JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 929/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2002 v Brně o dovolání obviněného Ing. P. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2002, sp. zn. 9 To 234/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 41/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2002, č. j. 9 To 234/2002-96, podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2002, č. j. 2 T 41/2002-76, jímž byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 241 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl podle § 241 odst. 1 tr. zákona odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona odložen na zkušební dobu 2 let.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. řádu) dne 8. 10. 2002 dovolání (soudu prvního stupně bylo dovolání doručeno dne 9. 10. 2002), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.). V odůvodnění dovolání – shodně jako v odvolání - namítá, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném způsobu hodnocení důkazů. Soudům obou stupňů vytýká, že rozhodly na základě chybného posouzení jednotlivých zjištění a důkazů a v příkrém rozporu se skutkovým stavem, neboť svá rozhodnutí opřely o jediný přímý důkaz – výpověď poškozené – jež však podle jeho názoru není věrohodný, neboť poškozená ve své výpovědi vědomě lhala. Obviněný je proto přesvědčen, že provedeným dokazováním nebyla jeho vina jednoznačně prokázána a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného obžaloby zprostí.

Nejvyšší státní zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný, řádně zastoupený obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. řádu), je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, neboť napadá nesprávnost výroků, které se ho bezprostředně dotýkají.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení.

Z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatel sice namítá, že zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen, obsahově však své námitky vůči správnosti právního posouzení skutkového stavu věci nesměřuje, nýbrž odvolacímu soudu pouze vytýká nesprávná skutková zjištění, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů, když zpochybňuje jeho skutkové zjištění, že „…požadoval na poškozené vykonání soulože, čemuž se poškozená aktivně bránila a proto ji povalil na gauč, jednou rukou uchopil pod krkem a škrtil ji, klekl si nad poškozenou, svlékl poškozené kalhoty do oblasti stehen a následně sám onanoval“.

Nutno v této souvislosti připomenout, že z vymezení důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je zřejmé, že dovolání v žádném případě nemůže směřovat proti hodnocení důkazů ani proti skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto.

S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. Dovolatel totiž musí v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu v dovolání nejenom odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, ale současně je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídal důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2002

Předseda senátu:

JUDr. Michal M i k l á š

Vydáno: 20. November 2002