JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 793/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2002 v Brně o dovolání obviněného D. P., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 11 To 18/02, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 14/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný D. P. (poté, co byl k jeho odvolání ohledně něj zrušen rozsudek soudu I. stupně ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 18 T 14/2000, v celém rozsahu) uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a podle § 251 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že jej obviněný podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když mj. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje i námitky proti uloženému trestu. S poukazem na popis skutku v obžalobě a v rozsudcích obou soudů namítá, že došlo k porušení procesní zásady totožnosti skutku a obviněný byl odsouzen za jednání, z nichž nebyl obžalován. Dále se obsáhle zabývá důkazní situací a hodnocení důkazů soudy považuje za nesprávné, když namítá, že soudy nesprávně posoudily důkazy a bez opory v dokazování jej uznaly vinným. Ohledně všech tří motorových vozidel namítá, že nebyla prokázána jeho vina, soud neprovedl důkazy navržené obhajobou, nevzal v úvahu důkazy svědčící o jeho nevině a uznal ho vinným v rozporu se zásadou presumpce neviny a procesní zásadou „in dubio pro reo“. Namítá rovněž značná pochybení a manipulace s výpověďmi ze strany vyšetřujících orgánů, výpověď již odsouzeného P. považuje za značně nevěrohodnou, stejně tak i výpověď spoluobviněného P., přičemž svědecké výpovědi S. a H., svědčící v jeho prospěch, považoval odvolací soud za nepodstatné. Záznamy telefonického odposlechu, z nichž soud vycházel, považuje obviněný za nepřípustné důkazy, protože byly opatřeny v rozporu se zákonem, když soudní příkaz k nařízení odposlechu neobsahuje žádné odůvodnění.

Ohledně výroku o trestu obviněný namítá, že soud I. stupně nezohlednil všechny rozhodné okolnosti, na které podrobně poukazuje a odvolacímu soudu vytýká porušení zákazu „reformatio in peius“, když byť při použití mírnější právní kvalifikace, neuložil mu trest stejně jako soud I. stupně v polovině příslušné trestní sazby, ale výrazně v její horní polovině. Navrhl proto, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolání neobsahuje důvod dle § 265b tr. ř., o který se opírá, uplatněné námitky nelze podle jejich obsahu podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a také námitka totožnosti skutku nesměřuje proti některému hmotněprávnímu ustanovení, ale proti porušení procesního ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. Rovněž námitky ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, a to ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterému se svým obsahem nejvíce přibližuje. Navrhl proto, alternativně, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) nebo d) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné, ale s ohledem na námitky v něm uvedené je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací soud již v celé řadě svých rozhodnutí o dovoláních uvedl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě pouze závažných vad rozhodnutí (nebo předcházejícího řízení), které činí tato rozhodnutí zmatečnými a kdy zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí musí ustoupit před zájmem na jejich správnosti a spravedlivosti. Tyto vady jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud není proto dalším odvolacím soudem a dovolání tak nelze považovat za další odvolání, jak to v daném případě, s ohledem na obsah všech uplatněných námitek, činí obviněný. V dovolání je proto nutno jednak konkrétně označit, ze kterého v § 265b tr. ř. uvedených důvodů se dovolání podává, a námitky v odůvodnění dovolání uvedené, pak uplatněné dovolací důvody musí také naplňovat. Pouze v takovém případě lze napadené rozhodnutí na podkladě dovolání věcně přezkoumat.

Jak již bylo výše uvedeno, z obsahu dovolání vyplývá, že jej obviněný podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (ale ani žádného jiného) nelze namítat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, že soud neprovedl některé důkazy, že důkazy nesprávně hodnotil v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, že důkazy, z nichž vycházel, jsou nevěrohodné, resp. v rozporu s dalšími důkazy, ale také, že důkazy byly opatřeny v rozporu se zákonem, že došlo k porušení procesní zásady totožnosti skutku, jak to ve svém dovolání činí i obviněný. Takovéto námitky lze úspěšně uplatňovat pouze v odvolání. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze proto v dovolání pouze namítat, že soudem zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako daný trestný čin, ač jde o trestný čin jiný, nebo nevykazuje znaky žádného trestného činu. Obviněný však žádnou námitku proti právnímu posouzení skutku v dovolání neuplatnil a v dovolání uplatněné námitky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, v § 265b tr. ř. uvedený, nenaplňují, když také námitka ohledně porušení procesní zásady totožnosti skutku se netýká právního posouzení skutku (nebo jiného hmotněprávního posouzení), ale procesního ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. záleží v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný však v dovolání žádnou takovouto námitku neuvádí, když mu byl uložen trest odnětí svobody, který zákon připouští, a to v horní polovině zákonné trestní sazby. Pokud mu však byl uložen takovýto trest, jsou jeho námitky o nezohlednění celé řady okolností při ukládání trestu a o porušení zásady „reformacio in peius“ v dovolacím řízení bezvýznamné, protože dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují.

Protože ani jednu z námitek obviněného uvedených v dovolání nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, aniž bylo možno na jeho podkladě napadené rozhodnutí a předcházející řízení přezkoumat z hledisek stanovených v § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2002

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 23. October 2002