JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 839/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. srpna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného mjr. Policie ČR Ing. V. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 501/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 145/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 T 145/2004, byl obviněný Ing. V. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že (stručně uvedeno) v období od 19. 10. 1999 do poloviny listopadu roku 2002 jako vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR v P., pověřený prováděním úkonů směřujících k objasnění náhlého úmrtí nezletilého L. K., k němuž došlo dne 18. 10. 1999, v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4, 5, 6 tehdy platného trestního řádu, úmyslně s vědomím možných následků v období nejméně od začátku roku 2000 do poloviny listopadu roku 2002 nečinil v trestní věci žádných úkonů, ačkoli byl srozuměn s tím, že tato nečinnost může způsobit promlčení skutku podezřelé osoby a rovněž znemožňuje výkon práv poškozených, trestní věc vědomě neodůvodněně pomíjejíc vyjádření nezletilého L. H., které řádně nezadokumentoval a které odůvodňovalo spolu s dalšími písemnými materiály sdělení obvinění pachateli J. P., s datem 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tehdy platného trestního řádu odložil, toto své rozhodnutí předal poškozené matce zesnulého nezletilého až dne 19. 11. 2002, kdy v důsledku jeho jednání došlo k promlčení trestního stíhání skutku J. P. a k závažnému zásahu do práv poškozených garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobody a ustanoveními trestního řádu.

Za to byl obviněný soudem I. stupně odsouzen podle § 158 odst. 1, § 53 odst. 2 písm. b) a § 54 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 13 To 123/2005, byl k odvolání obviněného rozsudek soudu I. stupně podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a z důvodů uvedených v § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného pro výše uvedený skutek zastaveno.

Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1241/2005, usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání byla skutečnost, že právní posouzení skutku odvolacím soudem jako trestný čin maření úkolu veřejného činitel z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., je nesprávné, a dovolatelka toto nesprávné posouzení skutku také učinila předmětem dovolání v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud shledal i existenci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., když s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného a s ohledem na popis skutku ohledně něhož bylo trestní stíhání zastaveno, nebylo možno ani kázeňské rozhodnutí o skutku považovat za postačující.

Usnesením ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 501/2005, pak odvolací soud opět ve věci rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a trestní stíhání pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. zastavil z důvodů uvedených v § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť o skutku obviněného již bylo rozhodnuto kázeňsky jeho nadřízeným a toto rozhodnutí lze považovat za postačující. Tohoto trestného činu se obviněný měl dopustit (stručně řečeno) tím, že za stejných výše uvedených časových a místních okolností jako vyšetřovatel při provádění úkonů trestního řízení směřujících k objasnění usmrcení nezletilého L. K., poté, kdy usnesením datovaným 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tehdy platného trestního řádu trestní věc odložil, ponechal spis po dobu několika let ve své kanceláři a neodevzdal ho k dalšímu administrativnímu opatření a nezajistil řádné oznámení tohoto usnesení dotčeným osobám a neověřil si, zda bylo zákonným způsobem doručeno rodičům zemřelého, ale předal toto usnesení matce nezletilého M. K. až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. podezřelého J. P., řidiče kombajnu, kterým byl nezletilý L. K. zachycen.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Po rekapitulaci celého dosavadního řízení ve věci před soudem nejvyšší státní zástupkyně namítá, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a ve skutku je nutno spatřovat úmyslný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nikoli maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. Ze zjištěné skutkové okolnosti, že svědci L. V. a J. K. měli již k 31. 12. 1999 k dispozici rozhodnutí obviněného o odložení předmětné věci podle tehdy účinného § 159 odst. 1 tr. ř., dovozuje volní složku zavinění u obviněného ve formě srozumění s následkem, když obviněný v době po rozhodnutí o skutku, úmyslně poskytoval poškozené M. K. nepravdivé údaje o stavu řízení. Jako orgán činný v trestním řízení musel být přitom alespoň srozuměn s tím, že plyne promlčecí doba trestního stíhání pachatele, jehož osoba mu byla známa a jednal tak s vědomím jejího plynutí. V poskytnutí pravdivé informace M. K. nemohl obviněnému bránit ani administrativní nepořádek, zejména když návštěva této poškozené byla obviněnému v dostatečné době avizována. U nepřímého úmyslu není způsobení určitého následku obvykle přímým záměrem pachatele, ale vznik takového následku pachatel chápe jako vedlejší efekt, je si vědom možnosti jeho vzniku a nepočítá se žádnou konkrétní okolností, která by tomu mohla zabránit. Srozumění pachatele s následkem v tomto smyslu naplňuje potřebnou formu volní složky nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

I v případě, že by se dovolací soud ztotožnil s názorem o neexistenci úmyslné formy zavinění a právním posouzením jednání obviněného jako nedbalostní trestný čin podle § 159 odst. 1 tr. zák., je nejvyšší státní zástupkyně toho názoru, že je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože kázeňské potrestání obviněného nelze ve smyslu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. považovat za postačující. V souvislosti s tím namítá, že odvolací soud výrazně podcenil význam chráněného zájmu narušeného jednáním obviněného a následek jeho činu, když vycházel pouze z kladného hodnocení a bezúhonnosti jeho osoby, jakož i doby uplynulé od spáchání skutku. Zcela však pominul zejména způsobený následek spočívající v závažném porušení občanských práv poškozené M. K. a ve vážné ztrátě důvěryhodnosti státního orgánu v očích veřejnosti. Ani skutečná výše uloženého kázeňského trestu (10 % z platu na dobu tří měsíců) nebyla odvolacím soudem vůbec zjišťována a lze toliko dovodit, že obviněný byl za své jednání finančně postižen celkovou částkou nepřevyšující 8.000,- Kč.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., s ohledem na § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení krajského soudu jak ve výroku podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. o zrušení rozsudku soudu I. stupně, tak i ve výroku o zastavení trestního stíhání, včetně obsahově navazujících rozhodnutí jež by tak pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K dovolání se písemně vyjádřil obviněný Ing. V. H. Uvedl, že dovolatelka, stejně jako soud I. stupně, vychází z vadného hodnocení důkazů. Závěr o jeho úmyslu porušit zákonem chráněné zájmy na řádném průběhu trestního procesu, včetně zájmu poškozené M. K., že činí z rozporuplných výpovědí této poškozené a manželů Š. Napadá tak hodnocení důkazů odvolacím soudem a zčásti i jeho skutková zjištění. Žádný podklad v dokazování, že nemá ani excesivní argumentace dovolatelky o vážné ztrátě důvěryhodnosti státního orgánu v očích veřejnosti, což svědčí o snaze dosáhnout jeho odsouzení za každou cenu. Je toho názoru, že pokud podle odvolacího soudu pochybil pouze při doručování usnesení o odložení věci rodičům zemřelého, nelze dospět k závěru o nedostatečnosti kázeňského postihu. Tento byl vzhledem k odstupu času a jeho bezvadnou občanskou i profesionální pověst, naopak zcela postačující. V podrobnostech pak poukázal na procesní vady týkající se zahájení jeho trestního stíhání, vyjádřil pochybnost, zda pouze fakultativní zastavení trestního stíhání nebylo v jeho neprospěch a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden § 265b tr. ř., nebo jako zjevně neopodstatněné /§ 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř./, popřípadě podle § 265j tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když otázka správnosti právního posouzení skutku je zásadní i pro posouzení existence dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Z výše citovaných skutkových zjištění odvolacího soudu, jimiž je dovolací soud vázán, je zřejmá podstata jednání obviněného spočívající v tom, že po rozhodnutí o odložení věci dne 5. 12. 1999 neodevzdal spis k dalšímu administrativnímu opatření, nezajistil a neověřil oznámení usnesení o odložení věci dotčeným osobám včetně rodičů zemřelého nezletilého a jeho matce M. K. jej předal až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního stíhání podezřelého J. P. pro trestný čin podle § 224 odst. 1 tr. zák.

Odvolací soud přitom změnu ve skutkových zjištěních a v následném právním posouzení oproti rozsudku soudu I. stupně založil na tom, že nebyl zjištěn žádný motiv obviněného cíleně postupovat ve prospěch podezřelého a se záměrem způsobit promlčení trestního stíhání, ani prvotní šetření orgány Policie ČR ke zjištění relevantních skutečností nezaznamenalo, že by nezletilý L. H. k věci sděloval významné skutečnosti a k postupu při šetření události byl vypracován plán operativně pátracích úkonů, který ukládal konkrétní úkoly nejen tehdejšímu vyšetřovateli ale i složkám kriminální policie a příslušnému obvodnímu oddělení Policie ČR. Odložení věci vyšetřovatelem podle § 159 odst. 1 tr. ř. se tedy týkalo věci šetřené i dalšími útvary policie a známé většímu počtu vyšších funkcionářů Policie ČR, takže postup obviněného bylo možné kdykoliv prověřit a rozhodnutí o odložení věci vyznačené v deníku vyšetřovacích spisů kdykoliv zkontrolovat.

Vedle uvedených okolností odvolací soud nedostatek úmyslného zavinění obviněného odůvodnil i tím, že v deníku vyšetřovacích spisů byla věc vedena jako podezření z trestného činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., tj. trestného činu s pětiletou promlčecí dobou, a po zjištění, že usnesení o odložení věci nebylo doručeno poškozené, sám obviněný ji toto doručil ještě před uplynutím této promlčecí doby. Samotnou změnu právní kvalifikace (jednání J. P.) na trestný čin s kratší promlčecí dobou (3 léta - § 224 odst. 1 tr. zák.) nemohl obviněný nijak ovlivnit, když k ní došlo až v řízení před soudem.

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o neexistenci úmyslné formy zavinění na straně obviněného, když skutkové okolnosti ke kterým odvolací soud dospěl a které se zásadně liší od skutkových zjištění, ze kterých při právním posouzení skutku vycházel soud I. stupně, spolehlivý a nezvratný závěr o existenci úmyslu (byť nepřímého) obviněného neumožňují.

Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný po přidělení věci dne 19. 10. 1999 zpracoval plán operativně vyšetřovacích úkonů, který byl schválen jeho nadřízeným a v rámci prověřování rozhodných skutečností postupoval v souladu s tímto plánem. Vedle podkladů opatřených již jinými orgány policie tak obviněný provedl dne 19. 10. 1999 ohledání místa nálezu těla poškozeného s nákresem místa ohledání a fotodokumentací, po bezprostředně provedené pitvě (19. 10. 1999 od 7:00 hod.) opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, za účelem zjištění mechanismu poranění a příčiny smrti poškozeného, dále prohlídku sklízecích mlátiček dne 19. 10. 1999, kterou nebyla zjištěna žádná stopa svědčící o střetu některého z předmětných strojů s poškozeným, dne 8. 11. 1999 opatřil vysvětlení od matky poškozeného M. K., která tři týdny po události neuvedla nic, co by nasvědčovalo zavinění smrti poškozeného konkrétní osobou. Dne 19. a 20. 10. 1999 obviněný provedl v ZŠ M. šetření k pohybu poškozeného v den události. Jak vyplývá z úředního záznamu obviněného ze dne 20. 10. 1999, žádné z dětí neuvedlo nic podstatného k pohybu poškozeného po poli, některými z nich byl pouze viděn na jeho okraji a také samotný L. H. v dané době pouze uvedl, že poškozený byl u okraje pole, když se k němu blížili se strojem (kombajn řízený J. P.) poškozený mu mával, na konci pole se stroj otočil a pokračoval v jízdě. Poté se již neotáčel a nevěděl zda po projetí kombajnu tam poškozený ještě stál. Uvedl také, že při otočce se stroj trochu zadrhnul, což však s ohledem na obsah vysvětlení řidičů kombajnů byla běžná záležitost. Obviněný měl k dispozici také vyjádření J. P. o požívání piva v den události a také při řízení kombajnu a negativní výsledek jeho vyšetření na ovlivnění alkoholem.

Na základě těchto skutečností obviněný rozhodl o odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. ř. když dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, resp. jak v průběhu trestního stíhání upřesnil ve své výpovědi, neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním řidiče kombajnu a smrtí poškozeného.

S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením dovolatelky, že obviněnému byla známá totožnost pachatele, protože v dané době se jednalo pouze o podezřelého ze spáchání trestného činu a toto podezření obviněný prověřoval prostředky uvedenými v § 158 tr. ř. Protože však obviněný na základě podkladů, které měl v dané době k dispozici, přičemž je nutno zcela abstrahovat zejména od výpovědi L. H. učiněné v období po stížnosti M. K. na postup obviněného, dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu, nemohl na J. P. již nahlížet jako na podezřelého, když podezření se v dané době nepotvrdilo, ani jako na pachatele. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v deníku vyšetřovacích spisů byl při zaevidování této věci dne 19. 10. 1999 J. P. jako pachatel označen.

Neshledal-li obviněný ve věci podezření z trestného činu, nemohl být, a to ani jako s vedlejším efektem, srozuměn s tím, že plyne promlčecí doba trestního stíhání pachatele a jednat tak v nepřímém úmyslu způsobit promlčení trestního stíhání. V opačném případě by takovýto úmysl bylo možno dovozovat u všech orgánů činných v trestním řízení, které by takovéto rozhodnutí učinily a dodatečně by vyšly najevo nové skutečnosti, jako v případě obviněného.

Pokud tedy odvolací soud po skutkové stránce zjistil, že obviněný po odložení věci usnesením datovaným dnem 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tr. ř. pouze ponechal spis po dobu několika let ve své kanceláři, neodevzdal ho k dalšímu administrativnímu opatření, nezajistil řádné oznámení a neověřil doručení tohoto usnesení rodičům zemřelého nezletilého, a předal ho matce nezletilého M. K. až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního stíhání podezřelého J. P. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., nelze v tomto jednání obviněného spatřovat úmyslný trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože pro takovýto závěr neexistují nezvratné důkazy.

Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak se toho s poukazem na existenci úmyslné formy zavinění domáhala nejvyšší státní zástupkyně a její dovolací námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Ke stejnému závěru pak dovolací soud dospěl i ohledně námitek dovolatelky ve vztahu k dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Naplnění tohoto důvodu spatřuje dovolatelka v nedostatku podmínek pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., a to konkrétně, že nelze kázeňské potrestání za stíhaný skutek považovat za postačující, a to s ohledem na význam chráněného zájmu narušeného jednáním obviněného a následek jeho činu, které odvolací soud podcenil. Také výši uloženého kázeňského trestu nepovažuje dovolatelka za postačující.

Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného je porušení práva poškozeného na podání opravného prostředku podle zákona jistě významnou skutečností. Nelze ale přehlédnout, že z hlediska míry zavinění obviněný toto porušení způsobil toliko svým nedbalým administrativním postupem, dodatečně se poškozená, byť sama podala stížnost opožděně, domohla přezkoumání předmětného rozhodnutí obviněného a následně celého případu usmrcení jejího syna, přičemž k promlčení trestního stíhání J. P. došlo s ohledem na změnu právní kvalifikace jednání J. P. v řízení před soudem. Jak uvedl již soud odvolací, obviněný usnesení o odložení věci dodatečně doručil poškozené ještě dříve, než uplynula promlčecí doba ve vztahu k vykazovanému trestnému činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (s promlčecí dobou pěti let) a změnu právní kvalifikace na trestný čin (podle § 224 odst. 1 tr. zák.) s kratší promlčecí dobou, k níž došlo až v řízení před soudem, nemohl nijak ovlivnit. S ohledem na jinak kladné hodnocení osoby obviněného, jeho předchozí bezúhonnost a dobu uplynulou od spáchání skutku, pak ani ztráta důvěryhodnosti státního orgánu v očích veřejnosti, kterou ale rovněž nelze přeceňovat, nemůže natolik zvýšit stupeň společenské nebezpečnosti, aby to vylučovalo postup podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř.

Rovněž z hlediska kázeňského trestu uloženého obviněnému je Nejvyšší soud toho názoru, že toto rozhodnutí jiného orgánu o skutku obviněného lze považovat za postačující ve smyslu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. Podle zák. č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie ČR, může příslušný služební funkcionář po vytknutí méně závažného jednání rozhodnout o neuložení kázeňského trestu (§ 34 odst. 1 cit. zákona). Podle § 33 cit. zákona pak kázeňskými tresty jsou:

a) písemná důtka,

b) snížení funkčního platu až o 15 % na dobu nejvýše tří měsíců,

c) snížení hodnosti o jeden stupeň až na dobu jednoho roku,

d) zákaz činnosti,

e) propadnutí věci.

S ohledem na skutečnost, že v daném případě přicházely v úvahu pouze druhy trestů podle § 33 písm. a) až c), lze vzhledem k povaze zjištěného jednání a osobě obviněného považovat použití přísnějšího druhu trestu ve 2/3 percentuální sazby snížení funkčního platu, a to na maximální možnou dobu tří měsíců, za rozhodnutí postačující.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že také námitky dovolatelky ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a dovolání proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 30. August 2006