákonodárce považuje za závažnější daňový delikt „zkrácení“ daně než její „neodvedení“, je patrný i z vývoje trestněprávní úpravy.

Námitka obviněného o možnosti analogické aplikace ustanovení § 242 tr. zákoníku na posuzovaný případ je tedy zjevně neopodstatněná. Uvedené závěry Nejvyšší soud učinil v souladu se svou předchozí judikaturou (viz např. usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2011, usnesení ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 743/2013, usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 749/2014). A neopodstatněná je tato námitka přirozeně také a především proto, že daň zaplacena nebyla, a to v době předpokládané kterýmkoli ze zmíněných ustanovení.

K dovolání nejvyššího státního zástupce

Nejvyšší státní zástupce vytkl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Toho se měl odvolací soud dopustit tím, že obviněné nezařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv mu to ukládal v době rozhodování o odvolání obviněných účinný trestní zákoník. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, neboť pokud jde o výrok o trestu, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy mimo jiné i pochybení týkající se způsobu výkonu trestu odnětí svobody (viz např. rozhodnutí č. 15/2013 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce stran chybného postupu odvolacího soudu při přezkumu výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně. Na rozdíl od něj se ale domnívá, že vzhledem k tomu, že uvedené pochybení nemělo žádný vliv na právní postavení obviněného a stav vyvolaný rozhodnutím soudu prvního stupně, resp. posléze rozhodnutím odvolacího soudu, se v mezidobí v důsledku přechodného ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. (viz část první, čl. II bod 1.) fakticky již napravil, není nutné (a ani účelné) přistupovat ke zrušení napadeného rozhodnutí a v návaznosti na to k novému rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř.

Podle § 56 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 9. 2017, se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonává diferencovaně ve věznici s dohledem [písm. a)], s dozorem [písm. b)], s ostrahou [písm. c)], nebo se zvýšenou ostrahou [písm. d)]. Podle § 56 odst. 1 tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2017, se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonává diferencovaně ve věznici s ostrahou [písm. a)], nebo se zvýšenou ostrahou [písm. b)].

Novelou trestního zákoníku - zákonem č. 58/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2017 - došlo mimo jiné k nahrazení dosavadních čtyř typů věznic (s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou) pouze dvěma typy (s ostrahou a se zvýšenou ostrahou). Podle přechodných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. se zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou (viz část první, čl. II bod 1.) a při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 56 trestního zákoníku ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (viz část první, čl. II bod 2.).

V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen dne 30. 6. 2017. Soud prvního stupně při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody uložených obviněným správně neaplikoval zákon č. 58/2017 Sb., který v té době ještě nenabyl účinnosti, a obviněné pro výkon trestů zařadil do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku (obviněný J. R.), respektive do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (obviněný C. F.). Odvolací soud, který rozhodoval již za účinnosti zmíněné novely trestního zákoníku, výrok o způsobu zařazení obviněných nezměnil, resp. neupravil podle aktuálního znění zákona, ačkoli tak měl učinit už proto, že přechodná ustanovení neupravují situaci, kdy po účinnosti novely bude rozhodnuto odvolacím soudem zamítnutím odvolání de facto také o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, tj. výrok o zařazení obviněných nabude právní moci v rozporu s aktuálním zněním zákona.

Na projednávaný případ lze vztáhnout přechodné ustanovení uvedené v části první, čl. II bodu 2., neboť odvolací soud, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, ve skutečnosti rozhodoval o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný před dnem nabytí účinnosti zákona č. 58/2017 Sb. Rozhodoval totiž o odvolání obviněných do výroků o vině i trestu, včetně výroků o zařazení obviněných do příslušného typu věznice. Bylo na něm, aby rozhodnutí soudu prvního stupně, byť je shledal správným, zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a v návaznosti na to nově rozhodl. Bylo na něm, aby obviněné pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do existujícího typu věznice podle úpravy účinné v době jeho rozhodování. Jestliže tak neučinil a odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl, zatížil své usnesení vadou. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k závěru vyslovenému už v jeho předchozích rozhodnutích, například v usneseních ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 498/2018, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 545/2018, a ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 571/2018.

Uvedená vada však, jak výše naznačeno, není důvodem zásahu do existence pravomocného rozhodnutí soudu a zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Jestliže se podle přechodného ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou (část první, čl. II bod 1.), není v projednávané věci třeba stran způsobu výkonu trestu odnětí svobody nic napravovat, neboť zmíněné přechodné ustanovení je třeba v posuzované situaci aplikovat analogicky.

Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 58/2017 Sb., v souvislosti s navrhovanou změnou nebudou muset být činěna žádná rozhodnutí o přeřazení do nového typu věznice - k tomuto dojde automaticky na základě přechodného ustanovení. Dnem účinnosti tohoto zákona se zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem mění na zařazení do věznice s ostrahou. Navíc podle nyní účinné právní úpravy výlučně Vězeňská služba rozhoduje o zařazení odsouzených do konkrétních oddělení věznice s ostrahou, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu o zařazení do věznice s dozorem zde není relevantní, a odstranění tohoto pochybení by se postavení obviněného nemohlo dotknout. Právní stav vyvolaný rozhodnutím odvolacího soudu se v mezidobí fakticky již napravil.

Dovolací soud se nedomnívá, že by odstranění vytknuté a zjištěné vady mohlo být důležité z pohledu další praxe soudů. Se zřetelem k časovému intervalu, který uplynul od účinnosti zákona č. 58/2017 Sb., nelze opodstatněně očekávat, že by nejvyšším státním zástupcem navrhované rozhodnutí dovolacího soudu mělo pro soudy edukativní význam a že by mohlo rozhodovací praxi soudů zásadně ovlivnit. Zároveň je zřejmé, že řešená otázka není po právní stránce zásadního významu.

Protože hmotně právní vada vytýkaná dovolatelem napadenému rozhodnutí byla zjištěna, avšak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, bylo na místě dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Závěrem k podaným dovoláním

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných J. R. a C. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, zatímco dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.

předseda senátu

Vydáno: 18. September 2018
Vloženo: 04. February 2019