JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 807/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. července 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 9 To 32/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 18/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 tr. ř. písm. e) se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 2 T 18/2007, byl obviněný F. S. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Obviněný trestný čin spáchal tím, že v přesně nezjištěné době od 22:00 hodin dne 30. 8. 2006 do 12:00 hodin dne 31. 8. 2006 v obci Š., okr. R., ze stodoly, poté co odstranil kovovou závoru jistící vrata do objektu, odcizil ke škodě majitele J. S., bytem Š., okr. R., historický motocykl zn. JAWA 175, rok výroby 1934, bez registrační značky, v hodnotě nejméně 40.000,- Kč a historický motocykl zn. ČZ Speciál, rok výroby 1937, bez registrační značky, v hodnotě nejméně 45.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 9 To 32/2008, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že ho soud uznal vinným jako hlavního pachatele a jediného pachatele uvedeného skutku, přestože prokazatelně se doznaného odvážení dotčených motocyklů z okolí obce K. účastnily tři osoby, jednak on, jednak jeho bratr P. S., a jednak J. S. Přitom on i P. S. vypovídali tak, že odvážení motocyklů organizoval S. a oni mu pouze pomáhali, aniž by jim S. sdělil, že motocykly jsou kradené. Navíc motocykly se odvážely do garáže svědka H., který je spolužákem S. Z těchto skutečností bylo podle obviněného možné dovodit, že pachatelem je S. Obviněný poukázal na výpověď poškozeného, který uvedl, že oba motocykly jsou plně funkční a nevyžadovaly žádnou opravu. Z tohoto pohledu by podle obviněného ztrácelo smysl jeho počínání, že se motocykly měly údajně dát do opravy ke svědku H. I tato okolnost údajně svědčí o tom, že pachatelem byl S., který motocykly u svého spolužáka schoval. Obviněný konstatoval, že skutek byl kvalifikován jako trestný čin krádeže a jako trestný čin porušování domovní svobody. Ze všech provedených důkazů podle obviněného vyplývá, že poškozený měl motocykly umístěny ve stodole, která nebyla nijak uzamčena. Zadní vrata do stodoly byla uzavřena pouze na petlici, která se bez problémů dala otevřít. Z tohoto důvodu nelze tedy podle názoru obviněného stodolu považovat za takový objekt, který je chráněn ustanovením § 238 tr. zák. Hmotně právní posouzení tedy není správné.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a ani namítat, že soud prvního či druhého stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu. Ze zákonné dikce ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. dále vyplývá, že z hlediska dovolání nejsou přípustné ani argumenty obviněného, které směřují proti přesvědčivosti a důkazní podloženosti úvah soudů obou stupňů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí. V rozporu s výlučně hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy podle státního zástupce argumenty obviněného spočívající v tvrzení, že na předmětné trestné činnosti se nepodílel sám jako hlavní a jediný pachatel, nýbrž společně s P. S. a J. S. Státní zástupce uvedl, že po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v trestní věci Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 2 T 18/2007, nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.

Za právně relevantní považuje podané dovolání pouze v té části, ve které obviněný namítl, že odcizené motocykly měl poškozený umístěny ve stodole, která nebyla nijak uzamčena, že zadní vrata do stodoly byla uzavřena pouze na petlici, která se bez problémů dala otevřít. Podle obviněného stodolu nelze považovat za takový objekt, který by byl chráněn ustanovením § 238 tr. zák. Podle státního zástupce z tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný odcizil předmětné historické motocykly (přesně citováno): „ ... ze stodoly, poté co odstranil kovovou závoru jistící vrata do objektu ...“, a kdy podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poškozený J. S. popsal (citováno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně): „... jakým způsobem byly motocykly ve stodole zabezpečeny s tím, že pokud by se někdo chtěl dostat do stodoly z venku vraty, musel by nejdříve nějakým předmětem nadzvednout hák a vrata odpáčit. Motocykly naposledy viděl 30. 8. 2006 ve 22.00 hodin, když byl ve stodole a přebíral brambory, 31. 8. 2006 po obědě šel zase třídit brambory, otevřel ze dvora stodolu a viděl vrata do pole otevřená, neboť stodola je průjezdná a v podstatě do ní vedou vrata jednak z pozemku a další vrata pak ústí do pole.“, podle státního zástupce je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil zákonem požadované znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., protože zmíněná stodola byla součástí dvora domu v obci Š., a že obviněný překonal odstraněním závory dveří stodoly překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do stodoly. To, jestli byla kovová závora vrat stodoly opatřena zámkem, není za dané situace rozhodné, a to vzhledem ke způsobu, jakým bylo nutné tato vrata otevírat (viz citovaná výpověď poškozeného).

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z výše uvedeného vyplývá, že jedinou hmotně právní námitkou, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přesvědčení obviněného, že stodolu (ve které měl poškozený umístěny motocykly) nelze považovat za takový objekt, který je chráněn ustanovením § 238 tr. zák., neboť nebyla nijak uzamčena, zadní vrata do stodoly byla uzavřena pouze na petlici, která se bez problémů dala otevřít. Nejvyšší soud se tedy touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Podle § 238 odst. 2 tr. zák. odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, užije-li při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k tomuto trestnému činu, obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného a překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí.

Toto ustanovení poskytuje ochranu těm prostorám, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování.

Domem jiného ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 tr. zák. se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník, jakož i ohrazené přilehlé hospodářské prostory a budovy, např. humno (srov. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).

Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod.

Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný ze stodoly u domu, v obci Š., okr. R., poté co odstranil kovovou závoru jistící vrata do objektu, odcizil ke škodě majitele J. S. uvedené historické motocykly. Z provedených důkazů je zřejmé, že poškozený je vlastníkem rodinného domu v obci Š. Jedná se o rodinný dům s garáží a stodolou, chlívy atd., které stojí na oploceném pozemku. Z provedených důkazů je také zřejmý způsob užívání předmětné stodoly, která poškozenému slouží jako technické zázemí zemědělské usedlosti, tj. k zaparkování zemědělských strojů (valník, traktor, sekačka na trávu, atd.), k uložení dalšího nářadí a uskladnění brambor. Stodola je průjezdná, vedou do ní vrata jednak z pozemku a další vrata pak ústí do pole. Vrata jsou dřevěná dvoukřídlá na kolejnicích, z vnitřní strany zajištěná závorou a po stranách jsou háky. Z výpovědi poškozeného je pak možné dovodit způsob, jakým mohla být vrata ústící do pole otevřena („…pokud by se někdo chtěl dostat do stodoly z venku vraty, musel by nejdříve nějakým předmětem nadzvednout hák a vrata odpáčit.“).

Ze všech výše uvedených skutečností je nepochybné, že předmětná stodola, která je součástí dvora domu v obci Š., požívá ochrany ve smyslu ustanovení § 238 tr. zák., neboť jde o dům jiného. Pokud jde o námitku, že stodola nebyla nijak uzamčena, Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost není rozhodná, neboť obviněný překonal odstraněním závory vrat stodoly překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do stodoly. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.

Dalšími námitkami obviněného se Nejvyšší soud nezabýval, neboť nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedenému soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný navíc uplatnil tyto námitky již ve svém řádném opravném prostředku, byly podstatou celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obviněný opakovaně popírá, že by on byl pachatelem uvedených trestných činů. Poukazuje na svou výpověď, výpověď P. S. a na další skutečnosti, ze kterých by údajně mělo vyplývat, že pachatelem byl J. S. Obviněný takto nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Na základě jiného hodnocení důkazů se tak obviněný domáhá jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Pokud jde o námitku obviněného, že se uvedených trestných činů prokazatelně zúčastnily tři osoby, a přesto byl jen on uznán vinným jako hlavní a jediný pachatel, Nejvyšší soud nad rámec dovolání uvádí, že je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze zásady obžalovací zakotvené v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce a zásady individuální odpovědnosti fyzické osoby vyjádřené v ustanovení § 9 odst. 1 tr. zák., kdy pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. Je zřejmé, že obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustil, když proti jiné osobě než je obviněný nebyla v tomto případě podána obžaloba.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídá a námitku, kterou pod tento dovolací důvod bylo možno podřadit, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného F. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 09. July 2008