JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 855/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 10. 2002 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 9 To 223/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 4/2001 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 9 To 223/2002, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání a o odvolání poškozeného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2001. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu. Namítl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Berouně a aby přikázal Okresnímu soudu v Berouně nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Podkladem výroku o vině se stalo zjištění, že obviněný dne 3. 6. 2000 v tělocvičně 2. Z. š. v B. v průběhu finálového zápasu v basketbalu jako trenér hostujícího družstva napadl rozhodčího a pořadatele J. P. tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje, a způsobil mu otřes mozku lehkého stupně, zhmoždění měkkých tkání v levé spánkové krajině hlavy a na levé tváři a otřes vnitřního ucha oboustranně s dobou pracovní neschopnosti od 3. 6. 2000 do 14. 6. 2000 a při pokusu poškozeného zavolat policii a vzájemném přetahování o telefon došlo k jeho poškození, takže poškozenému tím vznikla škoda ve výši 2 618 Kč.

Dovolání obviněného bylo založeno na námitce, že z jeho strany šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. a že jeho jednání proto nebylo trestným činem. Z toho obviněný dovozoval, že neměl být uznán vinným. Obviněný namítal, že svým jednáním odvracel útok poškozeného proti hráči družstva K.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že předpokladem toho, aby jednání obviněného mohlo být posouzeno jako nutná obrana, je to, že tímto jednáním obviněný odvracel ú t o k , který přímo hrozil nebo trval. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě podle zjištění soudů nebylo. Krajský soud v Praze vycházel ze zjištění, že v průběhu utkání hráč K. L. H. (syn obviněného) a hráč B. V. L. měli kolizi, kterou poškozený J. P. jako rozhodčí (a současně funkcionář družstva B.) řešil jednak napomenutím hráče L. H. a jednak hrozbou jeho fyzického napadení, protože nad ním máchal rukama. Podle dalších zjištění, z nichž Krajský soud v Praze vycházel, na místo jako první přiběhl svědek P. R. (druhý trenér družstva K.) a jako druhý přiběhl svědek M. L. (trenér družstva B.), přičemž svědek P. R. chytil poškozeného J. P. za ruku, protože nabyl dojmu, že poškozený chce napadnout hráče L. H. Podle zjištění Krajského soudu v Praze došlo teprve v tomto stadiu k zásahu obviněného proti poškozenému. Krajský soud v Praze tedy neposoudil jednání obviněného jako nutnou obranu proto, že v době jednání obviněného útok ze strany poškozeného tu nebyl ani přímo nehrozil.

Rozhodnutí Krajského soudu v Praze je v souladu s ustanovením § 13 tr. zák., protože pokud tento soud vycházel ze zjištění, že v době činu obviněného útok poškozeného již přímo nehrozil ani netrval, protože byl zastaven svědkem P. R., je vyloučeno posuzovat věc tak, že obviněný odvracel útok. Nutná obrana nemá místa, jestliže v době jednání, které se z hlediska podmínek nutné obrany posuzuje, chybí přímo hrozící nebo trvající útok. O nutnou obranu nejde, jestliže posuzované jednání je reakcí na útok, který již byl zastaven či odvrácen.

Za situace, kdy tu nebyl přímo hrozící nebo trvající útok, je námitka obviněného ohledně nutné obrany zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, která se odvíjí od námitky, že k zastavení a odvrácení útoku poškozeného museli přispět oba trenéři družstva K., tj. obviněný a dále i svědek P R. Jde totiž o s k u t k o v o u námitku, která stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vymezený dovolací důvod znamená, že v dovolání je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem, ale není možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, způsob hodnocení důkazů apod. Citované ustanovení tedy připouští p r á v n í námitky vázané ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, nikoli skutkové námitky. Uvažovaná námitka obviněného není právní, nýbrž skutkovou námitkou, protože jinou právní kvalifikaci skutku spojuje se změnou skutkového stavu zjištěného soudem, resp. protože se domáhá změny skutkových zjištění soudu. To však ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 29. October 2002