JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 88/2010

K tomu, že trestný čin lze spáchat i takovým jednáním, které je neplatným právním úkonem

Právní věty

  1. Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu, jehož prostřednictvím lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl takovým právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné to, jestli jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný [např. jde-li o kupní smlouvu směřující ke zcizení věci, jíž se týká výkon rozhodnutí ve smyslu § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.].

    Trestní represe nemá být uplatňována v případech, kdy to není nutné a kdy lze nápravu narušených poměrů účinně a dostatečně zajistit s použitím institutů jiných právních odvětví. Samotná neplatnost právního úkonu, jehož prostřednictvím byl spáchán určitý trestný čin [např. trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nemusí v konkrétním případě garantovat odpovídající ochranu dotčených zájmů, zvláště když neodstraňuje rozpor mezi faktickým stavem a právním stavem, např. pokud byl na podkladě neplatného právního úkonu proveden vklad vlastnického práva k nemovité věci v katastru nemovitostí.

Z odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, byl obviněný Ing. J. T. uznán vinným pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 a § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2008), za který byl odsouzen podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 a § 171 odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na 4 měsíce.

Pokusu uvedeného trestného činu se obviněný Ing. J. T. dopustil podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě tím, že jako předseda představenstva obchodní společnosti B. D., a. s., se pokusil odstranit majetek této obchodní společnosti, neboť dne 7. 5. 2007 uzavřel jejím jménem kupní smlouvu s obchodní společností E., s. r. o., ohledně prodeje nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 621 v katastrálním území H. za částku ve výši 55 455 000 Kč s tím, že návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch obchodní společnosti E., s. r. o., do katastru nemovitostí byl dne 10. 5. 2007 doručen Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště v H., i když Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 19 Nc 5458/2007, vydaným podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. L. J. ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 1438/07, rozhodl o vymožení pohledávky města O. jako oprávněného ve výši 2 250 000 Kč s příslušenstvím proti obchodní společnosti B. D., a. s., a proti další akciové společnosti, v níž byl obviněný předsedou představenstva, jako povinným, přičemž podle bodu IV. citovaného usnesení nesměl žádný z povinných po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem a toto usnesení bylo spolu s exekučními příkazy obviněnému doručeno exekutorem dne 29. 3. 2007. Podle dalších zjištění Městského soudu v Brně nedošlo ke zcizení nemovitostí podle kupní smlouvy z toho důvodu, že katastrální úřad dne 11. 7. 2007 zamítl návrh na vklad vlastnického práva.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, podle § 256 TrŘ zamítnuto.

Obviněný Ing. J. T. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) TrŘ. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) TrŘ zahrnul námitky směřující proti tomu, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti. V tomto postupu Krajského soudu v Brně obviněný spatřoval porušení ustanovení § 202 odst. 2 a § 205 odst. 2 TrŘ a čl. 38 odst. 2 LPS. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ spojil námitky uplatněné v tom smyslu, že z jeho strany nešlo o trestný čin, resp. pokus trestného činu. Podle názoru obviněného byla kupní smlouva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 ObčZ a jako taková nemohla způsobit žádné porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním právem. Navíc jednání obviněného údajně nesměřovalo k poškození města O. jako oprávněného, ale naopak k uspokojení jeho pohledávky, a toto tvrzení obviněný podepřel tím, že v kupní smlouvě bylo ujednání, podle něhož kupující poukáže část kupní ceny ve výši 3 000 000 Kč nejpozději do 30. 8. 2007 na účet města O. Jak dále obviněný zdůraznil, pohledávka oprávněného činila asi 2 000 000 Kč, přesto exekuce směřovala proti majetku v hodnotě převyšující 50 000 000 Kč. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud poté, co shledal námitky obviněného Ing. J. T. opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) TrŘ neopodstatněnými, dospěl ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ mimo jiné k následujícím závěrům.

Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z něhož v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 a § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2008).

Podstatné je, že tu byl především exekuční titul, jímž byl vykonatelný rozhodčí nález, dále rozhodnutí soudu o nařízení exekuce a konečně na to navazující exekuční příkazy vydané exekutorem. Tím se nemovitosti obchodní společnosti B. D., a. s., staly věcí, které se týká rozhodnutí soudu, a to v tom smyslu, že nabyly povahy majetku, který byl postižen exekucí, v důsledku čehož bylo uvedené obchodní společnosti jako povinnému zakázáno převést tento majetek na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Tento stav byl nastolen dne 29. 3. 2007, kdy exekutor doručil obviněnému usnesení soudu o nařízení exekuce a exekuční příkazy.

Uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2007, podle níž předmětem prodeje byly nemovitosti obchodní společnosti B. D., a. s., jako majetek postižený exekucí, bylo aktem, který evidentně směřoval k tomu, aby exekuce prodejem nemovitostí nemohla být provedena, a aby tak byl zmařen výkon rozhodnutí soudu o nařízení exekuce.

Namítaná neplatnost kupní smlouvy (§ 47 odst. 4 EŘ, § 39 ObčZ) nic nemění na tom, že její uzavření bylo ze strany obviněného Ing. J. T. jednáním směřujícím k tomu, aby byl zmařen výkon rozhodnutí soudu, zvláště když bezprostředně na uzavření kupní smlouvy navazovalo podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné to, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný. Pokud by byla naznačená myšlenka dovedena do krajnosti, nutně by vedla až k absurdním závěrům, při nichž by byla nepřípustně vyloučena odpovědnost za široký okruh trestných činů páchaných v praxi převážně nebo ve výrazné míře právě jednáním, které má navenek podobu právních úkonů. Tyto úkony by na jedné straně směřovaly k uskutečnění zločinného záměru a byly by již z tohoto důvodu neplatné, avšak jejich neplatnost by zároveň byla okolností vylučující trestnost činu. Taková konstrukce je nepřijatelná. K otázce spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů viz rovněž nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.

Od toho je třeba odlišovat podpůrnou funkci trestní represe, tak jak to vyplývá z principů, na kterých je založen demokratický právní stát. V této spojitosti vyvstává požadavek, aby trestní represe nebyla uplatňována v případech, kdy to není nutné a kdy lze nápravu narušených poměrů účinně a dostatečně zajistit s použitím institutů jiných právních odvětví. Samotná neplatnost právního úkonu, jehož prostřednictvím byl spáchán posuzovaný čin, nemusí v konkrétním případě garantovat odpovídající ochranu dotčených zájmů, zvláště když neodstraňuje rozpor mezi faktickým stavem a právním stavem.

V posuzovaném případě učinil obviněný Ing. J. T. v podstatě vše, co bylo z jeho hlediska nutné k dosažení stavu, při němž by exekucí nemohl být postižen nemovitý majetek, který byl předmětem uzavřené kupní smlouvy. Pokud by katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, byl by s účinky ode dne podání návrhu na povolení vkladu kupující považován za vlastníka uvedeného majetku vzhledem ke konstitutivnímu významu vkladu a odstranění tohoto stavu by bylo záležitostí poměrně komplikovaného řízení. Navíc nelze pominout, že při rozhodování o povolení vkladu katastrální úřad primárně ani nepřezkoumává platnost právního úkonu, ale posuzuje ho z jiných hledisek, která jsou specifikována v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže by v katastru nemovitostí byl kupující po povolení vkladu uveden jako vlastník, bylo by bez dosažení změny tohoto zápisu nemožné postihnout exekucí nemovitosti, ohledně nichž byla uzavřena kupní smlouva, byť byla neplatná. Okolnost, že kupní smlouva byla uzavřena neplatně, by totiž automaticky sama o sobě nebyla s to odstranit z katastru nemovitostí zápis, který by v důsledku povolení vkladu konstituoval vlastnické právo kupujícího. Vznikl by tedy stav, kdy by tu byla neplatná kupní smlouva na straně jedné a vlastnické právo kupujícího zapsané cestou vkladu do katastru nemovitostí na straně druhé. Rozpornost tohoto stavu by nemohla být konvalidována bez dalšího pouhou neplatností kupní smlouvy.

Ujednání, které bylo pojato do kupní smlouvy a podle kterého měl kupující do 30. 8. 2007 poukázat část kupní ceny ve výši 3 000 000 Kč na účet města O., je velmi dobře slučitelné se závěrem soudů, podle něhož obviněný Ing. J. T. jednal v úmyslu zmařit výkon rozhodnutí soudu, a nikoli v úmyslu uspokojit pohledávku oprávněného. Očividně to vyplývá již z časové návaznosti jednotlivých aktů posuzovaného jednání a ze samotné konstrukce zmíněného ujednání. Obviněný uzavřel kupní smlouvu dne 7. 5. 2007. Návrh na povolení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí byl podán dne 10. 5. 2007. Rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu nebylo nijak vázáno na podmínku, že kupující skutečně poukáže částku ve výši 3 000 000 Kč na účet města O., ani na podmínku, že město O. bude souhlasit s povolením vkladu. Pokud by katastrální úřad, který rozhodl dne 11. 7. 2007, povolil vklad vlastnického práva, byl by v katastru nemovitostí s účinky od 10. 5. 2007 zapsán jako vlastník nemovitostí kupující, a to bez ohledu na okolnost, zda skutečně poukázal či v budoucnu poukáže uvedenou částku na účet města O. Po podání návrhu na povolení vkladu z ničeho nevyplývala pro katastrální úřad nějaká povinnost vyčkávat s rozhodnutím na dobu po 30. 8. 2007 nebo dokonce zkoumat, zda kupující poukázal peněžní prostředky na účet města O. Katastrální úřad ostatně zamítl návrh na povolení vkladu z důvodu, že prodávající strana byla omezena rozhodnutím soudu a exekučním příkazem ve smluvní volnosti týkající se věcí, které byly předmětem právního úkonu. Návrh na povolení vkladu tedy byl zamítnut z důvodu, který nijak nesouvisel s otázkou poukázání peněžních prostředků na účet města O. Kupní smlouva, tak jak byla uzavřena, městu O. jako oprávněnému rozhodně nezaručovala uspokojení jeho pohledávky kupující stranou. Jestliže by úmyslem obviněného skutečně bylo uspokojení pohledávky oprávněného, bylo by logické, aby uzavřená kupní smlouva byla z hlediska tohoto cíle koncipována podstatně jinak, např. aby uspokojení pohledávky města O. bylo garantováno složením příslušné části kupní ceny ve prospěch města O. již před podpisem smlouvy do notářské či advokátní úschovy apod.

Úmysl obviněného Ing. J. T. zmařit výkon rozhodnutí soudu nijak nevyvracejí ani jeho námitky týkající se nedostatku vstřícnosti města O. k návrhům obviněného ve stadiu po nařízení exekuce. Nedůvěra a obezřetnost funkcionářů města O. ohledně toho, že obchodní společnost E., s. r. o., jako kupující skutečně poukáže na účet města částku ve výši 3 000 000 Kč, měla reálný základ v tom, že V. K., který podepsal kupní smlouvu za obchodní společnost E., s. r. o., byl do obchodního rejstříku zapsán jako společník a jednatel této obchodní společnosti dne 30. 4. 2007, tedy v době po nařízení exekuce, navíc za okolností vyvolávajících dojem, že se v tomto postavení ocitl z popudu obviněného a že je osobou postupující v zájmu obviněného. Kromě toho i celkový koncept způsobu úhrady kupní ceny, který spočíval ve splátkách a byl závislý na hypotečním úvěru od banky, vyvolával logickou obavu z nedostatečné solventnosti obchodní společnosti E., s. r. o.

Správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1 a § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2008) není dotčena ani namítaným nepoměrem mezi výší závazku, jehož splnění mělo být exekucí vynuceno, a hodnotou majetku postiženého exekučními příkazy. Nehledě na to, že samotné ujednání ceny v neplatné kupní smlouvě nemusí vyjadřovat skutečnou hodnotu nemovitostí uvedených ve smlouvě, je nutno považovat za nepřijatelné, aby obrana proti exekuci spočívala ve zcizení majetku, který je postižen exekucí.

Napadené usnesení Krajského soudu v Brně ani rozsudek Městského soudu v Brně tedy v žádném případě nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku. Soudům lze v krajním případě vytknout jen to, že odůvodnění obou rozhodnutí je místy nepřesné, nejasné či neobratné. To však nemá vliv na meritorní správnost výroku o vině a výroku o zamítnutí odvolání.

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ odmítl zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Ing. J. T.

Vydáno: 10. March 2010
Vloženo: 26. March 2018