JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 885/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. srpna 2008 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 7 To 58/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 192/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 1 T 192/2007, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (v bodu III. a V. rozsudku), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě III.) a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. (v bodě V. rozsudku). Za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2007, č. j. 6 T 26/2007-39, byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti záležející v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 57a tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na okrese J. na dobu dvou roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2007, č. j. 6 T 26/2007-39, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvolání obviněného J. M. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 7 To 58/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného J. M. ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a o trestu zákazu činnosti. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. d) tr. ř. odsoudil obviněného J. M. podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti záležející v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 8. 2007, č. j. 13 T 100/2007-53, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění obviněný J. M. spáchal trestné činy tím, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 11. 2004, č. j. 1 T 52/2004-92, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2005, potrestán za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., když z výkonu tímto rozsudkem uloženého trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, byl propuštěn dne 12. 2. 2006, tak společně s obviněným A. W. dne 9. dubna 2007 v noci kolem 3:00 hod. v T., na ulici H., po předchozí vzájemné domluvě, s cílem vlastního obohacení, a poté co si večer dne 8. dubna 2007 dané místo prohlédli, obviněný A. W. vytlačil u domu pootevřené sklepní okno zajištěné ve ventilační poloze, načež vstoupil do tohoto domu a zatímco obviněný J. M. odešel podle jejich dohody hlídat okolí z opodál zaparkovaného motorového vozidla tov. zn. Opel, obviněný A. W. dům prohledal a zde vzal a odnesl ke škodě Š. D. z garáže domu jízdní kolo zn. Galaxy Anlen v hodnotě 6.120,- Kč a ke škodě F. D. z kuchyně domu mobilní telefon zn. Siemens SA 57 v hodnotě 650,- Kč a z chodby domu v první patře pánskou koženou bundu v hodnotě 1.000,- Kč, přičemž se všemi těmito věcmi se vrátil do vozidla tov. zn. Opel k obviněnému J. M. a společně odjeli do T. pro M. F., s nímž se na místo činu vrátili a z garáže uvedeného domu ke škodě F. D. odvezli osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, v hodnotě 35.900,- Kč, a to včetně dokladů na jméno F. D. a dvou plechů s cukrovím v hodnotě 500,- Kč, přičemž vrata garáže odemkl za pomoci klíčů zanechaných v zámku z vnitřní strany vrat garáže obviněný A. W. a s vozidlem odjel M. F., jako výpomoc obviněným, a to za použití klíčů ponechaných v zapalování vozidla, který byl obviněnými lživě informován o legálnosti tohoto jednání (bod III. rozsudku).

Dále sám obviněný J. M. ačkoli nebyl a není držitelem platného řidičského průkazu a není držitelem žádné ze skupiny řidičských oprávnění, tak

1. dne 8. dubna 2007 kolem 18:00 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Omega, vínové barvy, na trase od „C.“ na ulici B. v T. k čerpací stanici pohonných hmot na ulici S. v T. a zpět,

2. dne 8. dubna 2007 kolem 18:30 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Omega, vínové barvy, na trase od „C.“ na ulici B. v T. do T. na ulici H. a zpět,

3. dne 9. dubna 2007 kolem 3:00 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Omega, vínové barvy, na trase od „C.“ na ulici B. v T. do T. na ulici H. do blízkosti domu, kde vozidlo zaparkoval a po naložení odcizených věcí z uvedeného domu s tímto vozidlem jako řidič odjel zpět na místo, z něhož vyjel, kde po naložení M. F. asi kolem 4:00 hod. uvedeného dne řídil uvedené vozidlo zpět do T. na to samé místo a odtud pak znovu do „C.“ na ulici B. v T.,

4. v přesně nezjištěné době dne 9. dubna 2007 (bezprostředně po jednání pod bodem V. 3. shora) řídil odcizené osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, na trase od „C.“ na ulici B. v T. nejméně ke skladu dřeva v T. na ulici T., kde v prostoru skladu odcizil ke škodě S. Z., z tam zaparkovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda 125 přední a zadní registrační značku,

5. od přesně nezjištěné hodiny dopoledne dne 9. dubna 2007 řídil odcizené osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, na kterém byly namontovány odcizené, a to na trase z T. do Z., odtud do J. H., T., P. a odtud po dálnici do P. a dále nejméně k N. (bod V. rozsudku).

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 7 To 58/2008, podal obviněný J. M. dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal ve spolupachatelství s obviněným A. W., že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není takové zjištění, které by umožnilo učinit právní závěry ohledně existence a případné formy zavinění obviněného za užití násilí obviněným A. W. při neoprávněném vniknutí do rodinného domu v T. Toto zjištění podle názoru obviněného nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Přestože tuto vadu obviněný namítl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud shledal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně správným. Obviněný je přesvědčen, že je tím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejný dovolací důvod obviněný uplatnil i proti právní kvalifikaci jednání pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák., neboť podle názoru obviněného chybí zjištění existence a případné formy zavinění obviněného jako spolupachatele v případě vloupání, které spáchal obviněný A. W. do domu v T., jako zákonného znaku trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Obviněný dále namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu v okrese J., protože není dán zájem chráněný zákonem pro uložení tohoto druhu trestu obviněnému se zřetelem na místo spáchání trestného činu. Podle obviněného území okresu J. nemělo pro jeho trestnou činnost zvláštní význam, k výběru místa spáchání trestného činu došlo nahodile a nikoliv z důvodů zvláštních podmínek spjatých s územím okresu J. Obviněný doplnil tuto námitku tím, že místo jeho tehdejšího pobytu, město T., je vzdáleno od hranic okresu J. pouze několik kilometrů a bylo jen dílem náhody, že ke spáchání trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, nedošlo např. na území sousedního okresu J. H. Dále obviněný namítl, že na území okresu J. pobývá jeho nezletilé dítě se svou matkou, že trest zákazu pobytu na území okresu J. zasahuje do jeho rodičovského práva stýkat se s nezletilým dítětem a účastnit se na jeho výchově. Z těchto důvodů je obviněný přesvědčen, že trest zákazu pobytu mu byl uložen v rozporu se zákonnými podmínkami uvedenými v § 57a odst. 1 tr. zák.

Obviněný proto navrhl (citováno doslova), aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že se podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje v rozsahu výroku, kterým byl obviněný uznán vinným vinným trestným činem porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., a ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 15. ledna 2008, č. j. 1 T 192/2007-376, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 7 To 58/2008, a v tomto rozsahu se podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jasně o tom svědčí dikce „… nebo jiném … hmotně právním …“. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem, a nikoli tak, jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení vlastní verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Nejvyšší soud se na podkladě dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá správností právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti tomu, jak soudy v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K námitkám obviněného, že mu nelze přičítat zavinění za užití násilí obviněným A. W. v případech trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., je nutno především zmínit, že z popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové věty) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je zřejmé, že obvinění J. M. a A. W. spáchali zmíněné trestné činy jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení trestního zákona byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně (srov. č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující (§ 3 odst. 3 tr. zák.). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a nebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Judikatura dále vychází z toho, že spolupachateli podle § 9 odst. 2 tr. zák. se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem přičítá i tehdy, když jej sám zavinil jen z nedbalosti /§ 6 písm. a) tr. zák./, pokud zákon nevyžaduje úmyslné zavinění (č. 49/1971 Sb. rozh. tr.). Ve výroku rozsudku nemusí být uvedeno, že obvinění spáchali trestný čin jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Z popisu skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obvinění J. M. a A. W. po předchozí vzájemné domluvě a s cílem vlastního obohacení jednali tak, že obviněný A. W. vytlačil pootevřené sklepní okénko domu v T. a vstoupil do tohoto domu, zatímco obviněný J. M. odešel podle jejich dohody hlídat okolí ze zaparkovaného motorového vozidla. Když obviněný A. W. přinesl odcizené věci z domu v T., společně s obviněným J. M. odjeli do T. pro M. F., s nímž se poté vrátili na místo činu. Z popisu skutku je naprosto zřejmý jak společný úmysl obou obviněných, tak jejich společné jednání sledující společný cíl. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním i výše zmíněné judikatuře je právní kvalifikace skutků obviněného J. M. správná. Nejvyšší soud proto shledal tyto námitky obviněného nedůvodnými.

K námitce obviněného proti výroku o trestu zákazu pobytu Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura vychází z názoru, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou uložení trestu na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudů v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Námitky obviněného proti výroku o trestu zákazu pobytu proto nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. V této části obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a to z důvodu, který trestní řád nezná.

Obviněný nijak neodůvodnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se jím domáhá, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu že posledně zmíněný důvod dovolán nebyl naplněn, Nejvyšší soud neshledal, že je dán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, když zčásti je dovolání obviněného nedůvodné a zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. srpna 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 13. August 2008