JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 907/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 8. 2008 o dovolání obviněného A. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 11 To 63/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 92/2007 takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 2 T 92/2007, byl obviněný A. M. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky, a podle § 53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 12.000,- Kč, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 2 T 6/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 10 To 28/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí.

O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 11 To 63/2008. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Kladně zrušen ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitky týkající se toho, že v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti obhájce rozhodly jak Okresní soud v Kladně v hlavním líčení, tak Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném o odvolání. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spojil námitku, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména ne z hlediska subjektivní stránky. Mimo dovolací důvody obviněný projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaký skutkový stav na jejich podkladě zjistily. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo aby ho po zrušení napadeného rozsudku zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Okresní soud v Kladně rozhodl v hlavním líčení dne 9. 1. 2008, které konal v nepřítomnosti obviněného na základě rozhodnutí podle § 202 odst. 2 tr. ř. Tím tento soud nevyhověl žádosti obviněného o další změnu termínu hlavního líčení z důvodu, že jeho obhájce má na stejný termín v jiné věci u jiného soudu nařízeno hlavní líčení. Pro úplnost je třeba konstatovat, že tomu předcházelo dvojí odročení hlavního líčení vždy na žádost obviněného z důvodu jeho onemocnění.

Obviněný v dovolání neuvedl, které ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení bylo porušeno, resp. v jakém směru došlo k jeho porušení. Zmínil v této souvislosti ustanovení § 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které stanoví: „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou obhajobu“. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebylo v posuzovaném případě zásahem do práva na obhajobu podle citovaného ustanovení Listiny, protože obviněný se evidentně sám rozhodl nedostavit se k hlavnímu líčení. Důvodem tohoto rozhodnutí obviněného bylo to, že se nedostavil ani jeho obhájce. Z toho však nelze vyvozovat porušení práva obviněného na obhajobu. Obhájce mohl situaci řešit postupem podle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož advokát se v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem. Tento postup ostatně předpokládala i plná moc, kterou obviněný udělil obhájci a v které se mimo jiné výslovně konstatuje, že obviněný bere na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn ustanovit si za sebe zástupce. Je tedy jasné, že Okresní soud v Kladně konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce (ve věci, v níž nešlo o nutnou obhajobu) žádné ustanovení o přítomnosti obviněného neporušil.

Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného ve veřejném zasedání dne 6. 3. 2008, které konal v nepřítomnosti obviněného po zjištění, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil. Obviněný se nedostavil proto, že se nedostavil ani jeho nový obhájce, kterého si zvolil dne 6. 3. 2008, tj. v den konání veřejného zasedání, a který žádal o odročení veřejného zasedání z důvodu, že neměl dostatek času s věcí se seznámit. Této žádosti Krajský soud v Praze svým postupem nevyhověl. Ani v tomto ohledu obviněný v dovolání neuvedl, které ustanovení trestního řádu, případně v jakém směru bylo postupem Krajského soudu v Praze porušeno, a zmínil ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu lze jen dodat, že stav, který obviněný napadá jako porušení svého práva na obhajobu, primárně založil sám. O konání veřejného zasedání byli vyrozuměni obviněný dne 21. 2. 2008 a jeho původní obhájce dne 27. 2. 2008. Tím, že si v den konání veřejného zasedání zvolil jiného obhájce, který nebyl s věcí náležitě seznámen, obviněný sám ztížil svou obhajovací pozici, nehledě na to, že své povinnosti nesplnil ani původní obhájce, na kterého se vztahovalo ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení byl původní obhájce povinen obhajobu obviněného vykonávat do doby, než ji osobně převzal později zvolený obhájce. Důsledky kroků, které podnikli obviněný a jeho obhájce, rozhodně nemohou být interpretovány tak, že Krajský soud v Praze porušil nějaká ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Kladně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný A. M. od února 2004 do října 2006 v K. jako jednatel obchodní společnosti R. K., s. r. o., úmyslně z mezd zaměstnanců neodváděl řádně stržené částky na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, používal tyto částky při podnikání na úhradu jiných závazků za situace, kdy společnost se již v roce 2003 ocitala v prvotní platební neschopnosti a v roce 2005 postupně utlumovala činnost a propouštěla zaměstnance a kdy výše závazků společnosti převýšila hodnotu jejího majetku, přičemž Okresní správě sociálního zabezpečení Kladno, Finančnímu úřadu Kladno a zdravotním pojišťovnám takto neodvedl částky podrobně specifikované ve výroku o vině, jejichž souhrn představoval 281.076,- Kč.

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném v době činu se dopustil ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Skutkový stav, který zjistily oba soudy, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu, a to i po subjektivní stránce, která spočívá v úmyslném zavinění pachatele. Úmysl obviněného je jasný ze zjištěných okolností případu. Společnost fakticky měla k dispozici částky, které byly zaměstnancům strženy z jejich mezd. Pokud obviněný neodvedl tyto částky finančnímu úřadu, okresní správě sociálního zabezpečení a zdravotním pojišťovnám a použil je na úhradu jiných závazků společnosti vznikajících při jejím podnikání, byl tento způsob naložení s prostředky strženými z mezd zaměstnanců jeho rozhodnutím, o kterém nelze uvažovat jinak než jako o úmyslném jednání. Významná jsou zjištění soudů o postupně se zhoršující hospodářské situaci společnosti. V tomto světle nelze akceptovat námitky obviněného, který v dovolání zdůrazňoval, že šlo jen o odložení plateb, a nikoli o úmysl neuskutečnit je vůbec. Při zhoršující se hospodářské situaci společnosti, která se projevovala stupňující se platební neschopností, obviněný nemohl spoléhat na to, že částky stržené z mezd zaměstnanců jen odvede později. Pokud na to obviněný případně spoléhal, činil tím odvedení částek závislým na krajně nejistých budoucích okolnostech, o kterých bylo jasné, že se budou z hlediska reálné možnosti dodatečného zaplacení nadále zhoršovat. Námitky ohledně pouhého odložení plateb rozhodně nemohou být podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na závěrech soudů ohledně úmyslného zavinění obviněného. Ve vztahu k ostatním znakům trestného činu obviněný žádné bližší námitky neuvedl. Nejvyšší soud se tedy nemohl s dovoláním obviněného, který jen paušálně namítl, že zjištěný skutek nemá znaky trestného činu, vypořádat jinak než odkazem na to, že všechny znaky byly naplněny, tak jak to oba soudy vyložily ve svých rozsudcích.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, zejména znalecký posudek z oboru ekonomiky, jehož předmětem bylo hospodaření obchodní společnosti, v níž byl obviněný jednatelem. Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, vyplývá z toho, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor tu je zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z možných způsobů jejich logického hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem dokazování, apod. V posuzovaném případě se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která akceptoval i Krajský soud v Praze, a provedenými důkazy rozhodně nejedná, protože tato zjištění mají logické zakotvení v důkazech, mezi nimiž byl i znalecký posudek z oboru ekonomiky, který na podkladě dostupných dokladů poskytl jasný přehled o hospodářské situaci obchodní společnosti, v níž byl obviněný jednatelem. Skutková zjištění soudů pak jsou takovým výsledkem hodnocení provedených důkazů, který nijak nevybočuje z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, a s tím, jaká skutková zjištění z nich na tomto podkladě vyvodily, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto ověřil správnost právního posouzení skutku ve vztahu ke skutkovému stavu nalezenému Okresním soudem v Kladně a akceptovanému Krajským soudem v Praze.

Závěrem k dovolání obviněného

Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 13. August 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás