JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 953/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. září 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného E. B., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 9 To 522/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 93/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 2 T 93/2004, byl obviněný E. B. (společně se spoluobviněným M. Š.) uznán vinným ohledně 6 dílčích útoků obžaloby trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. K stejnému trestu byl odsouzen i spoluobviněný M. Š. Oběma obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozené obchodní společnosti L., a. s. ve výši 74.131,- Kč, když se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená obchodní společnost odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímž rozsudkem byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. (tj. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli stíháni) zproštěni obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň-jih, sp. zn. Zt 106/2004, ohledně ostatních 21 dílčích útoků pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., tak jak byly v obžalobě popsány pod body 1, 2, 6, 10 - 27.

K odvolání státního zástupce a obou obviněných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 9 To 522/2007, v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu I. stupně a nově uznal oba obviněné vinnými stejným trestným činem jako již soud I. stupně, uložil jim rovněž stejný trest i povinnost k náhradě škody, přičemž ale nerozhodl o zproštění obžaloby, když zcela přeformuloval výrok o vině tak,

že v přesně nezjištěných případech v době od 17. 4. do 29. 9. 2003 po vzájemné domluvě M. Š., jako mistr expedice D1 dal úmyslně neoprávněný pokyn k nakládce nejméně šesti kusů palet blíže nezjištěného druhu dlaždic na nákladní automobil, se kterým E. B. tyto palety s dlaždicemi vyvezl z areálu CHKZ Ch., poté co tyto počty palet dodatečně připisoval k počtu dovážených palet s dlaždicemi deklarovanými v položce jinde naloženého zboží v nákladových listech za shora uvedené období, čímž obchodní společnosti L., a. s. (dříve Ch. k. z. a. s.), způsobili škodu ve výši nejméně 74.131,- Kč.

Krajský soud tento svůj postup odůvodnil tím, že veškeré stíhané jednání o kterém rozhodoval shrnul do jednoho celku (tj. že obvinění v době od 17. 4. do 29. 9. 2003 odcizili společným jednáním 99 ks palet s dlaždicemi a 14 rolí balící fólie), čímž nenarušil totožnost skutku v obžalobě podrobně rozvedeného na dílčí skutky. Protože se v daném období podařilo prokázat, že obvinění odcizili pouze 6 palet v hodnotě 74.131,- Kč, přičemž se nezjistilo v kterých jednotlivých případech (obžaloby) kolik těchto palet odcizili, uznal je vinnými tak, jak je výše citováno a neprokázanou část jednání ve svém rozhodnutí pouze pominul, když nebyl důvod pro zproštění obviněných u jednotlivých dílčích skutků, jak to učinil soud I. stupně. Nebylo by to ani možné, když se nepodařilo zjistit, v kterých jednotlivých případech a kolik palet (z celkem prokázaných odcizených 6 kusů) s dlaždicemi obvinění odcizili.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný E. B. řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a také v tomto rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak konkrétně namítá, že napadený rozsudek krajského soudu obsahuje toliko výrok o vině s uvedením podstaty jednání, ale odlišně od podané obžaloby a neobsahuje výrok zprošťující. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu považuje obviněný za nesprávný s tím, že se nevypořádal se všemi dílčími útoky pokračujícího trestného činu, pro které byla podána obžaloba. S poukazem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., podle kterého se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak, je obviněný toho názoru, že soud nemůže pouze vypustit dílčí útoky uvedené v obžalobě. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí B 6/1975-52, obsažené v Komentáři trestního řádu (díl II., čtvrté vydání, C. H. Beck, str. 1466), kde je uvedeno, že pokud skutek uvedený v žalobním návrhu podle názoru soudu není jednotný, nýbrž složen z více útoků, které je nutno považovat za samostatné skutky a z nichž o některém je nutno rozhodnout jinak než odsuzujícím výrokem, nestačí tyto skutky vypustit z odsuzujícího výroku, nýbrž je nutno o nich rozhodnout samostatným výrokem. Podle obviněného je toto rozhodnutí aplikovatelné i na dílčí útoky pokračujícího trestného činu.

Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný namítá, že skutek uvedený v rozsudku odvolacího soudu vykazuje jiné znaky oproti obžalobě a nebyla tak zachována totožnost skutku, protože byl porušen soulad mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části napadeného rozsudku. V souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky R 43/1994 I. Dále podle rozhodnutí R 41/1972, že je soud povinen vyčerpat skutek uvedený v obžalobě v celé šíři, což se v tomto případě nestalo.

V závěru dovolání obviněný namítá procesní nepoužitelnost výpovědi svědka M., ze které zejména soud vycházel při rozhodování, protože tento svědek v nejpodstatnější části vypovídal na základě sugestivní otázky ze strany policejního orgánu. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušeno a tomuto soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že nelze souhlasit s argumentací odvolacího soudu o shrnutí celého jednání a nedůvodnosti zproštění obviněných z jednotlivých dílčích skutků, když se nepochybně dopustili pokračujícího trestného činu, a to naprosto stejnorodým odcizováním předmětného materiálu ve více časově oddělených útocích. Také z popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že k odcizování dlaždic došlo „v přesně nezjištěných případech“, nikoli tedy jediným útokem a v odůvodnění rozsudku odvolací soud jednoznačně uvedl, že „obvinění odcizili nejméně v šesti případech vždy po jedné paletě“. Podle názoru státního zástupce tak odvolací soud důsledně neaplikoval ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr. ř. a v důsledku toho chybí v napadeném rozhodnutí zprošťující výrok ohledně těch dílčích útoků, u kterých nebylo prokázáno, že by se jich obvinění dopustili. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ohledně E. B. a s ohledem na ustanovení § 261 tr. ř. i ohledně M. Š. a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Protože námitky obviněného ohledně chybějícího zprošťujícího výroku a porušení totožnosti skutku odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Nejvyšší soud se jimi zabýval, ale zjistil, že jim nelze přisvědčit.

Pokud jde o námitku porušení totožnosti skutku, je především nutno připomenout, že pojem „skutek“ a „popis skutku“ nejsou totožné a je proto třeba je rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu je popis skutku slovní formulací, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku, jehož nesoulad mezi obžalobou a napadeným rozsudkem obviněný namítá.

Popisem skutku ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Vyplývá to např. z ustanovení § 221 odst. 1 tr. ř., podle něho ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu (tedy skutkových okolností), může soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření, jen je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření. Z toho nutno dovodit (argumentum a contrario), že v případě, kdy takového dalšího šetření není třeba, protože věc po skutkové stránce byla např. objasněna důkazy provedenými při hlavním líčení, je soud oprávněn i takové změny okolností případu v rámci téhož skutku převzít do svých skutkových zjištění, pokud se tím nemění přímo podstata skutku. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude li zachována alespoň buď totožnost jednání nebo totožnost následku.

Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek mj. i co do času spáchání, když jinak totožnost jednání zůstala zachována; při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím, které vyšlo najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování při hlavním líčení, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude zachována totožnost skutku, jestliže jednání vylíčené v obžalobě a jednání po změnách, k nimž došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná (tedy i např. v částečné shodě časového vymezení), totéž platí pokud jde o následek.

Na zachování totožnosti skutku proto nemají vliv okolnosti pouze individualizující žalovaný skutek s ohledem na výsledky dokazování např. z hlediska místa či času spáchání skutku, rozsahu následku, motivace jednání pachatele. Tak je tomu i v daném případě, kdy je totožnost skutku uvedeného v obžalobě a skutku uvedeného v napadeném rozsudku odvolacího soudu zachována jak totožností jednání, tak i totožností následku. Přes velký rozdíl v popisu skutku v obžalobě a v rozsudku spočívá v obou případech jednání obviněného E. B. v tom, že v období od 17. 4. do 29. 9. 2003 po vzájemné dohodě se spoluobviněným M. Š. neoprávněně vyvážel z areálu obchodní společnosti CHKZ Ch., a. s. (nyní L., a. s.) palety s dlaždicemi a stejný je také následek ve formě škody způsobené této obchodní společnosti. Skutečnost, že v obžalobě bylo jednání obviněných konkretizováno na celkem 27 případů tohoto jednání v konkrétních dnech a s konkrétním množstvím vyvezených palet s dlaždicemi (resp. s rolemi balící fólie) a v rozsudku odvolacího soudu bylo toto jednání shrnuto do jednoho časového úseku pokrývajícího všech 27 žalovaných dílčích skutků s pouze 6 ks neoprávněně vyvezených palet s dlaždicemi, nic na totožnosti jednání ani následku nemění. Ze strany odvolacího soudu šlo o pouhou změnu popisu skutku, která odpovídá výsledkům dokazování, když se z žalovaných 99 kusů prokázalo pouze vyvezení 6 ks palet s dlaždicemi, přičemž se nepodařilo zjistit, ve kterých konkrétních případech celého v obžalobě uvedeného období, resp. ve kterých v obžalobě konkrétně uvedených 27 dnech, k neoprávněnému vyvezení těchto 6 palet s dlaždicemi došlo. Nejvyšší soud proto námitku obviněného E. B. o porušení totožnosti skutku považuje za zjevně neopodstatněnou a postup Krajského soudu v Plzni, který se touto otázkou rovněž zabýval, považuje za správný.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jehož naplnění obviněný spatřuje v tom, že v rozsudku odvolacího soudu chybí zprošťující výrok.

Odvolací soud uvedl, že ohledně odcizení dalších 93 kusů palet s dlaždicemi a 14 rolí balící fólie, se nepodařilo prokázat jejich odcizení obviněnými, resp. že by se vůbec tato trestná činnost stala. Následně ale neshledal důvod pro zproštění obviněných u jednotlivých dílčích skutků (obžaloby), jak to učinil soud I. stupně, když by to vzhledem k nemožnosti zjištění, ve kterém jednotlivém případě (dle obžaloby) a kolik palet s dlaždicemi (resp. rolí balící fólie) obvinění odcizili, ani nebylo možné. Tento postup Krajského soudu v Plzni považuje Nejvyšší soud také za správný a vzhledem k výjimečnosti výsledku dokazování z hlediska nemožnosti bližšího časového určení pokračujícího odcizování palet, i za jediný možný.

Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Platí rovněž závěr citovaný v dovolání obviněného z Komentáře k trestnímu řádu, že pokud je skutek složen z více útoků, které je nutno považovat za samostatné skutky, kdy o některých je nutno rozhodnout jinak než odsuzujícím výrokem, nestačí tyto skutky vypustit z odsuzujícího výroku, nýbrž je nutno o nich rozhodnout samostatným výrokem. Tento judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1975, sp. zn. 11 Tz 14/75, uvedený v citovaném Komentáři pod označením B 6/1975-52, sice řešil případ opakování tehdy tzv. přečinu a nikoli případ pokračování v přečinu. Lze ale obecně souhlasit s obviněným, že toto rozhodnutí je aplikovatelné i na dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, uvedl, že pouhé vypuštění útoku i pokud je součástí pokračování v trestném činu, netvoří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud se po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 (zák. č. 265/2001 Sb.), skutkem rozumí také některý z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

Účelem rozhodnutí zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř. i o dílčím útoku pokračujícího trestného činu, ohledně kterého soud dospěl k závěru, že obviněného nelze uznat vinným, je dosažení jistého procesního postavení obviněného, že pro takový dílčí samostatný skutek ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., již nebude moci být kdykoliv znovu trestně stíhán (§ 11 odst. 2 tr. ř.).

Považuje-li se od 1. 1. 2002 podle § 12 odst. 12 tr. ř. zásadně za skutek též dílčí útok pokračujícího trestného činu, je ohledně každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu nutno zahájit trestní stíhání, podat obžalobu a také rozhodnout, v případě rozsudku odsuzujícím nebo zprošťujícím výrokem. Nelze tedy zásadně od 1. 1. 2002 některými žalovanými dílčími útoky uznat pachatele vinným a ohledně ostatních dílčích útoků téhož žalovaného pokračujícího trestného činu, u kterých nepřichází v úvahu odsuzující výrok, tyto pouze tzv. vypustit.

Je sice skutečností, že v daném případě bylo prokázáno odcizení pouze 6-ti palet s dlaždicemi, ač podle obžaloby měli oba obvinění takto neoprávněně vyvézt ještě dalších 93 těchto palet a také 14 rolí balící fólie. Podle výsledků dokazování (jak také uvádí odvolací soud na str. 5 rozsudku) obvinění nevyvezli všechny palety nejednou, ale vždy po jedné paletě v 6-ti případech. Přestože se nepodařilo prokázat konkrétní dny, kdy k těmto 6-ti postupně za sebou jdoucím případům došlo, je nepochybné, že se tak stalo pokračujícím jednáním v období vymezeném odvolacím soudem dobou od 17. 4. do 29. 9. 2003. Změnil-li odvolací soud popis skutku oproti obžalobě (z hlediska časového zařazení jednotlivých dílčích útoků zcela konkrétního ale v hlavním líčení v tomto směru neprokázaného) tímto způsobem, nezměnil nic na totožnosti skutku a ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. také rozhodl o obžalobě v celé šíři, když vymezením celého časového období rozhodl v podstatě i o dalších v obžalobě uvedených případech neprokázaného vyvezení 93 palet s dlaždicemi a 14-ti rolí balící fólie, a to tím, že je v popisu skutku odsuzujícího výroku neuvedl. Rozhodnout v daném specifickém případě zprošťujícím výrokem skutečně nelze, protože vzhledem k časové neurčitosti prokázaných a neprokázaných dílčích skutků pokračujícího trestného činu se tyto vzájemně prolínají a nelze je časově přesně individualizovat. V případě zprošťujícího výroku by nebylo vůbec zřejmé, zda dílčí útok, pro který se obviněný zprošťuje obžaloby, není také dílčím útokem, jímž byl uznán vinným. Mohlo by tak prakticky dojít k situaci, že obviněný by byl tímž dílčím útokem uznán vinným a současně také zproštěn obžaloby. Tytéž skutečnosti pak brání také tomu, aby i bez zprošťujícího výroku nemohl být obviněný v budoucnu trestně stíhán pro některý z neprokázaných dílčích útoků, což zásadně umožňuje ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. (s účinností od 1. 1. 2002).

Protože Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 03. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-