JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 786/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 7. 2008 o dovolání, které podal obviněný G. N. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 6 To 28/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 51/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 8 T 51/2006, byl obviněný G. N. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dva a půl roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost F. K., a. s., s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 1 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti C., spol. s r. o., uzavřel dne 6. 11. 2003 s obchodní společností F. K., a. s., factoringovou smlouvu, na jejímž podkladě obchodní společnost C., spol. s r. o., postoupila obchodní společnosti F. K., a. s., pohledávky za svými odběrateli, kterým měla dodat zboží v celkové ceně 2.907.453,- Kč, za které obchodní společnost F. K., a. s., zaplatila obchodní společnosti C., spol. s r. o., avšak obchodní společnost C., spol. s r. o., nedodala odběratelům zboží v množství odpovídajícím postoupeným pohledávkám, obviněný vystavil na fakturované, avšak nedodané zboží dobropisy, v důsledku toho odběratelé zaplatili obchodní společnosti F. K., a. s., jen 504.852,- Kč, což odpovídalo skutečně dodanému zboží, a obchodní společnosti F. K., a. s., tím způsobil škodu ve výši 2.402.601,- Kč.

O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a poškozený proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 6 To 28/2008. Z podnětu odvolání poškozeného byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody znovu rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit obchodní společnosti F. K., a. s., škodu ve výši 1.610.206,75 Kč. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatnou část dovolání založil na námitkách, které nejsou dovolacím důvodem, protože směřovaly proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. V mezích dovolacího důvodu obviněný namítl, že vystavením dobropisů nevznikla žádná škoda, že nebyla příčinná souvislost mezi uzavřením factoringové smlouvy a postupem odběratelů, kteří nedodrželi své závazky vůči factoringové společnosti, a že pokud byl skutek posouzen jako trestný čin, bylo to v rozporu se zásadou subsidiární role trestní represe a znamenalo to kriminalizaci soukromoprávního vztahu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

Skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 1 a z něhož v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu.

Ze strany obviněného šlo o jasné zneužití factoringové smlouvy k obohacení obchodní společnosti, v níž byl jednatelem. Ekonomickou podstatou factoringu je to, že do vztahu dodavatele a odběratele vstupuje třetí subjekt, jímž je factoringová společnost, která dodavateli neprodleně uhradí cenu dodaného zboží či služeb, resp. její část, přičemž si odečte svou sjednanou odměnu, a odběratel cenu zboží v delší době splatnosti uhradí factoringové společnosti. Smysl factoringu je v tom, že se jedná o formu krátkodobého financování založeného na odkupu krátkodobých pohledávek z obchodního styku před dobou jejich splatnosti. Z právního hlediska je factoring založen na tom, že dodavatel zboží či služeb se jako klient factoringové společnosti zavazuje postupovat této společnosti své pohledávky do sjednaného rozsahu za specifikovanými odběrateli, takže tím ve vztahu dodavatele a odběratelů dochází ke změně věřitele, jímž se místo dodavatele stává factoringová společnost.

V posuzovaném případě spočívalo obohacení obchodní společnosti obviněného v tom, že konečným výsledkem jednotlivých operací byl stav, při němž tato společnost formou plateb od factoringové společnosti získala peněžní prostředky, ačkoli sedmi odběratelům, specifikovaným v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ve skutečnosti nedodala zboží v tom rozsahu, který odpovídal přijatým platbám od factoringové společnosti. Obviněný dosáhl plnění od factoringové společnosti tím, že jí předložil faktury a dodací listy, v nichž byl nadsazen skutečný rozsah zboží dodaného odběratelům, a tím předstíral, že částky pohledávek postoupených factoringové společnosti jsou vyšší, než odpovídalo skutečnému rozsahu dodaného zboží. Obviněný takto uvedl factoringovou společnost v omyl a nadsazené platby od ní vylákal. Podvodného jednání se obviněný dopustil i ve vztahu k odběratelům, kterým fakturoval nadsazené částky a od nichž dosáhl potvrzení faktur a dodacích listů, obsahujících nadsazené údaje, tak, že jim tvrdil, že se jedná jen o maximální limity, do jejichž vyčerpání u něho mohou zboží odebírat s tím, že neodebrané zboží budou mít u něho uskladněno (v této souvislosti také dosáhl toho, že šest odběratelů s ním podepsalo smlouvu o skladování zboží). Aby obviněný nějak vyrovnal to, že u odběratelů přetrvával stav spočívající v existenci nadsazených faktur a dodacích listů, vždy jim po určité době vystavil dobropisy, jimiž bylo formálně deklarováno vrácení fakturovaného, ale ve skutečnosti nedodaného zboží zpět obchodní společnosti obviněného. Tím obviněný vyvolával u svých odběratelů přesvědčení, že ohledně tohoto zboží nemají žádné závazky, ačkoli tu jinak formálně byl jejich závazek plnit ve prospěch factoringové společnosti, která cenu zboží uhradila obchodní společnosti obviněného. Obchodní společnosti obviněného tedy nakonec zůstalo jak zboží, které obviněný fakturoval, ale ve skutečnosti nedodal odběratelům, tak peníze představující cenu tohoto zboží přijatou od factoringové společnosti. Factoringová společnost utrpěla škodu spočívající v tom, že zaplatila cenu zboží, které obchodní společnost obviněného odběratelům ve skutečnosti nedodala, a že obviněný postoupil factoringové společnosti pohledávky, které nebyly podloženy dodáním zboží a které odběratelé z tohoto důvodu a zároveň s odkazem na dobropisy obviněného odmítly factoringové společnosti uhradit. Zjištění, že škoda na straně factoringové společnosti činí 2.402.601,- Kč, odpovídá značné škodě podle § 89 odst. 11 tr. zák. Úmysl obviněného je zřejmý ze samotného způsobu provedení činu, neboť se jednalo o sled promyšlených a rafinovaných kroků cíleně směřujících k tomu, aby se v dispozici obviněného, resp. jeho obchodní společnosti, ocitlo jak zboží nedodané odběratelům, tak jeho peněžní ekvivalent zaplacený factoringovou společností.

Námitky vycházející z tvrzení obviněného, podle něhož vystavením dobropisů nevznikla žádná škoda, se míjejí s podstatou věci. Škoda na majetku factoringové společnosti vznikla již tím, že factoringová společnost uhradila obchodní společnosti obviněného faktury, které obviněný předložil factoringové společnosti, ačkoli fakturované zboží nebylo odběratelům dodáno. Škoda tedy vznikla factoringové společnosti uhrazením nedodaného zboží. Obviněný využil okolnosti, že formálně tu byl závazek odběratele zaplatit factoringové společnosti celou fakturovanou částku. Factoringová společnost pohledávku za odběratelem získala postoupením od obchodní společnosti obviněného, avšak pro posouzení věci z hlediska znaků trestného činu podvodu je podstatné, že obviněný postoupil factoringové společnosti pohledávku, která ve skutečnosti neexistovala, neboť zboží nebylo odběrateli dodáno. Vystavení dobropisu nastupovalo ve stadiu, kdy škoda již byla způsobena a kdy z hlediska obviněného šlo jen o to, aby eliminoval nespokojenost odběratele, k jehož tíži byla vystavena faktura ohledně zboží, které mu nebylo dodáno. Pokud by obviněný považoval dobropis za prostředek k tomu, aby vztahy související s factoringem uvedl v soulad s tím, jaký byl skutečný rozsah dodaného zboží, bylo by logické, že by postupoval způsobem stanoveným ve všeobecných smluvních podmínkách, k jejichž dodržování se zavázal uzavřením factoringové smlouvy. Z těchto podmínek (čl. 8 odst. 2) vyplývalo, že při vystavení dobropisu byl povinen zaplatit odběrateli cenu zboží, ohledně něhož dobropis vystavil. Logika uvedeného opatření je v tom, že cenu tohoto zboží obchodní společnosti obviněného již zaplatila factoringová společnost, které byla postoupena pohledávka obchodní společnosti obviněného za odběratelem, takže factoringová společnost v důsledku toho měla pohledávku od odběratele také inkasovat. Obviněný však žádnému z odběratelů, kterým vystavil dobropis, nic nezaplatil, a stavěl je tak do situace, kdy neměli zboží, ale formálně měli závazek zaplatit ho factoringové společnosti, zatímco on sám, resp. jeho obchodní společnost měla ve své dispozici zboží i peníze představující jeho cenu zaplacenou factoringovou společností. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na to, že zboží, ohledně něhož vystavil odběratelům dobropisy, reálně existovalo, bylo u něho uskladněno a bylo zbožím ve vlastnictví odběratelů, nelze z této námitky vyvozovat nesprávnost výroku o vině. Soudy totiž na podkladě výpovědí svědků, kteří se k věci vyjadřovali za odběratele, zjistily, že byt\' odběratelé potvrdili faktury a dodací listy obsahující nadsazené údaje o množství dodaného zboží a šest z nich podepsalo také smlouvy o uskladnění zboží (tj. zboží, které fyzicky neodebrali), byla věc z jejich strany v souladu s tím, jak jim to prezentoval i obviněný, míněna tak, že zboží nadále zůstává obchodní společnosti obviněného a odběratelé ho mohou podle svých potřeb odebrat až do výše fakturované částky. V tom právě spočívalo jádro celé machinace, neboť tím byly vytvořeny podmínky jednak pro to, aby odběratelé byli ochotni potvrdit nadsazené faktury a dodací listy s údaji, které neodpovídaly skutečnému rozsahu provedených dodávek, a jednak pro to, aby factoringová společnost uhradila obchodní společnosti obviněného nadsazené faktury, tj. aby za zboží zaplatila nad rámec skutečně provedených dodávek. S touto konstrukcí posuzované machinace plně koresponduje okolnost, že při vystavení dobropisů obviněný nezaplatil odběratelům cenu zboží, ohledně něhož byly dobropisy vystaveny. Logicky z toho vyplývá mimo jiné i to, že obviněný považoval toto zboží za své, resp. za zboží náležející jeho obchodní společnosti. Jestliže by toto zboží, které se fyzicky nacházelo v dispozici obviněného, resp. v dispozici jeho obchodní společnosti, náleželo odběratelům, logicky by obě strany musely na věc nahlížet jako na zpětný odkup zboží obviněným, resp. jeho obchodní společností, od odběratelů a odběratelé by vzhledem k svému závazku vůči factoringové společnosti zaplatit i cenu tohoto zboží logicky museli po obviněném požadovat zaplacení ceny zboží, na které jim obviněný vystavil dobropisy. To však žádný z odběratelů nepožadoval. Postup obviněného a odběratelů v souvislosti s vystavením dobropisů tedy zřetelně svědčí o tom, že obě strany považovaly zboží, ohledně něhož byly vystaveny dobropisy, za zboží náležející obchodní společnosti obviněného a že dobropisy měly pouze ten účel, aby odběratelům umožnily čelit nárokům factoringové společnosti.

Výrok o vině nemohou zvrátit ani námitky založené na tvrzeném nedostatku příčinné souvislosti mezi uzavřením factoringové smlouvy obviněným a postupem odběratelů, kteří nedodrželi závazky vůči factoringové společnosti. Vznik škody na straně factoringové společnosti se navenek projevil tím, že odběratelé odmítli uhradit factoringové společnosti faktury, které vystavil obviněný, avšak odmítli to z důvodu, že obviněný jim ve skutečnosti nedodal zboží uvedené ve fakturách a příslušných dodacích listech. Odběratelé uhradili factoringové společnosti jen to, co odpovídalo skutečně dodanému zboží. Věc tudíž stojí tak, že odběratelé uhradili své skutečné závazky vyplývající z dodávek, které se uskutečnily. Pokud obviněný postoupil factoringové společnosti pohledávky, jejichž podstatou byla cena nedodaného, byt\' fakturovaného zboží, postoupil factoringové společnosti ve skutečnosti neexistující pohledávky. V tom spočívá příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody na straně factoringové společnosti. Příčinou škody vzniklé factoringové společnosti tedy rozhodně nebylo to, že by odběratelé nesplnili své závazky.

Pokud byl obviněný odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nejedná se v žádném případě o kriminalizaci soukromoprávního vztahu či nesplněného závazku z takového vztahu. Obviněný svým jednáním výrazně překročil rámec pouhého obchodněprávního vztahu, neboť záměrným nadsazením rozsahu uskutečněných dodávek vylákal od factoringové společnosti plnění bez toho, že by sám poskytl svým odběratelům ekvivalentní protiplnění. Jednání obviněného tím nabylo rysů kriminálního činu, takže nejde o nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, nýbrž o škodu způsobenou trestným činem. Obviněný k tomu zneužil factoringu, zejména té jeho stránky, která spočívá v tom, že závazek plnit factoringové společnosti měli jeho odběratelé.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, která byla založena na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, zejména pokud jde o výpovědi svědků, kteří se k věci vyjadřovali jako odběratelé obchodní společnosti obviněného a kteří vysvětlovali okolnosti a význam toho, že akceptovali faktury a dodací listy obviněného a podepsali s ním smlouvy o skladování zboží. Tyto námitky byly mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na nesouhlasu s tím, jakým způsobem soudy při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. O dovolacím důvodu lze uvažovat jen v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem dokazování apod. V posuzované věci se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy v žádném případě nejedná. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině a podrobně rozvedená v odůvodnění rozsudků obou soudů mají logickou vazbu na provedené důkazy a jsou výsledkem takového způsobu jejich hodnocení, který nijak nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto ověřil správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 1 a který v napadeném rozsudku akceptoval i Městský soud v Praze, a dále již se nezabýval námitkami obviněného směřujícími proti skutkovému základu napadeného rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 17. July 2008