JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 844/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. srpna 2008 o dovoláních, která podali obvinění B. N., a S. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 81/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. N. a S. N. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 2 T 81/2006, byl obviněný B. N. uznán vinným v bodě I. rozsudku trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a v bodě II. rozsudku trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. Obviněný S. N. byl uznán vinným v bodě I. rozsudku trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný B. N. a státní zástupce v neprospěch obviněných B. N. a S. N. odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem I. a ve výrocích o trestech obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné B. N. a S. N. uznal vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný B. N. uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem II., byl obviněný B. N. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný S. N. byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného B. N.

Podle skutkových zjištění soudu obvinění spáchali trestné činy tím, že přibližně od 22:00 hodin dne 25. 2. 2006 nejdéle do 00:55 hodin dne 26. 2. 2006 v P., v prostoru restaurace „M. ř.“ společným jednáním napadli majitele restaurace V. Ž., a to nejprve v sále lokálu u stolu S. N. údery dlaní do obličeje a B. N. pálením kůže pravého předloktí poškozeného pomocí cigaret, po němž V. M. vyzval poškozeného, aby s ním šel do kuchyně restaurace, kde mu položil ruku na dřez a opakovaně se napřáhl k úderu sekáčkem, který zastavil vždy těsně nad rukou poškozeného, nebo sekl těsně vedle jeho ruky s dotazem, který prst chce useknout; po návratu poškozeného ke stolu jej obviněný B. N. vyzval k opuštění restaurace, což poškozený ze strachu udělal a před restaurací jej B. N. několikrát udeřil pěstí i otevřenou dlaní do hlavy, což po návratu poškozeného ke stolu v restauraci znovu zopakovali B. N. a S. N., přičemž po jednom z úderů poškozenému strhl B. N. z krku zlatý řetízek, který si ponechal a následně 26. 2. 2006 jej prodal v bazaru ,,M. p.“ za 5.450,- Kč a nařídil poškozenému, aby jim vydal veškerou tržbu, která v tu chvíli činila cca 3.000, Kč, k němuž dal poškozený V. Ž. v přítomnosti ostatních ve strachu pokyn spolumajitelce restaurace J. S.; a dále v časných ranních hodinách dne 26. 2. 2006 nejméně od 00:55 hodin v tomtéž prostoru a v prostoru kuchyně restaurace „M. ř.“, kam obviněný B. N. přišel za poškozeným, který se tam odešel umýt, neboť v důsledku předchozího útoku silně krvácel, jej začal bez zjevného důvodu tlouct do hlavy paličkou na maso, poté násadou od smetáku, kterou poškozeného bil tak intenzivně, že tuto zlomil, načež jej začal bít do hlavy plochou stranou sekáčku na maso a posléze vzal kuchyňský nůž, kterým jej bodal do obou kolen a celého těla, a asi do jedné třetiny mu jím nařízl levé ucho, čemuž byl přítomen obviněný S. N., který ještě několikrát udeřil rukou poškozeného, takže v důsledku jednání obviněného B. N. poškozený V. Ž. utrpěl, kromě drobnějších povrchových zranění, řeznou ránu temenně spánkové krajiny vpravo, zasahující hluboko do podkoží, řeznou ránu temenně spánkové krajiny vlevo, zasahující svrchní části lebeční kosti, výrazné pohmoždění obličeje, bodnou ránu na zadní straně pravého kolena zasahující do podkoží, bodnou ránu v zákolenní jámě vpravo zasahující mezi svaly do hloubky 6 – 7 cm a řeznou ránu v dolní části levého lýtka, tedy poranění, při jejichž vzniku poškozený V. Ž. dlouhou dobu vnímal mimořádnou bolest, provázenou obavami o své zdraví.

Obviněný B. N. sám spáchal trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 27. 2. 2006 kolem 20:30 hodin v P., v provozovně C. F., v přítomnosti několika hostů napadl opakovanými údery pěstí do oka poškozeného S. M.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která opřeli o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný S. N. podal dovolání též z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný S. N. ve svém dovolání proti všem výrokům napadeného rozsudku namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. ř., přičemž vytkl soudu, že nesprávně posoudil okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Námitku odůvodnil tím, že se trestného činu nedopustil nejméně se dvěma osobami, neboť údajně nevěděl o součinnosti obviněného V. M. Obviněný dále uvedl, že jeho jednání údajně nezpůsobilo poškozenému V. Ž. mučivé útrapy, a že bránil útokům zbraněmi na poškozeného V. Ž. Obviněný se proto domnívá, že soud pochybil i v závěrech o jeho zavinění ve formě srozumění s těžkou újmou na zdraví způsobenou útoky spoluobviněného B. N. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné uložení trestu vyhoštění. Poukázal přitom na to, že na území České republiky má povolený dlouhodobý pobyt a má zde vytvořené pracovní a sociální zázemí. Obviněný je proto přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Souhlasil s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Obviněný B. N. namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Podle jeho názoru soud prvního ani druhého stupně nepostupovaly správně, když kvalifikovaly napadený skutek jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. Skutek měl být podle něj správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. K tomu uvedl, že šlo původně o konflikt mezi jeho otcem S. N. a poškozeným V. Ž. Ve vypjaté atmosféře po požití alkoholu došlo k neshodám a následně způsobil újmu na zdraví poškozenému V. Ž. tím, že ho pořezal a pálil na předloktí ruky. Za této situace nemohla být podle něj naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Obviněný byl rovněž uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tomto případě však nenamítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 5 To 352/2007, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného S. N. uvedla, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje převážná část uplatněných námitek proti hodnocení provedených důkazů a proti údajným procesním vadám a tyto námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je jedinou právní námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu námitka nesprávnosti právní kvalifikace skutku podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák., spočívající podle obviněného v tom, že jeho konkrétní jednání údajně nezpůsobilo poškozenému mučivé útrapy a že obviněný nebyl ani srozuměn s použitím jakékoliv zbraně vůči poškozenému. Nejvyšší státní zástupkyně považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť ze skutkové věty napadeného rozsudku vyplývá, že násilného jednání vůči poškozenému V. Ž. se dopustili obvinění B. N. a S. N. společně s obviněným V. M. Na tomto násilném jednání se aktivně podílel údery rukama i obviněný S. N. a činil tak i v době, když obviněný B. N. vůči poškozenému V. Ž. používal zbraně a způsoboval mu mučivé útrapy ve smyslu § 89 odst. 7 písm. h) tr. zák. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nezákonnost uložení trestu vyhoštění, s odůvodněním, že mu byl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt a že má zde vytvořeno pracovní a sociální zázemí. I tuto námitku považuje nejvyšší státní zástupkyně za neopodstatněnou, neboť podmínky § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., za jejichž splnění nelze trest vyhoštění uložit, musí být splněny kumulativně a nestačí splnění jen některé z nich. Podle ní lze také pochybovat o tvrzení, že obviněný má na území České republiky pracovní zázemí. Žádná zákonná překážka nebrání uložení trestu vyhoštění obviněnému S. N. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného S. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného B. N., který namítá nesprávnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. a domáhá se právního posouzení tohoto skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že považuje tuto námitku za neopodstatněnou. Obviněný podle ní naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák., neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že se svým jednáním domáhal kompenzace za údajně špatně odvedenou práci pro spoluobviněného S. N. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného B. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Navrhla také, aby o obou dovoláních bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán zákonným vymezením důvodů dovolání i obsahem námitek obviněných, které obvinění podřadili pod uplatněné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá.

Obviněný S. N. namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že trestného činu se nedopustil nejméně se dvěma osobami a že jeho jednání nezpůsobilo poškozenému mučivé útrapy, ale naopak bránil útokům zbraněmi na poškozeného V. Ž. Nejvyšší soud posoudil tuto námitku obviněného jako námitku hmotně právní povahy odpovídající po obsahové stránce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice své námitky opírá o argumenty proti skutkovým zjištěním, jimiž je dovolací soud vázán, dovolání přesto směřuje proti právní kvalifikaci skutku, když obviněný namítá, že nebyly naplněny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. a domáhá se mírnější právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. Obviněný přitom namítl, že se snažil útokům na poškozeného zabránit, a že nebyl srozuměn se součinností obviněného V. M., což podle něj vylučuje závěr o tom, že se trestného činu dopustil nejméně se dvěma osobami. Dále namítl, že soud nesprávně vyhodnotil ustanovení § 235 odst. 2 písm. c), d) tr. zák., neboť údajně nevěděl o použití zbraně vůči poškozenému V. Ž., a zároveň argumentoval tím, že jeho jednání nezpůsobilo poškozenému mučivé útrapy. Ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně přitom vyplývá, že obviněný S. N. se násilného jednání dopustil ve stejnou dobu, kdy spoluobviněný B. N. používal vůči poškozenému zbraně a způsobil mu tak těžkou újmu na zdraví a že takového jednání se dopustili všichni tři obvinění společně. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud námitku obviněného neopodstatněnou.

Obviněný S. N. svým dovoláním brojil též proti výroku o trestu vyhoštění s odůvodněním, že jde o nepřípustný druh trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trest vyhoštění z území České republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákona, a to ve výměře na jeden rok až deset let nebo na dobu neurčitou. Trest vyhoštění může být podle § 57 odst. 1 tr. zák. uložen pouze pachateli, který není občanem České republiky ani není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Přípustnost trestu vyhoštění je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Námitky obviněného S. N. proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou jsou obecně způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Při posouzení opodstatněnosti námitek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného neobstojí. Obviněný S. N. není občanem České republiky ani nemá postavení uprchlíka, uložení trestu není u obviněného vyloučeno z důvodů uvedených v § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí a veřejný zájem.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí, majetku anebo jiný obecný zájem. Podle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. soud neuloží trest vyhoštění pachateli v případě, že mu byl povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Znění citovaného ustanovení trestního zákona nasvědčuje, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně a musí existovat současně. Námitce obviněného, že mu byl uložen trest vyhoštění v rozporu s § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., dovolací soud z výše uvedených důvodů nepřisvědčil. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že trest vyhoštění byl uložen v rámci zákonné trestní sazby při respektování zákonných podmínek uvedených v § 57 odst. 1, 2 tr. zák. i při respektování zákonných podmínek, které vylučují uložení tohoto druhu trestu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu vyhoštění, proto nebyl naplněn.

Obviněný B. N. ve svém dovolání namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. s tím, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. Tuto kvalifikaci odůvodnil tím, že k útoku na poškozeného ho vedly okolnosti vypjaté situace a vliv alkoholu, nikoliv snaha vynutit na poškozeném kompenzaci za špatně odvedenou práci pro otce obviněného S. N. Nejvyšší soud je při posouzení této námitky vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Ze skutkové věty napadeného rozsudku přitom vyplývá, že obviněný napadal poškozeného, přiměl ho odejít ven z restaurace, kde jej několikrát udeřil, následně donutil poškozeného vydat mu hotovost ve výši 3.000,- Kč a i nadále pokračoval v útocích, jimiž způsobil poškozenému četná zranění. Tímto svým chováním obviněný nutil poškozeného, aby něco konal nebo trpěl, a to násilím nebo pohrůžkou násilí, k čemuž skutečně došlo. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný B. N. naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák., a proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněných S. N. i B. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovoláních není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. srpna 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 13. August 2008