JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 855/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. července 2008 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného Ing. P. S., které podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 6 To 645/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 221/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě, poté co z podnětu odvolání obviněného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. v celém rozsahu odsuzující rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 T 221/2006, sám rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 6 To 645/2007, podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., protože daný skutek není trestným činem.

Tohoto trestného činu se podle obžaloby měl dopustit tím, že v době od měsíce července 2003 do 24. 2. 2005 jako předseda představenstva společnosti T. P., a. s., se sídlem v P., nezajistil řádné odvody plateb daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti přesto, že tyto odvody byly z platů zaměstnanců společnosti sraženy a zadržené částky použil pro další činnost společnosti, ačkoliv si byl vědom, že se finanční situace společnosti zhoršuje a s ohledem na tuto tíživou finanční situaci nebude společnost schopna dlužné částky uhradit ani v budoucnosti, čímž vznikl dluh v celkové výši 770.893,- Kč, který byl následně po odvolání obviněného z funkce předsedy představenstva dne 24. 2. 2005, postupně platbami snížen tak, jak je v rozsudku soudu II. stupně podrobně uvedeno.

Proti zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v závěru odvolacího soudu, že daný skutek není trestným činem. Poukázala na délku doby 1 a ½ roku, po kterou obviněný nepoukazoval oprávněným subjektům příslušné platby, přičemž s touto činností započal mnohem dříve, než se firma dostala do druhotné platební neschopnosti. Ať již mohl očekávat jakýkoliv vývoj hospodaření firmy, musel si být vědom, že je ve funkci pouhého předsedy představenstva akciové společnosti, z této funkce může být kdykoliv odvolán a ztratí tak možnost ovlivnit případné pozdější splácení závazků firmy coby plátce předmětných dávek. Podle nejvyšší státní zástupkyně proto musel být přinejmenším srozuměn s tím, že může dojít k situaci, že tyto dávky nebudou vůbec zaplaceny. To se posléze skutečně stalo a dodatečné uhrazení podstatné části dlužných dávek nástupcem obviněného, nelze považovat za projev účinné lítosti podle § 147a tr. zák., neboť o tuto úhradu se obviněný nijak nepřičinil. Za správný nepovažuje nejvyšší státní zástupkyně ani závěr odvolacího soudu o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti skutku, když obviněný povinné dávky zaměstnancům strhával, ale nepoukazoval je většímu počtu oprávněných subjektů, po delší dobu a takto neuhradil částku převyšující 770.000,- Kč. Poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 648/2006, ve kterém se jedná o obdobnou problematiku. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ostravě byla přikázána věc k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se nastalou situaci rozhodl řešit nikoli okamžitým zastavením činnosti společnosti, ale snažil se dohodnout s věřiteli při zachování provozu a uhrazení závazků později, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tz 155/2000. Uzavřel dohody o odložení splatnosti plateb s oprávněnými subjekty, racionalizoval chod společnosti a bylo vysoce pravděpodobné, že smlouvy s odběrateli budou splněny, když se jednalo o řadu stabilních obchodních společností. Protože byl posléze z funkce odvolán, nemohl další vymáhání závazků ze smluv, ani plnění dlužných plateb ovlivnit. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř.

Protože námitky nejvyšší státní zástupkyně v dovolání jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval, ale dovolání shledal zjevně neopodstatněným.

Odvolací soud založil své zprošťující rozhodnutí primárně na neprokázání subjektivní stránky a alternativně také na nedostatku společenské nebezpečnosti. Ve věci rozhodl po rozsáhlém doplnění dokazování v řízení o odvolání, a to jak výslechem svědků, tak i doplnění znaleckého posudku a výslechu znalce (obor ekonomika, odvětví účetnictví), přičemž za tímto účelem opakovaně odročil veřejné zasedání (v období od 13. 12. 2007 do 19. 2. 2008). Pak v souladu se soudem I. stupně zjistil, že v žalovaném období byly prováděny příslušné srážky z mezd zaměstnanců, společnost také měla dostatek finančních prostředků, aby mohla odvést daň i pojistné. Také zjistil, že tato možnost byla objektivně ovlivněna tím, že jen za rok 2004 vzrostly pohledávky společnosti o 383 %, při vzrůstu dluhů pouze o 125 %, takže následně se společnost dostala do druhotné platební neschopnosti. Přitom nebylo zjištěno, že by obviněný investoval finanční prostředky jinak, než do činnosti společnosti v zájmu jejího zachování. Odvolací soud poukázal také na skutečnost, že dne 2. 3. 2004 byl prohlášen konkurz na firmu M., s. r. o., která měla u firmy obviněného pohledávky přes 2 mil. Kč, které tak musela z velké části v rámci konkurzu zaplatit, jinak by také firmě obviněného hrozilo konkurzní řízení. Odvolací soud také při hodnocení subjektivní stránky vzal v úvahu, že v žalovaném období byly zákonné platby firmou obviněného plněny, byť opožděně a ne v celém rozsahu, což soud I. stupně při hodnocení důkazů vůbec nehodnotil. Tato zjištění odvolacího soudu jsou v souladu s výpovědí obviněného, že měl snahu odvést příslušné platby, pohledávky ale narůstaly a společnost se dostávala do druhotné platební neschopnosti, když současně musela urgentně uhradit i pohledávku vůči firmě M., s. r. o., jejíž konkurzní správce trval na okamžitém zaplacení pohledávky pod hrozbou návrhu na vyhlášení konkurzu na firmu obviněného. Přitom odvolací soud vzal za neprokázané, že by ztrátu účetních dokladů za období červenec až prosinec 2004 zavinil obviněný, když celé účetnictví mělo být ve společnosti podle svědků ještě v červenci 2005.

Pokud odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že u obviněného nelze dovodit úmyslné jednání v tom smyslu, že by jednal s úmyslem vůbec nesplnit zákonnou povinnost odvést předmětné finanční prostředky, Nejvyšší soud se s tímto hmotně právním závěrem ztotožnil. Skutkové okolnosti případu, zejména snaha obviněného byť částečně povinné platby odvádět, výrazné pohledávky společnosti obviněného vůči jiným obchodním společnostem, jakož i neočekávaná nutnost úhrady plateb společnosti M., s. r. o., v rámci konkurzního řízení v roce 2004 a následné odvolání obviněného z funkce předsedy představenstva společnosti v únoru 2005, neumožňují spolehlivý a nezvratný závěr, že byl alespoň srozuměn s tím, že předmětné platby oprávněným subjektům nebudou v budoucnu vůbec uskutečněny. Přitom nelze přehlédnout, že znalec v doplnění znaleckého posudku (č. l. 552 tr. spisu) výrazně omezil dobu, kdy společnost obviněného měla prokazatelně dostatek finančních prostředků k okamžitému provedení povinných odvodů. Z důvodu nedostatku podkladů nemohl totiž tuto okolnost ověřit za období červenec až prosinec 2004 a účetní jednotka neměla momentálně dostatek finančních prostředků ani v lednu a únoru 2004. Byť tedy společnost podle zjištění soudů měla celkově v daném období dostatek finančních prostředků na povinné odvody, nelze již tvrdit, že je měla v celém tomto období bezprostředně k dispozici. Pokud pak jde o výrazný nárůst pohledávek obchodní společnosti T. P., a. s., v roce 2004 o 383 %, představoval tento nárůst z částky 1.440.000,- Kč na 7.789.000,- Kč, zvýšení pohledávek o 6.349.000,- Kč. Pokud celková dlužná částka za celé období od července 2003 do 24. 2. 2005 byla ve výši 770.893,- Kč je zřejmé, že při řádném splácení pohledávek by měl obviněný k dispozici finanční prostředky jak na povinné odvody, tak i na zajištění chodu společnosti.

Poukázala-li nejvyšší státní zástupkyně v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 648/2006, je nutno uvést, že v dané věci se jednalo o odlišný případ. V něm především nebyla zjištěna snaha pachatele o plnění odvodové povinnosti v rozhodném období dvou let, ani následné nepředvídatelné skutečnosti, které by nesplnění této povinnosti významně ovlivnily. Pachatel přitom v dané věci za období let 1998 – 2000 neodvedl finanční prostředky ve výrazně vyšší částce přesahující 18 miliónů Kč, byť výše této částky je závislá i na počtu zaměstnanců obchodní společnosti.

I když neodvedení povinných dávek uvedených v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. a jejich použití pro racionální podnikání ve snaze zachovat firmu, nemůže být beztrestné, nelze přehlédnout také realitu podnikatelské činnosti, kdy se podnikatelé dostávají do nezaviněných podnikatelských potíží a dočasné nezaplacení povinných dávek se pro ně stane řešením obtížné situace firmy. Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000, že pro existenci úmyslu pachatele nestačí zjištění, že provedené srážky neodvedl v době, kdy je měl odvést a důvodem kriminalizace nemůže být jen časové prodlení v odvodu. Ne vždy je pak na vůli pachatele, zda bude dodatečná platba splněna a rovněž nepředpokládané hospodářské potíže mohou být důvodem, pro který nakonec k dodatečnému splnění povinností ve smyslu § 147a tr. zák. nebude pachatel moci přistoupit. V této souvislosti je pak z hlediska existence úmyslu významné především zjištění odvolacího soudu o druhotné platební neschopnosti společnosti obviněného, neočekávaná nutnost hrazení dluhu vůči jiné obchodní společnosti v souvislosti s konkurzním řízením a jeho neočekávané odvolání z funkce.

Argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, že obviněný ve své funkci předsedy představenstva v podstatě musel počítat s tím, že může být kdykoliv odvolán, nepovažuje Nejvyšší soud za případnou. V již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 155/2000 bylo totiž konstatováno, že mezi významné zájmy státu nepatří jen řádné plnění povinných plateb uvedených v § 147 odst. 1 tr. zák., ale i zájem na rozvoji podnikání a zachování co největšího počtu pracovních míst. Lze tedy konstatovat, že v situaci kolize těchto zájmů je v tak specifickém případě, jako je trestní věc obviněného Ing. P. S., třeba postupovat vyváženě a přihlížet k důvodům, které objektivně ovlivnily nesplnění povinnosti ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák.

Na základě těchto důvodu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán. Vzhledem k tomu se již Nejvyšší soud nezabýval otázkou existence materiální podmínky trestnosti, protože by to bylo zcela nadbytečné. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo proto odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 16. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin