JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 866/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2006 o dovolání obviněné M. O. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 50 To 619/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 24/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 2 T 24/2005, byla obviněná M. O. uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustila tím, že společně se spoluobviněnými R. K., R. K. a J. S. dne 14. září 2004 kolem 17:00 hodin v Ch., na Z. V., v blízkosti benzínové čerpací stanice „Z.“ po předchozí domluvě všech obviněných zastavila a nastoupila obviněná M. O. do osobního vozidla zn. Daihatsu, řízeného poškozeným B. D. R., a tomuto nabídla poskytnutí sexuálních služeb a navedla jej s automobilem do prostoru za objektem bývalé prodejny C. J. Ch., kde po poškozeném požadovala zaplacení 20 EUR a poté, co poškozený z vozidla vystoupil, přijel na místo automobil zn. Renault Clio, s ostatními spoluobviněnými, které řídil obviněný J. S., a obvinění R. a R. K. z automobilu vystoupili a obstoupili poškozeného, kterému bránili v nastoupení do jeho vozidla, v odchodu z místa, strkali do něj a tahali jej za oblečení, vyhrožovali mu a jeden z nich požadoval po poškozeném peníze, kdy mezitím obviněná O. vzala ze zadního sedadla z vozidla poškozeného jeho peněženku, kterou si před ní poškozený uložil, a s touto nastoupila do vozidla Renault Clio, vyňala z peněženky nejméně 250 EUR v hodnotě 7.881,25 Kč a peněženku vyhodila z vozidla /v další části tzv. skutkové věty se již popisuje následné jednání spoluobviněných, posouzené jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., na kterém se obviněná neměla podílet/.

Obviněné M. O. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále byl obviněné uložen trest zákazu pobytu na okrese Ch. na dobu pěti let. Poškozený B. D. R. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Chebu podaného v neprospěch obviněné a odvolání poškozeného B. D. R. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 50 To 619/2005, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu ve vztahu k obviněné M. O. ve výroku o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné byl rovněž uložen trest zákazu pobytu na okrese Ch. na dobu pěti let. Bylo rovněž rozhodnuto o nároku na náhradu škody uplatněném poškozeným B. D. R. s tím, že se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněné M. O. bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodní část dovolání obviněná rekapituluje průběh řízení, které dovolání předcházelo. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí namítla, že vůči poškozenému jednala sama bez předchozí dohody se spoluobviněnými, přičemž své vlastní jednání hodnotí jako předem nepředpokládanou reakci na náhodně vzniklou situaci. Tvrdí, že pouze využila zanechání peněženky poškozeným ve voze bez dozoru k jejímu odcizení, aniž by to poškozený či spoluobvinění zaregistrovali. Podle jejího tvrzení následné pronásledování ze strany poškozeného ji přimělo nastoupit do vozidla spoluobviněných a teprve poté se spoluobvinění o odcizení peněženky dozvěděli.

V petitu dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a sám ji uznal vinnou nikoli trestným činem loupeže, nýbrž trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to za současného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce vykonané vazby.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Ve vyjádření uvedla, že v posuzovaném případě vyšel soud z konstantní výpovědi poškozeného B. D. R., jakož i logického posouzení jednání jednotlivých obviněných na místě činu. Na tomto podkladě učinil nezpochybnitelný závěr, že obviněná M. O. vylákala poškozeného svou nabídkou sexuálních služeb na předem smluvené místo, kam následně přijeli zbývající obvinění, kteří užili proti poškozenému násilí. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že se soud náležitě vypořádal s otázkou spolupachatelství obviněných včetně jejich vzájemné dohody na loupežném přepadení poškozeného. V tomto směru odkázala na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle jejího názoru zaměřila obviněná své dovolání výhradně do oblasti skutkových zjištění, neboť nešlo o námitky proti právnímu posouzení zjištěného jednání, které by byly relevantní z pohledu uplatněného (ale ani jiného) dovolacího důvodu.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda dovolatelkou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněná M. O. ve svém dovolání žádné námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedla. Jí uplatněné námitky oponovaly výhradně tomu, jak okresní a krajský soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.

Obviněná se, pokud jde o konkrétně uplatněné námitky, soustředila na polemiku se závěrem soudů o existenci dohody mezi ní a spoluobviněnými na loupežném přepadení poškozeného. Podaným dovoláním se snažila docílit odlišného hodnocení provedených důkazů, které by vyústilo v jinou skutkovou verzi, jež zastávala jako součást své obhajoby. Podle ní neměla být na oloupení poškozeného předem dohodnuta se spoluobviněnými, nýbrž k odcizení jeho peněženky přistoupila bez dohody s nimi spontánně pod vlivem vzniklé situace. Obviněnou prosazovaná změna skutkových závěrů pak měla být východiskem i pro změnu právního posouzení jejího jednání, a sice jako mírněji trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm a) tr. zák.

Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněná M. O. sice formálně opřela své dovolání o deklaraci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami právní posouzení skutku nenapadla, nýbrž se domáhala změny skutkových zjištění učiněných soudy. Teprve v důsledku prosazované změny skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku na trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. Takovými námitkami však obviněná deklarovaný důvod zjevně nenaplnila (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289 Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud ve shodě se shora citovanými rozhodnutími Ústavního soudu opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je oprávněn na podkladě zákonného zmocnění přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

IV.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněné M. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr

Vydáno: 08. August 2006