JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 830/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2002 o dovolání obviněných S. Š. a Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 11 To 38/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 17/99 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. Š. a Z. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění S. Š. a Z. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 11 To 38/01, jímž bylo rozhodnuto o jejich odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 1 T 17/99. Oba obvinění podali dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a každý z nich napadl jeho se týkající výrok o vině a v návaznosti na to i výrok o trestu. Obviněný S. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci. Obviněný Z. K. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Takto vymezený dovolací důvod znamená, že v dovolání je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Citovanému ustanovení tedy odpovídá pouze takové dovolání, v němž je namítáno, že skutek zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo vůbec nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Uvedenému ustanovení neodpovídá takové dovolání, v němž je namítáno, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, že dokazování bylo neúplné apod. Jinak řečeno, v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání jen tehdy, jsou-li v něm uplatněny p r á v n í námitky ve vztahu ke skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem, a nikoli s k u t k o v é námitky, které ustanovení § 265b tr. ř. nepřipouští.

Těmto zásadám odpovídají dovolání obviněných S. Š. a Z. K. jen zčásti.

K dovolání obviněného S. Š.

Obviněný S. Š. byl napadeným rozsudkem uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil v podstatě tím, že chtěl požárem zničit dům čp. 513 v B., F. ul., a montovanou halu užívanou jako prodejnu nábytku a bytových doplňků a vylákat tak od Č. p., a. s., neoprávněně pojistné plnění převyšující 1 000 000 Kč a proto na podkladě dohody s obviněným Z. K. nakoupil a přivezl do objektu cca 195 litrů nafty a 100 litrů benzínu ke způsobení a rozvinutí požáru, na místě seznámil obviněného Z. K. s poměry v objektu, předal mu klíče od objektu, slíbil mu provizi a dohodl s ním termín požáru na 16. 2. 1997, avšak po založení ohně byl požár v montované hale hasebním zásahem lokalizován a v domě čp. 513 nevznikl, takže obviněný S. Š. ve stejném úmyslu souhlasil dne 17. 2. 1997 se zničením domu dalším požárem již dohodnutým způsobem, přičemž ohnisko požáru bylo založeno dne 19. 2. 1997, avšak v důsledku včasného hasebního zásahu ani k tomuto požáru nedošlo, a uvedeným jednáním způsobil na cizím majetku škodu jednak ve výši nejméně 637 500 Kč na montované hale, jednak ve výši nejméně 21 201,30 Kč zničením nábytku, přitom pojistné plnění nebylo obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., vyplaceno, ač obviněný S. Š. dne 18. 2. 1997 telefonicky nahlásil pojistnou událost pojišťovně a podepsal dotazník pro likvidaci pojistné události nastalé zničením haly a uskladněného nábytku.

Obviněný S. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že pouze vyplnil formulář na ohlášení pojistné události, že jinak dále ve věci nic neučinil, že nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., že věděl o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch banky a že tedy nemohl dosáhnout vyplacení pojistného plnění pro sebe. Obviněný v návaznosti na to namítl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu a že přicházelo v úvahu posoudit ho jen jako přípravu, která je v daném případě beztrestná.

Tím, že ohlásil fingovanou pojistnou událost a vyplnil a podepsal příslušný formulář pojišťovny, obviněný vyvolal řízení, jehož cílem bylo poskytnutí pojistného plnění pojišťovnou. Jednání obviněného bylo určitou formou uplatnění nároku na pojistné plnění a evidentně tak dospělo do stadia, kdy již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, bez ohledu na to, že obviněný dále již průběh uvedeného řízení neovlivňoval. Jediným logickým cílem, který obviněný ohlášením pojistné události a vyplněním a podpisem příslušného formuláře předloženého pojišťovně sledoval, bylo to, aby pojišťovna poskytla pojistné plnění. Pro dosažení tohoto cíle obviněný učinil v podstatě vše, co z jeho hlediska bylo za daných okolností nezbytné. Další průběh i konečný výsledek řízení byl sice závislý především na reakci pojišťovny, avšak to nic nemění na povaze jednání obviněného jako jednání bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu. Rozdíl mezi pokusem trestného činu (§ 8 odst. 1 tr. zák.) a přípravou k trestnému činu (§ 7 odst. 1 tr. zák.) spočívá především v tom, že zatímco pokus je jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, příprava je jednáním, jímž pachatel úmyslně teprve vytváří podmínky pro spáchání trestného činu. V posuzovaném případě šlo o trestný čin podvodu (§ 250 tr. zák.) spáchaný vylákáním neoprávněného pojistného plnění od pojišťovny na podkladě fingované pojistné události. Vývojová stadia takto spáchaného trestného činu jsou taková, že vyvolání fingované pojistné události má charakter přípravy, uplatnění nároku na pojistné plnění u pojišťovny má charakter pokusu a skutečné získání pojistného plnění od pojišťovny má charakter dokonání trestného činu. Jednání obviněného S. Š. zahrnovalo první dvě stadia, protože z jeho strany šlo o vyvolání fingované pojistné události a následné uplatnění nároku na pojistné plnění. Jeho jednání tedy překročilo rámec pouhého úmyslného vytváření podmínek pro spáchání trestného činu a dospělo do stadia, kdy již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, tj. do stadia pokusu. Vrchní soud v Praze proto nijak nepochybil, pokud obviněného uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Okolnost, že obviněný S. Š. nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., která měla být pojistným plněním odškodněna, nemá na právní kvalifikaci skutku žádný vliv. Podle společenské smlouvy a jejího dodatku (č. l. 468 a násl. spisu) a podle výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 540 spisu) obviněný byl jedním ze společníků uvedené obchodní společnosti, takže byl evidentně v postavení, v němž měl zájem na tom, aby pojišťovna poskytla obchodní společnosti pojistné plnění. I když nebyl jednatelem obchodní společnosti a nebyl z tohoto titulu oprávněn jednat jejím jménem, zůstává skutečností, že pojišťovně ohlásil pojistnou událost a vyplnil příslušný formulář ohledně pojistné události a vzniklé škody, který byl předložen pojišťovně s cílem dosáhnout od ní pojistného plnění. Odpovědnost obviněného za toto jednání není dotčena tím, že šlo o úkony, které z hlediska obchodního zákoníku neměly náležitosti spočívající v tom, že by byly jménem obchodní společnosti učiněny, resp. podepsány jejím statutárním orgánem (jednatelem). Kritériem trestní odpovědnosti za podvodné jednání ve vztahu k pojišťovně je to, kdo se takového jednání skutečně dopustil, a nikoli to, zda se ho dopustila osoba v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti, v jejíž prospěch mělo být pojistné plnění neoprávněně získáno. Z druhé strany vzato, i kdyby hlášení fingované pojistné události a příslušný formulář pojišťovny vedle toho, že fakticky byly aktem obviněného, podepsal ještě jednatel obchodní společnosti, nezbavovalo by to obviněného odpovědnosti za jejich obsah a za to, co bylo jejich cílem. Jde-li o trestný čin podvodu spáchaný ve prospěch obchodní společnosti, nevyžaduje se, aby pachatel měl nějakou zvláštní způsobilost, zejména ne to, aby byl oprávněn jednat jménem obchodní společnosti jako její statutární orgán nebo z jiného titulu, a pachatelem trestného činu může být kdokoli. To platí i v případě, že pachatelem je společník obchodní společnosti. Vrchní soud v Praze proto nijak nepochybil ani tím, že obviněného uznal vinným, třebaže nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o.

Odpovědnost obviněného S. Š. za pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. není nijak dotčena ani tím, že pojistné plnění bylo vinkulováno ve prospěch banky a že obviněný nemohl dosáhnout vyplacení pojistného plnění pro sebe. Z obsahu spisu (č. l. 543 až 549) je zřejmé, že obchodní společnost CH. e., i., s. r. o., měla od K. b., a. s., úvěr ve výši 2 000 000 Kč, který byl zajištěn mimo jiné vinkulací pojistného plnění ve prospěch banky. Z toho vyplývá, že pokud by pojišťovna poskytla pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy s obchodní společností, učinila by tak do výše nesplaceného úvěru k rukám banky. Tím se ovšem nic nemění na tom, že i v takovém případě by na straně pojišťovny vznikla škoda, protože pojišťovna by nahradila škodu, která nevznikla v důsledku skutečné, nýbrž fingované pojistné události. Nemění se nic ani na tom, že pokud by pojišťovna škodu nahradila pojistným plněním poskytnutým k rukám banky, šlo by o obohacení obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., jejíž úvěr u banky by byl do výše uvažovaného pojistného plnění uhrazen z prostředků pojišťovny. Zákonným znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) je to, že pachatel „obohatí sebe nebo jiného“. V posuzovaném případě obviněný naplnil zákonný znak „obohatí jiného“ tím, že jeho jednání směřovalo k obohacení obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o. Vrchní soud v Praze to v tzv. právní větě výroku o vině vyjádřil, byť do ní nepřiléhavě pojal obě alternativy použitím dikce „sebe a jiného obohatit“. Přes tuto nepřesnost tzv. právní věty výroku o vině Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud obviněného uznal vinným, i když jeho jednání nesměřovalo k tomu, aby se obohatil sám, nýbrž aby obohatil obchodní společnost, v níž byl společníkem.

Obviněný S. Š. v rámci té části dovolání, v níž namítal vinkulaci pojistného plnění ve prospěch banky, uvedl, že „pro kvalifikaci jednání jako pokus trestného činu je nutné prokázat, že pachatel je ne srozuměn, ale že chce vyvolat kvalifikovaný následek“. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat pouze to, že z hlediska úmyslného zavinění pachatele ve vztahu k ostatním znakům trestného činu se podle § 4 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (přímý úmysl) nebo aby věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Obě alternativy jsou si z hlediska naplnění zákonných znaků úmyslu rovny. Všude tam, kde zákon vyžaduje úmyslné zavinění, postačí kterákoli z uvedených alternativ, tj. i nepřímý úmysl. Pokud pak jde o těžší následek jako okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, což je v posuzovaném případě způsobení značné škody, postačí podle § 6 písm. a) tr. zák. zásadně i jen nedbalostní zavinění. S uvedenými zásadami, které se týkají formy zavinění, není rozsudek Vrchního soudu v Praze nikterak v rozporu.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného S. Š., v níž uplatnil skutkové námitky. Obviněný totiž také namítl, že „nebyla bezpečně prokázána škoda, kterou se měl pokusit svým jednáním získat“. Pokud tím měl obviněný na mysli námitku, že nebyla správně zjištěna výše škody, k jejímuž způsobení směřovalo jeho jednání, jde o námitku směřující proti skutkovým zjištěním Vrchního soudu v Praze v tom smyslu, že obviněný se dohodl na zničení objektu požárem proto, že chtěl od pojišťovny vylákat neoprávněně pojistné plnění převyšující 1 000 000 Kč, a že pojišťovně nahlásil škodu, jejíž výše objektivně byla 637 500 Kč na montované hale a 21 201,30 Kč na uskladněném nábytku. Uvedené námitky se nijak netýkají právní kvalifikace skutku zjištěného soudem a naopak směřují ke změně těchto zjištění. Vymykají se proto z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože námitky, které obviněný S. Š. uplatnil v rámci zákonného dovolacího důvodu, jsou zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání obviněného Z. K.

Obviněný Z. K. byl napadeným rozsudkem uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil v podstatě tím, že chtěl požárem zničit dům čp. 513 v B., F. ul., a montovanou halu užívanou jako prodejnu nábytku a bytových doplňků, na čemž se dohodl s obviněným S. Š., který ho seznámil se situací na místě, předal mu klíče od objektu a slíbil mu provizi a se kterým dohodl termín požáru na 16. 2. 1997, a protože tento požár byl po založení ohně v montované hale hasebním zásahem lokalizován a v domě čp. 513 nevznikl, nechal se souhlasem obviněného S. Š. založit nový požár dne 19. 2. 1997, který byl v důsledku včasného hasebního zásahu krátce po vzniku ohně rovněž lokalizován, a způsobil tak na cizím majetku škodu jednak ve výši 637 500 Kč na montované hale, jednak ve výši 21. 201,30 Kč zničením nábytku.

Obviněný Z. K. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že výrok o jeho vině je založen na nesprávném hmotněprávním posouzení otázky vlastnictví majetku, který byl požárem dotčen. Obviněný poukázal na to, že šlo o majetek obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., takže škoda byla způsobena této společnosti, a nikoli společníkům jako fyzickým osobám. Obviněný vytkl, že soudy v tomto ohledu nerespektovaly rozdíl mezi spoluvlastnictvím podle § 137 a násl. obč. zák. a obchodním podílem podle § 61, § 114 obch. zák. Poukázal na to, že soudy nesprávně ztotožnily obchodní podíly společníků v obchodní společnosti se spoluvlastnickými podíly na nemovitosti, která byla vlastnictvím obchodní společnosti.

Je třeba připustit, že ve skutkové části výroku o vině Vrchní soud v Praze vymezil majetek, proti kterému jednání obviněného směřovalo, nejasně, nepřiléhavě a především nepřesně tak, že šlo o „cizí majetek … odpovídající spoluvlastnickému podílu (75%) M. Š., D. Š., roz. W. a D. Š., roz. H.“. Toto vymezení patrně souviselo s tím, že Vrchní soud v Praze bral v úvahu ještě zbývající podíl (25%) obviněného S. Š., neboť všechny tyto osoby byly společníky obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o. Vrchní soud v Praze zřejmě tak chtěl vyjádřit, že trestné jednání obviněného S. Š. nemohlo směřovat proti té části majetku, která představovala jeho podíl. Námitka obviněného Z. K. v tom smyslu, že obchodní podíl společníka v obchodní společnosti nevyjadřuje jeho spoluvlastnický podíl na majetku společnosti, je sice správná, avšak nemá žádný vliv na správnost právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Z dalších souvislostí je evidentní, že požár byl založen na majetku, jehož vlastníkem byla obchodní společnost CH. e., i., s. r. o., a že z tohoto zjištění Vrchní soud v Praze ve skutečnosti také vycházel. Ve vztahu k obviněnému Z. K. šlo zcela jasně o „cizí věc“ a „cizí majetek“ ve smyslu § 257 odst. 1 tr. zák., a to bez ohledu na zmíněnou nepřesnost skutkové části výroku o vině. Tato nepřesnost skutku nijak nezpochybňuje správnost právního posouzení skutku jako trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Nezpochybňuje ji ani další námitka obviněného Z. K., že totiž spoluobviněný S. Š. nebyl jednatelem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., takže „jakýkoli projev jeho vůle ve vztahu k pojišťovně v souvislosti s pojistnou událostí má nulitní význam, protože jeho projev vůle nezavazoval jak společnost, tak Č. p., a. s.“. Otázka postavení obviněného S. Š. v obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., nemá pro právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným obviněný Z. K., žádný význam. To, že obviněný Z. K. zjištěným skutkem naplnil zákonné znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., nemá žádnou spojitost s tím, zda obviněný S. Š. byl či nebyl oprávněn jednat jménem obchodní společnosti. Obviněný S. Š. takové oprávnění neměl, protože nebyl jednatelem společnosti, avšak tím se nic nemění na právním závěru, že obviněný Z. K. svým jednáním, zjištěným soudem, naplnil zákonné znaky uvedeného trestného činu.

Obviněný Z. K. spojoval svou námitku v tom smyslu, že obviněný S. Š. nebyl jednatelem obchodní společnosti CH. e., i., s. r. o., také se svými výhradami proti skutkovým zjištěním obou soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud ke zmíněné námitce nijak nepřihlížel. Nijak nebral v úvahu ani další námitky obviněného Z. K. uplatněné tak, že byl uznán vinným na podkladě procesně neúčinného důkazu, že důkaz o jeho vině byl v průběhu řízení vyvrácen, že soudy nevycházely ze skutečných důkazů, ale ze spekulací apod. Takové námitky nemají totiž žádný vztah k právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, nejsou vázány ke skutku zjištěnému soudem a naopak směřují ke změně skutkových zjištění soudu. Nekorespondují tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou mimo jeho rámec.

Námitky, které obviněný Z. K. uplatnil v mezích zákonného dovolacího důvodu, jsou zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 24. October 2002