JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 865/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2008 dovolání, které podal obviněný Q. P. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 4 To 402/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 84/2007 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 4 To 402/2007, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 90 T 84/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 90 T 84/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na pět let.

Jako trestný čin posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 6. 2007 v době od 00:00 hodin do 14:20 hodin, kdy byl zadržen v B., neoprávněně pobýval na území České republiky, ačkoli mu bylo pravomocným rozhodnutím cizinecké a pohraniční policie uloženo správní vyhoštění a vypršela doba od 20. 6. 2007 do 25. 6. 2007 jako doba platnosti výjezdního příkazu k vycestování z České republiky. Městský soud v Brně vycházel mimo jiné z toho, že nebylo vyhověno žádosti obviněného o prominutí lhůty pro opětovné podání žádosti ve věci mezinárodní ochrany.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 4 To 402/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), 1) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitku, že Městský soud v Brně provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoli prostřednictvím obhájce požádal o posunutí času zahájení, chtěl se hlavního líčení osobně zúčastnit a nakonec se dostavil v době, kdy soud přistoupil k vyhlášení rozsudku. Podle obviněného tak bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o námitku, že se dne 26. 6. 2007 nezdržoval na území České republiky neoprávněně, protože v té době měl podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a soudy chybně v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, posoudily oprávněnost podání této žádosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spojil s předchozími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že pokud je založeno na důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), 1) tr. ř., je dovolání důvodné.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.

Z toho, jak soudy stanovily dobu, po kterou se obviněný zdržoval na území České republiky neoprávněně, vyplývá, že vycházely z právního názoru, podle něhož se uvedeného trestného činu nemůže dopustit mimo jiné cizinec, který má postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení má cizinec postavení žadatele po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podle dílu 1 hlavy II části třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, má-li tato žaloba odkladný účinek. Řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 10 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, zahajuje podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany na tiskopise uvedeném v příloze č. l zákona. Podle § 10 odst. 3 cit. zákona cizinec, který v České republice o udělení mezinárodní ochrany již žádal, je oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany nejdříve dva roky od pravomocného ukončení předchozího řízení, přičemž v případě, že cizinec požádal o soudní přezkum správního rozhodnutí, považuje se za počátek dvouleté lhůty den nabytí právní moci soudního rozhodnutí.

V posuzovaném případě je z dokladů Policie České republiky – Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, oddělení kontroly pobytu, Brno, které jsou založeny ve spise, patrno, že první řízení o azylu obviněného bylo zahájeno dne 21. 10. 2003, azyl obviněnému nebyl udělen, obviněný podal proti rozhodnutí o neudělení azylu žalobu a tuto žalobu zamítl Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 48 Az 165/2004, které nabylo právní moci dne 8. 11. 2004. Jestliže tyto údaje vyplývající ze záznamů cizinecké a pohraniční policie odpovídají skutečnosti, znamená to, že dvouletá lhůta, po jejímž uplynutí byl obviněný oprávněn podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, skončila dne 8. 11. 2006.

Na tento závěr nemá vliv okolnost, která rovněž vyplývá ze záznamů cizinecké a pohraniční policie, totiž že obviněný podal kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti neudělení azylu, a že jeho kasační stížnost byla zamítnuta rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 6 Azs 545/2006, doručeným dne 12. 4. 2006. Počátek lhůty dvou roků stanovené v § 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, je vázán na den nabytí právní moci soudního rozhodnutí, pokud cizinec požádal o soudní přezkum správního rozhodnutí. Tím je třeba rozumět právní moc soudního rozhodnutí o žalobě, což vyplývá jednak z návaznosti ustanovení § 10 odst. 3 cit. zákona na ustanovení § 2 odst. 4 cit. zákona, podle něhož postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má cizinec po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a jednak z toho, že podle § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je kasační stížnost opravným prostředkem proti p r a v o m o c n é m u rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Navíc kasační stížnost nemá odkladný účinek, pokud jej Nejvyšší správní soud nepřizná (§ 107 s. s. ř.).

Jestliže po dni 8. 11. 2006 byl obviněný oprávněn podat novou žádost o udělení mezinárodní ochrany a stát se znovu žadatelem podle § 2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, bylo významné jeho tvrzení, které uvedl v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně, totiž že dne 23. 5. 2007 podal novou žádost, jejíž kopii připojil k odvolání. Na to Krajský soud v Brně v podstatě nijak nereagoval, omezil se na konstatování, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 56 Az 106/2007, byl odmítnut návrh obviněného ze dne 6. 6. 2007, a konstatoval, že se tím jen potvrzuje správnost výroku o vině. Tato argumentace se však zcela míjí s tím, co namítal obviněný, a nijak se s jeho námitkami nevypořádává. Obsah citovaného usnesení ve skutečnosti podporuje obhajobu obviněného v tom směru, že Ministerstvo vnitra nepovažovalo jeho podání za žádost o udělení mezinárodní ochrany, naložilo s ní jako se žádostí o prominutí dvouleté lhůty stanovené k podání nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že na ni odpovědělo nikoli rozhodnutím vydaným ve správním řízení, ale neformálním přípisem. Tomu odpovídá i odůvodnění citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který se meritem věci nezabýval a vysvětlil odmítnutí návrhu odkazem na to, že návrhem není napadáno správní rozhodnutí, nýbrž pouhý přípis ministerstva.

Za tohoto stavu bylo správné posouzení otázky viny obviněného trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. podmíněno zjištěním, zda obviněný skutečně podal novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kdy ji podal, zda jejím podáním bylo zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany a zda tím obviněný znovu získal postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Přitom tato zjištění bylo nutné učinit na podkladě autentických dokladů cizinecké a pohraniční policie, Ministerstva vnitra a soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. V tomto ohledu jde o komplex předběžných otázek, které jsou významné pro posouzení viny obviněného, takže soud je posuzuje samostatně, aniž tu je vázán případným stanoviskem či dokonce pravomocným rozhodnutím jiného orgánu (§ 9 odst. 1 tr. ř. a contrario). Pokud by se potvrdilo, že obviněný se znovu stal žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, nemohl by výrok o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. obstát.

Z hlediska otázky, zda obviněný v době činu měl či neměl postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nebyla věc náležitě objasněna a nebyly zjištěny skutečnosti rozhodné pro její posouzení. Rozsudek Městského soudu v Brně je tudíž rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně pak je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že bylo porušeno nějaké ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), 1) tr. ř. Obviněný ostatně v dovolání ani neuvedl žádné ustanovení trestního řádu, které by se týkalo jeho přítomnosti v hlavním líčení a které by mělo být postupem Městského soudu v Brně porušeno. S námitkou, že bylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Obviněný z doručeného předvolání znal přesný čas konání hlavního líčení, avšak nestihl jeho začátek a požádal prostřednictvím obhájce, který se původně k hlavnímu líčení dostavil, o odklad zahájení hlavního líčení o 10 minut. Tomu Městský soud v Brně vyhověl a k zahájení hlavního líčení přistoupil po uplynutí 15 minut a po zjištění, že přítomen není ani obviněný, ani obhájce, aniž by dali soudu cokoli na vědomí. Postup Městského soudu v Brně byl ve vztahu k právu obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti zcela adekvátní, neznamenal žádný zásah do tohoto práva a nastal za situace, kdy sám obviněný evidentně o namítané právo dostatečně nedbal.

Vzhledem k důvodnosti dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně znovu rozhodne poté, co odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 16. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-