JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 831/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. srpna 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného A. K., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 5 To 78/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 207/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 3 T 207/2005, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že „dne 10. 8. 2005 kolem 1.15 hod. v P., v A. ulici nejprve zastavil pod záminkou připálení cigarety poškozeného O. H., následně ho udeřil pěstí do obličeje, pro což poškozený od obžalovaného začal odcházet pryč, avšak obžalovaný jej před domem došel s nožem v ruce, začal jej opět mlátit pěstmi do obličeje, strhl poškozeného na zem, kde jej i nadále mlátil pěstmi a křičel na něj, aby držel hubu nebo že ho zabije, během čehož mu vzal z náprsní kapsy u bundy částku 5.900,- Kč a rovněž mu hodlal vytrhnout mobilní telefon zn. Sony Ericsson v hodnotě 1.400,- Kč, což se mu nepodařilo, přičemž během potyčky poškozenému rovněž zničil kalhoty v hodnotě 2.232,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Rozsudkem byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozeným O. H. a Z. p. M. v. Č. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. H. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním obviněného a obvodního státního zástupce podaným v neprospěch obviněného. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 5 To 78/2006, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, a poté za použití § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uložil obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému byl rozsudkem soudu druhého stupně opětovně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou (§ 57 odst. 1, 2 tr. zák.). Odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.

V části svého mimořádného opravného prostředku vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a l) tr. ř. obviněný uvedl, že byl dne 9. 3. 2006 na veřejném zasedání odvolacího soudu vyrozuměn o odročení tohoto zasedání na 21. 3. 2006 v 11.30 hod. s tím, že k tomuto zasedání je předvolán i svědek O. H. Tento svědek dne 16. 3. 2006 soudu telefonicky oznámil, že není schopen se ve stanoveném termínu dostavit, neboť v předmětnou hodinu odlétá na 4 až 6 měsíců do zahraničí, s tím, že je schopen se téhož dne (tedy dne 21. 3. 2006) dostavit v 8.30 hod. Dne 16. 3. 2006 pracovnice soudní kanceláře telefonicky informovala P. Ch., pracovnici AK obhájce obviněného, JUDr. J. K., že se výslech svědka H. bude konat dne 21. 3. 2006 nikoli v 11.30 hod. v rámci veřejného zasedání, ale již v 8.30 hod. V rámci zpětného telefonického ověření této informace jinou pracovnicí AK, G. C., bylo této pracovnicí kanceláře soudu řečeno a několikrát zopakováno, že výslech uvedeného svědka se koná v 9.30 hod. a nikoli v 8.30 hod. Dne 20. 3. 2006 se k nahlédnutí do spisu dostavil advokátní koncipient obhájce, Mgr. J. S., který ale termín a hodinu výslechu svědka H. neověřoval a ani o tomto nebyl nikým z kanceláře soudu informován. Dne 21. 3. 2006 se od 8.30 hod. konal mimo veřejné zasedání výslech svědka H., a to za přítomnosti dovolatele a v důsledku mylné informace soudu o době výslechu svědka bez účasti obhájce JUDr. K., který od počátku deklaroval záměr se ho zúčastnit a který se dostavil až po jeho ukončení v 9.30 hod. Přestože potom s ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel a jeho obhájce nesouhlasili se čtením předmětné výpovědi v rámci veřejného zasedání konaného od 11.30 hod., tato byla i bez jejich souhlasu přečtena s odkazem na ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., čímž podle obviněného došlo k porušení § 183a odst. 1 tr. ř. Obviněný se domnívá, že na základě čtení předmětné výpovědi bylo zamítnuto jeho odvolání a byl mu zpřísněn trest odnětí svobody a že tím, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o konání výslechu jediného přímého svědka, v důsledku čehož se nemohl tohoto úkonu zúčastnit, bylo závažným způsobem porušeno jeho právo na obhajobu. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že městský soud měl od 16. do 21. 3. 2006 možnost řádně vyrozumět obhájce dovolatele o novém termínu konání výslechu písemně či faxem a že učiněné vyrozumění, které bylo v důsledku hrubého omylu pracovnice kanceláře soudu vadné, mělo ve svém důsledku stejný následek, jako by obhájce nebyl vyrozuměn vůbec.

Obviněný rovněž poukázal na to, že odvolací soud se na první termín veřejného zasedání (9. 3. 2006) ani nepokusil poškozeného H. předvolat jako svědka, přestože z trestního spisu bylo zřejmé, že se již od počátku měsíce února 2006 nachází ve svém bydlišti, když mu bylo dne 29. 1. 2006 Policií ČR doručeno písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně; svědek H. byl tedy po dobu několika měsíců orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Obviněný se domnívá, že konstruovat za takové situace prolomení obecnější zásady vyjádřené v ustanovení § 211 odst. 1 tr. ř., podle níž obviněný musí se čtením dříve vyslechnutého svědka dát souhlas, vytvářením situace zdánlivě odpovídající speciálním podmínkám daným v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka i bez souhlasu obviněného, je obcházením předpisů o provádění důkazů a ve svých důsledcích i porušením jeho práva na obhajobu, a to vzhledem k tomu, že dne 21. 3. 2006 šlo o výslech jediného svědka, resp. provedení jediného důkazu přímo usvědčujícího dovolatele. Konečně obviněný v souvislosti s předmětnou námitkou poukázal na to, že uvedeným postupem soudu bylo hrubě porušeno ustanovení § 33 odst. 1, 4 tr. ř., a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, podle něhož je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. i pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že tyto neplní své zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit plnění jeho zákonných oprávnění a povinností.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že skutek nespáchal, neboť v inkriminované době spal ve svém bytě, a že i kdyby se skutku dopustil, nebyly by tímto skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Poškozený jakožto jediný přímý svědek ve své výpovědi totiž nepotvrdil, že by jej útočník napadl se specifickém loupežném úmyslu, když neuvedl, že jej útočník jakkoliv žádal pod pohrůžkou násilí o jakoukoli věc. Podle obviněného z výpovědi poškozeného vyplývá, že útočník s mobilním telefonem poškozeného cloumal až poté, co se z něj poškozený pokoušel telefonovat na linku 158, a že když se poškozený o toto přestal pokoušet, útočník od cloumání upustil, což vyvrací jeho možný úmysl zmocnit se věcí poškozeného. Obviněný rovněž poukázal na to, že poškozený neviděl, že by mu útočník vzal peníze z kapsy, a nevyloučil ani možnost, že o peníze přišel při potyčce na zemi. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že zjištěné skutečnosti musí vést k tomu závěru, že násilné jednání útočníka nebylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, a že věc by bylo namístě kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání k námitce, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a podle níž byl jeho obhájce chybně vyrozuměn soudcem „Obvodního soudu pro Prahu 10“ o době konání výslechu svědka H. dne 21. 3. 2006 od 8.30 hod. „mimo hlavní líčení“, v důsledku čehož se obhájce k němu nedostavil a nebylo mu tak umožněno klást svědkovi otázky, uvedl, že lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn i v případech, kdy obviněný sice obhájce má, avšak pochybením na straně orgánů činných v trestním řízení mu bylo znemožněno, aby uplatnil svá zákonná oprávnění jako obhájce. V posuzované věci ovšem již nelze přisvědčit názoru, že uvedený dovolací důvod byl dán, neboť v současné době nelze žádným věrohodným způsobem ověřit, zda pracovnice „Obvodního soudu pro Prahu 10“, která účast u výslechu svědka H. zabezpečovala, při vyrozumění obhájce pochybila, nebo zda i tohoto vyrozuměla o konání výslechu od 8.30 hod. jako v případě ostatních zainteresovaných osob. Podle státního zástupce rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že svědek H. při své výpovědi ze dne 21. 3. 2006 fakticky zopakoval svoji procesně bezvadnou výpověď z přípravného řízení ze dne 31. 8. 2005, které byl obhájce obviněného přítomen, přičemž při tomto výslechu využil svého práva a kladl svědkovi otázky.

Ohledně námitek, které obviněný opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které podle státního zástupce směřují proti chybnému hodnocení důkazů soudem, státní zástupce konstatoval, že tyto se zvoleným dovolacím důvodem nekorespondují. Státní zástupce v této souvislosti podotkl, že v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost, předmětem dovolání. O takový případ však v posuzované věci nejde.

K námitce opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož naplnění podle státního zástupce obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ač v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že s ohledem na charakter dovolacích námitek obviněného podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. tyto námitky nejsou způsobilé obsahově naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože podle státního zástupce napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, tento v závěru svého vyjádření Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jak správně uvedl obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, tento dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 22/2003, pod č. T 513). V případě, že v řízení před soudem je třeba z důležitého důvodu vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, státní zástupce i obhájce obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou podle § 183a odst. 1 věty druhé tr. ř. oprávněni se takového úkonu zúčastnit a o jeho konání být včas vyrozuměni, ledaže provedení úkonu nelze odložit a jejich vyrozumění nelze zajistit; zákonnou povinností soudu jako orgánu činného v trestním řízení, která má obhájci umožnit, aby vykonal své zákonné oprávnění zúčastnit se provádění důkazu mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, je tedy včasné vyrozumění obhájce o konání uvedeného procesního úkonu, pokud ovšem této povinnosti není pro nemožnost odkladu úkonu či vyrozumění obhájce zproštěn.

Obviněný o shora uvedený dovolací důvod opřel svou námitku, podle níž tím, že došlo, jak tvrdí obviněný, k vadnému vyrozumění jeho obhájce, JUDr. J. K., o době konání výslechu svědka O. H. (poškozeného) mimo veřejné zasedání odvolacího soudu, v důsledku čehož se obhájce tohoto úkonu nezúčastnil, nastala stejná situace, jakoby obhájce neměl, ač jej podle zákona mít měl, tedy situace předvídaná ustanovením § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. K vadnému vyrozumění obhájce mělo podle obviněného dojít tak, že zatímco dne 16. 3. 2006 pracovnice soudní kanceláře telefonicky informovala pracovnici advokátní kanceláře obhájce, že se výslech svědka H. bude konat dne 21. 3. 2006 nikoli v 11.30 hod. v rámci veřejného zasedání, ale již v 8.30 hod., v rámci zpětného telefonického ověření této informace jinou pracovnicí advokátní kanceláře obhájce bylo této pracovnicí kanceláře soudu řečeno a několikrát zopakováno, že výslech uvedeného svědka se koná v 9.30 hod. a nikoli v 8.30 hod. Dovolací soud se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Z předloženého trestního spisu je zřejmé, že obviněnému byl opatřením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 8. 2005, sp. zn. 1 Nt 1133/2005, ustanoven z důvodu uvedeného v § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. obhájce JUDr. J. K., advokát se sídlem v P., L., a že uvedený důvod nutné obhajoby trval po celou dobu trestního stíhání obviněného. Pokud jde o výpovědi poškozeného O. H. učiněné v průběhu trestního stíhání obviněného pro předmětný skutek, tento vypovídal v rámci přípravného řízení dne 31. 8. 2005, a to, když obhájce sám nevyužil svého práva osobní účasti a nechal se zastoupit, za přítomnosti advokátního koncipienta obhájce obviněného, Mgr. J. S., který poškozenému za účelem doplnění jeho výpovědi kladl otázky; obviněný se této výpovědi poškozeného nezúčastnil. V řízení před soudem prvního stupně poškozený vyslechnut nebyl, neboť byl pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný a nepodařilo se mu doručit předvolání ani k hlavnímu líčení nařízenému na 7. 11. 2005, ani k odročenému hlavnímu líčení, které se konalo dne 30. 11. 2005; z tohoto důvodu byla jeho výpověď z přípravného řízení v rámci odročeného hlavního líčení konaného dne 30. 11. 2005 přečtena, a to podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. V řízení před soudem druhého stupně se konalo veřejné zasedání o odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně ve dnech 9. 3. a 21. 3. 2006, přičemž veřejné zasedání bylo dne 9. 3. 2006 odročeno na 21. 3. 2006 v 11.30 hod. z toho důvodu, že „bude učiněn pokus o předvolání svědka O. H.“ (č. l. 171 tr. spisu); předvolání k veřejnému zasedání bylo tomuto svědkovi (poškozenému) doručeno dne 15. 3. 2006 (obviněný a jeho obhájce datum a dobu konání odročeného veřejného zasedání vzali na vědomí v závěru veřejného zasedání konaného dne 9. 3. 2006). Jak je dále zřejmé z úředního záznamu založeného pod č. l. 178 tr. spisu, dne 16. 3. 2006 poškozený telefonoval předsedkyni senátu odvolacího soudu, že se k veřejnému zasedání nařízenému na 21. 3. 2006 v 11.30 hod. nebude moci dostavit, neboť toho dne v dopoledních hodinách odlétá do J. r.-K. m., odkud jako lodní kuchař odplouvá na moře, že mimo území ČR bude po dobu 4 - 6 měsíců a že je ochoten dostavit se k soudu hned ráno kolem 8. hodiny s tím, že by od výslechu odjel rovnou na letiště; z tohoto důvodu bylo s poškozeným dohodnuto, že bude dne 21. 3. 2006 vyslechnut mimo veřejné zasedání již v 8.30 hod. Z předmětného úředního záznamu rovněž mj. vyplývá, že předsedkyně senátu odvolacího soudu dala pokyn kanceláři, aby „o konání výslechu svědka dne 21. 3. 2006 v 8.30 hodin“ vyrozuměla obhájce obviněného. Podle úředního záznamu založeného pod č. l. 179 tr. spisu bylo dne 20. 3. 2006 umožněno nahlédnutí do spisu advokátnímu koncipientovi obhájce obviněného, Mgr. S. Dne 21. 3. 2006 v 8.50 hod. se potom mimo veřejné zasedání odvolacího soudu konal výslech poškozeného, přičemž z protokolu o tomto úkonu (č. l. 180 a 181) je zřejmé, že obviněný se tohoto úkonu zúčastnil, přičemž poškozenému kladl otázky, a že obhájce obviněného se k předmětnému úkonu nedostavil, ač byl řádně vyrozuměn; výslech poškozeného byl ukončen v 9.20 hod. Téhož dne, tedy 21. 3. 2006, bylo v době od 10.10 hod. do 10.33 hod. obhájci obviněného umožněno nahlédnutí do spisu (č. l. 182), a poté se od 11.30 hod. konalo veřejné zasedání odvolacího soudu, v jehož rámci obhájce obviněného uvedl, že nesouhlasí se čtením výpovědi poškozeného, neboť nebyl náležitým způsobem vyrozuměn o konání jeho výslechu, když mu bylo odvolacím soudem sice sděleno, že bude jednáno v 8.30 hod., avšak již nebylo sděleno proč, a když pak při ověření hodiny jednání byla odvolacím soudem sdělena hodina 9.30 hod.; protokol o výpovědi poškozeného učiněné dne 21. 3. 2006 mimo veřejné zasedání byl proto k důkazu přečten podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (č. l. 184 a 185). Konečně pod č. l. 183 tr. spisu je založen úřední záznam ze dne 21. 3. 2006, podle něhož bylo dne 20. 3. 2006 Mgr. S. před studiem spisu pracovnicí kanceláře připomenuto, že se má dne 21. 3. 2006 dostavit již v 8.30 hod., kdy bude proveden výslech poškozeného, a že v 11.30 hod. se bude konat veřejné zasedání; podle úředního záznamu vzal Mgr. S. toto sdělení na vědomí.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolací soud dospěl k závěru, že obhájce obviněného byl o výslechu poškozeného mimo veřejné zasedání řádně vyrozuměn a že tedy ze strany soudu nedošlo k porušení povinnosti zakotvené v § 183a odst. 1 větě druhé tr. ř., jejíž splnění mělo obhájci umožnit, aby se uvedeného procesního úkonu zúčastnil. Z úředního záznamu založeného pod č. l. 178 tr. spisu ve spojení s tvrzením obviněného o telefonickém vyrozumění pracovnice advokátní kanceláře jeho obhájce ze dne 16. 3. 2006 totiž nepochybně vyplývá, že pracovnici kanceláře obhájce bylo dne 16. 3. 2006 pracovnicí kanceláře soudu sděleno, že k výslechu svědka O. H. dojde dne 21. 3. 2006 již v 8.30 hod. a nikoli v 11.30 hod. v rámci veřejného zasedání, čímž došlo k řádnému vyrozumění obhájce o konání předmětného výslechu. Tvrzení obviněného, že si advokátní kancelář jeho obhájce informaci o konání výslechu poškozeného mimo veřejné zasedání zpětně telefonicky ověřovala a že jí při tomto ověření bylo pracovnicí kanceláře soudu opakovaně sděleno, že k výslechu poškozeného dojde dne 21. 3. 2006 nikoli v 8.30 hod., ale až v 9.30 hod., nemá v předloženém trestním spise oporu, neboť v něm není založen úřední záznam o této skutečnosti. Z trestního spisu je naopak zřejmé, že dne 20. 3. 2006, tj. den před konáním výslechu poškozeného, do spisu nahlédl koncipient obhájce obviněného, Mgr. S. Podle dovolacího soudu nelze přehlédnout, že obhájce obviněného poté, co byl telefonicky soudem vyrozuměn o změně doby konání výslechu poškozeného na 8.30 hod., z neznámých důvodů zapochyboval o této informaci a zpětně byla ověřována. Žádné pochybnosti pak již ale neměl poté, když měl mít podle jeho tvrzení dvě zcela rozporné informace o době konání výslechu poškozeného a naopak se spoléhal na správnost druhé informace. S odstupem času jde o prakticky neověřitelné tvrzení obhajoby ale, byla-li zde taková situace, měla možnost obhajoba zjistit skutečný stav ze spisu dne 20. 3. 2006 a nesvědčí o její důslednosti, že v rámci nahlédnutí do spisu datum a hodinu výslechu poškozeného neověřovala, jak tvrdí obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, resp. že si nepřečetla úřední záznam založený pod č. l. 178 tr. spisu. Tím spíše, že podle úředního záznamu založeného pod č. l. 183 tr. spisu bylo dne 20. 3. 2006 pracovnicí trestní kanceláře před studiem spisu Mgr. S. připomenuto, že se má dne 21. 3. 2006 k výslechu svědka H. dostavit již v 8.30 hod.

K dílčí námitce obviněného, podle níž nebyla forma vyrozumění dostatečná, když soud měl od 16. do 21. 3. 2006 možnost řádně vyrozumět obhájce o novém termínu konání výslechu písemně či faxem, dovolací soud poznamenává, že pokud zákon výslovně nestanoví způsob vyrozumění osoby o určitém úkonu trestního řízení, jako tomu je i v případě vyrozumění o provedení důkazu mimo hlavní líčení či veřejné zasedání podle § 183a odst. 1 věty druhé tr. ř., lze k tomu užít jakékoliv formy nevzbuzující pochybnosti o obsahu takového vyrozumění, a že za splnění tohoto předpokladu není vyloučeno vyrozumění oprávněné osoby o konání např. výslechu svědka mimo veřejné zasedání odvolacího soudu telefonem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 9/2004, pod č. T 727). Pokud tedy bylo dne 16. 3. 2006 pracovnici advokátní kanceláře obhájce obviněného ze strany pracovnice odvolacího soudu telefonicky sděleno, že k výslechu svědka O. H. dojde dne 21. 3. 2006 již v 8.30 hod. a nikoli v 11.30 hod. v rámci veřejného zasedání, což obviněný nikterak nezpochybňuje a naopak to sám ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, došlo tak k vyrozumění obhájce o konání předmětného úkonu formou obecně nevzbuzující pochybnosti o obsahu sdělované informace a obsahově zcela postačujícím způsobem. S ohledem na tuto skutečnost obhájce ani neměl důvod si telefonicky sdělenou informaci o výslechu poškozeného zpětně u odvolacího soudu ověřovat a rozhodl-li tak přesto učinit, mohl tvrzený rozpor v informacích jednoduše odstranit při nahlédnutí do spisu den před výslechem poškozeného.

V souvislosti s námitkou vadného vyrozumění obhájce obviněného o výslechu poškozeného mimo veřejné zasedání odvolacího soudu dále nelze nezmínit, že poškozený H. byl vyslechnut nejprve v rámci přípravného řízení, přičemž tohoto výslechu se účastnil Mgr. S., který poškozenému kladl otázky, a poté dne 21. 3. 2006 mimo veřejné zasedání odvolacího soudu, přičemž této jeho výpovědi byl přítomen obviněný, který rovněž využil svého oprávnění klást poškozenému otázky (viz výše). Jak již správně uvedl soud druhého stupně, „ve své výpovědi“ učiněné mimo veřejné zasedání odvolacího soudu „svědek H. opakoval naprosto shodné skutečnosti jako ve své výpovědi v řízení přípravném, udal stejný popis pachatele, a když byl postaven obžalovanému tváří v tvář bezpečně jej označil … jako pachatele“ (str. 4 rozsudku soudu druhého stupně). S ohledem na tuto skutečnost je dovolací soud toho názoru, že i případné pochybení odvolacího soudu spočívající v poskytnutí rozporných informací týkajících se hodiny konání výslechu poškozeného mimo veřejné zasedání, které by ve svém důsledku přispělo k absenci obhájce při výslechu poškozeného provedeného dne 21. 3. 2006 v 8.50 hod., by nevedlo k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy k nastolení takové situace, jakoby obviněný při výslechu poškozeného obhájce neměl, ačkoli jej podle zákona mít měl, neboť obhájce obviněného byl přítomen výslechu poškozeného v přípravném řízení, v jehož rámci poškozený uvedl tytéž skutečnosti, které poté uvedl i ve své výpovědi ze dne 21. 3. 2006; přítomnost obhájce při shodné výpovědi poškozeného z přípravného řízení by tedy v posuzovaném případě vedla ke zhojení případného pochybení odvolacího soudu při vyrozumění obhájce o konání výslechu poškozeného mimo veřejné zasedání.

K námitce obviněného, že odvolací soud se na první termín veřejného zasedání, které se konalo dne 9. 3. 2006, ani nepokusil svědka H. předvolat, přestože z trestního spisu bylo zřejmé, že se již od počátku měsíce února 2006 nachází ve svém bydlišti, a že konstruovat za takové situace prolomení obecnější zásady vyjádřené v ustanovení § 211 odst. 1 tr. ř., podle níž obviněný musí se čtením dříve vyslechnutého svědka dát souhlas, vytvářením situace zdánlivě odpovídající speciálním podmínkám daným v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka i bez souhlasu obviněného, je obcházením předpisů o provádění důkazů a ve svých důsledcích i porušením jeho práva na obhajobu, Nejvyšší soud toliko poznamenává, že v rámci dovolacího řízení není oprávněn přezkoumávat, zda soud nižšího stupně měl nějakou osobu předvolat k výslechu jako svědka či nikoli či zda v hlavním líčení či veřejném zasedání byly splněny podmínky pro čtení protokolu o dřívější výpovědi svědka bez souhlasu obviněného uvedené v § 211 tr. ř., neboť takovéto námitky se nacházejí mimo rámec dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

S ohledem na závěry uvedené v souvislosti s námitkou obviněného týkající se vadného vyrozumění obhájce o konání výslechu poškozeného mimo veřejné zasedání odvolacího soudu, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval zejména námitkou obviněného, že předmětný skutek nespáchal, neboť v inkriminované době spal ve svém bytě, neboť tato námitka směřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. proti obviněným tvrzenému porušení procesního ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Jak již bylo uvedeno, takováto námitka dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídá a není způsobilá založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.

Dovolací soud posoudil jako námitku hmotně právní povahy po obsahové stránce odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko tvrzení obviněného, že v posuzovaném případě nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to konkrétně úmysl zmocnit se cizí věci, a proto jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že tato hmotně právní námitka je zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s předmětnou námitkou obviněný poukázal na to, že poškozený neuvedl, že by ho útočník žádal pod pohrůžkou násilí o jakoukoli věc, že naopak prohlásil, že útočník s jeho mobilním telefonem cloumal až poté, co se z něj poškozený pokoušel telefonovat na linku 158, a že když se poškozený o toto přestal pokoušet, útočník od cloumání upustil, a konečně že poškozený neviděl, že by mu útočník vzal peníze z kapsy, a nevyloučil ani možnost, že o peníze přišel při potyčce na zemi.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, „kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.

Úmysl pachatele trestného činu loupeže se s ohledem na shora citovanou část ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohl věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci, přičemž úmysl zmocnit se (za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí) cizí věci lze dovozovat nejen z verbálních, ale taktéž z neverbálních projevů pachatele, které byly soudem zjištěny. Pokud v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů učinily skutkové zjištění uvedené již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný zastavil poškozeného pod záminkou připálení cigarety a „následně ho udeřil pěstí do obličeje, pro což poškozený od obžalovaného začal odcházet pryč, avšak obžalovaný jej … došel s nožem v ruce, začal jej opět mlátit pěstmi do obličeje, strhl poškozeného na zem, kde jej i nadále mlátil pěstmi a křičel na něj, aby držel hubu nebo že ho zabije, během čehož mu vzal z náprsní kapsy u bundy částku 5.900,- Kč a rovněž mu hodlal vytrhnout mobilní telefon“, dospěly ke správnému právnímu závěru, že obviněný jednal v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného, když během násilí vykonávaném na poškozeném tomuto odcizil uvedenou finanční částku a pokusil se mu odcizit i mobilní telefon. Přitom je zcela bez významu, že obviněný před použitím násilí vůči poškozenému tohoto pod pohrůžkou bezprostředního násilí nepožádal o „jakoukoliv věc“, neboť pohrůžka bezprostředního násilí nemusí užitému násilí předcházet a stejně tak není nutné, aby pachatel slovně vyjádřil svůj úmysl zmocnit se cizí věci, když tento úmysl vyplývá z okolností jeho jednání.

Pokud jde o další dvě dílčí námitky, které obviněný uplatnil v souvislosti s námitkou absence jeho úmyslu zmocnit se cizí věci, podle nichž poškozený (zjednodušeně řečeno) prohlásil, že útočník s jeho mobilním telefonem cloumal toliko proto, aby mu zabránil dovolat se na linku 158, a kterými obviněný poukázal na to, že poškozený neviděl, že by mu útočník vzal peníze z kapsy, přičemž nevyloučil ani možnost, že o peníze přišel při potyčce na zemi, těmito se dovolací soud nezabýval, neboť obviněný se jejich prostřednictví toliko domáhá jiného hodnocení výpovědi poškozeného H. a tedy i učinění jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Těmito okolnostmi se přitom podrobně zabýval již soud prvního stupně na str. 4 – 5 rozsudku. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními ve vztahu s hmotně právními závěry. Obviněný i obhájce přitom byli přítomni výslechu poškozeného, jehož výpověď je podporována mj. i svědkem V. O., který naopak nepotvrdil obhajobu obviněného. Nejvyšší soud proto neshledal ani extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, který obviněný konečně neučinil ani předmětem dovolání. Dovolací námitka obviněného ohledně upuštění od cloumání s telefonem, je přitom v rozporu s výpovědí poškozeného.

Protože soudy nižších stupňů dospěly ke správnému právnímu závěru o existenci úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci a tedy správně právně kvalifikovaly posuzovaný skutek jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., dovolací soud shledal námitku obviněného týkající se absence jeho loupežného úmyslu zjevně neopodstatněnou.

Konečně obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil i důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v části svého dovolání věnované rovněž námitkám, jež opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž uvedl, že důvod podle písm. l) § 265b odst. 1 tr. ř. se vztahuje „k zamítnutí řádného opravného prostředku“ (str. 3 dovolání obviněného) a že jeho odvolání bylo zamítnuto především na základě výpovědi poškozeného ze dne 21. 3. 2006, která byla podle jeho názoru přečtena v rozporu s ustanoveními § 183a odst. 1 a § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Z toho je zřejmé, že obviněný uplatnil druhou alternativu (za třetí spojkou nebo) důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která byla podle něj naplněna tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o jeho řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně byl dán důvod dovolání uvedený v písm. c) ale také g) § 265b odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. bylo dovolacím soudem shledáno zjevně neopodstatněným, Nejvyššímu soudu nezbylo než konstatovat, že i tvrzení obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože všechny námitky obviněného po obsahové stránce odpovídající uplatněným dovolacím důvodům byly shledány zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 16. August 2006