JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 963/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. srpna 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. J., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 To 689/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 182/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 To 689/2005, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 T 182/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 T 182/2003, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 16. 4. 2003 do 5. 5. 2003 v O. vyhrožoval O. Č., jakožto své družce a zároveň svědkyni a poškozené v trestní věci vedené Policií ČR, že ji „vezme znovu do ruky a že jí zmlátí tak, že zůstane na vozíčku“ a jinak, zejména textovou zprávou zaslanou z jeho mobilního telefonu naznačoval, že jí ublíží na zdraví, pokud nevezme svůj souhlas s trestním stíháním obviněného a nezmění svou svědeckou výpověď učiněnou před policejním orgánem v trestní věci, čímž u jmenované vzhledem k jejímu předchozímu brutálnímu napadení a způsobu těchto výhružek vzbudil obavu, že tyto výhružky splní, a tak O. Č. dne 5. 5. 2003 ve 12.25 hodin do protokolu o výslechu svědka svůj souhlas s trestním stíháním obviněného vzala zpět“. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 235 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 To 689/2005, zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že intenzita společenské nebezpečnosti jeho jednání nebyla tak vysoká, aby bylo možné dovodit materiální stránku trestného činu. Obviněný se domnívá, že soudy obou stupňů při určování stupně společenské nebezpečnosti nepřihlížely k mnoha okolnostem, které podle jeho názoru mají na konkrétní společenskou nebezpečnost vliv, a to k tomu, že od 22. 12. 2002, kdy měl s družkou vážný konflikt, do odeslání údajné výhružné SMS zprávy uplynulo období téměř čtyř měsíců, po které s družkou žil ve společné domácnosti, když velmi krátce po incidentu mu družka odpustila. Další podstatnou okolností je podle obviněného to, že jeho rozhovor s družkou a následný kontakt proběhl z jejího podnětu, když jej ona sama prozvonila; bez tohoto prvotního podnětu by tak obviněný neučinil. Obviněný dále uvedl, že žije s družkou již 12 let a mají spolu 2 děti, že do 16. 4. 2003 neměl tušení, že družka na něj podala trestní oznámení, když bezprostředně po konfliktu se mezi nimi vše urovnalo, že jeho SMS zpráva neobsahovala žádné výhružky, nešlo o nátlak, aby nedala souhlas s jeho trestním stíháním, a že ji neovlivňoval ani nevyhrožoval, aby změnila výpověď v jeho prospěch. O změně výpovědi obviněný se svou družkou hovořil, až když se dozvěděl, že při výslechu před policejním komisařem nehovořila zcela pravdu; z tohoto důvodu na ni skutečně naléhal, aby tak učinila. Poté, co obviněný svou družku seznámil s rozhodnutím soudu prvního stupně, tato mu opakovaně sdělila, že kdyby takový výsledek tušila, k dané věci by před soudem vypovídala a uvedla vše na pravou míru. Družka obviněného měla zájem uvést vše po pravdě před odvolacím soudem, avšak tento její výpověď považoval za nadbytečnou. Obviněný v neposlední řadě uvedl, že družka se mu také svěřila s tím, že byla při prvotní výpovědi silně ovlivněna naléháním své matky, a že s matkou jeho družky se jeho vztah brzy urovnal a vychází spolu výborně.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl oběma soudům nesprávnost právních závěrů a s tím související nesprávnost závěru o jeho vině a uloženém trestu s tím, že je přesvědčen, že jeho jednání nemůže vykazovat znaky trestného činu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí, toto zrušil ve výroku o vině i ve výroku o trestu a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že jej zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatovala, že ze základních obecných hledisek je dovolání možno označit za přípustné a že i druhoinstanční soud, který se zabýval totožnou argumentací obviněného na základě jeho řádného opravného prostředku, podle výpovědi O. Č. správně vyhodnotil jednání obviněného tak, jak bylo právně kvalifikováno už v obžalobě. S ohledem na dostupný spisový materiál státní zástupkyně dále konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Protože má státní zástupkyně za to, že dovolání obviněného M. J. je zjevně neopodstatněné, navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně dále pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Jedinou výjimkou umožňující zohlednění správnosti zjištěného skutku je v souladu s judikaturou Ústavního soudu ČR případ, kdy vykonaná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry soudů. Právě o takovýto případ se jedná v této trestní věci, když podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný mj. vyhrožoval své družce, že ji „vezme znovu do ruky a že jí zmlátí tak, že zůstane na vozíčku“. Toto skutkové zjištění soudu ale nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, když se jedná pouze o citaci výpovědi matky poškozené z přípravného řízení, která však byla učiněna pouze ve formě vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. a jako taková nemůže sloužit jako důkaz výslechem svědka.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil toliko dvě námitky hmotně právní povahy (byť do značné míry vycházející z námitek skutkových) po obsahové stránce odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle nichž posuzované jednání nemůže vykazovat znaky trestného činu a intenzita jeho společenské nebezpečnosti nebyla tak vysoká, aby bylo možno dovodit naplnění materiální stránky trestného činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že jsou důvodné.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku proto spočívá v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se přitom jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.

Podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

S ohledem na výše uvedený nedostatek skutkových zjištění musel Nejvyšší soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vycházet pouze z jeho ostatního znění, které v podstatě spočívá v tom, že obviněný poškozené vyhrožoval zejména textovou zprávou zaslanou z jeho mobilního telefonu, kterou naznačoval, že jí ublíží na zdraví, pokud nevezme (zřejmě zpět) svůj souhlas s trestním stíháním obviněného.

Prokázání formálního znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., spočívajícího v pohrůžce násilí soud prvního stupně dovodil z výpovědi poškozené O. Č., podle které jí obviněný v SMS zprávě napsal, že „pokud to nestáhneš, tak jdu na vazbu, šli pro advokáta“. Dále pak vypověděla, že jí přímo nevyhrožoval, řekl oklikou něco podobného, kdy z toho vyrozuměla, že pokud svůj souhlas nevezme zpět, tak jí obviněný zmlátí.

Z takto formulované výpovědi poškozené za situace, kdy obviněný jakékoliv vyhrožování v průběhu celého trestního stíhání popírá, ale nelze učinit zjištění, že poškozené vyhrožoval. Dosavadní výpověď poškozené pouze svědčí o tom, že podle jejího subjektivního názoru, a to i pod vlivem jeho předchozího násilného jednání, by jí obviněný zmlátil, pokud nevyhoví jeho žádosti. Zmiňuje-li se poškozená ve své výpovědi (č. l. 24 tr. spisu), že obviněný výhrůžku „naplno neřekl, kdy on to řekl jakoby oklikou“, a dále to nijak blíže nekonkretizovala, neumožňuje ani toto její tvrzení učinit závěr o vyhrožování ze strany obviněného.

Za dané důkazní situace tak neměl soud prvního stupně dostatečný podklad pro závěr o naplnění formálního znaku dané skutkové podstaty, tj. že obviněný pohrůžkou násilí nutil jiného, aby něco konal, jak uvedl v tzv. právní větě rozsudku. Hmotně právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. tak neodpovídá zjištěnému jednání a rozhodnutí soudů obou stupňů, tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože obviněný podal dovolání důvodně, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

V novém hlavním líčení bude úkolem soudu prvního stupně, aby se pokusil zejména výslechem poškozené a její matky objasnit rozhodné skutkové okolnosti ohledně obžalobou tvrzeného vyhrožování obviněným a na základě výsledku doplněného dokazování pak učinil nové, zákonu odpovídající rozhodnutí ve věci.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 23. August 2006