JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 732/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. července 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 315/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 143/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 4 T 143/2004, byl obviněný J. T. spolu s dalšími obviněnými (Z. G. a J. S.) uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl obviněný J. T. odsouzen za tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 12 T 101/2002, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 T 484/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 To 326/2006, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl (ohledně obviněného J. T.) zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 12 T 101/2002, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 T 484/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 To 326/2006, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech 6 – 30 výroku rozsudku) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 315/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části týkající se obviněného J. T. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 37a tr. zák. zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají svůj podklad v uvedeném výroku, a to z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 T 484/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 To 326/2006, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. v bodech 6 – 30. Obviněný byl nově uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v části ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodech I, II) a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ad II). Byl odsouzen za tyto trestné činy a zároveň sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 12 T 101/2002, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 12 T 101/2002. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu zrekapituloval rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a uvedl, že oba tyto soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně a jejich hodnocení je údajně v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a navíc podle něj provedené důkazy neprokazují jeho vinu. Uvedl, že si je vědom, že dovolacím důvodem není rozdílné hodnocení důkazů, ale výjimkou jsou případy, kdy tyto důkazy neodpovídají závěrům, které jsou z nich vyvozovány. Obviněný je přesvědčen, že to je jeho případ. Znovu zdůraznil, že nebyl proveden jediný důkaz, který by ho usvědčoval z jednání pro které je souzen a ani žádný svědek, který odebíral zboží ho neusvědčuje. Celý závěr o jeho vině je údajně vybudován pouze na skutečnosti, byl již za obdobnou trestnou činnost odsouzen. Obviněný je dále přesvědčen, že v jeho případě bylo porušeno i ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu. Nesprávným postupem Městského soudu v Brně byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 266/99 ze dne 9. 10. 2000 a souhrnný trest ukládán v rozsudcích Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 1 T 226/2000, a ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 T 110/2002, a v důsledku těchto chyb je podle něj vadný i výrok o trestu z rozhodnutí napadeného tímto dovoláním. Tím, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, je podle obviněného dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 315/2007, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 4 T 143/2004, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněnému lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění není zcela vyloučen a přichází v úvahu v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, takovýto extrémní rozpor však musí být v dovolání kvalifikovaným způsobem namítnut. Z obecných a nekonkrétních námitek, podle kterých byly důkazy hodnoceny nesprávně, resp. podle kterých nebyl proveden žádný usvědčující důkaz, v žádném případě nelze existenci takovéhoto extrémního rozporu dovodit. Obviněný totiž podle státního zástupce nezmiňuje, v čem konkrétně měly soudy při hodnocení důkazů postupovat svévolně, resp. v rozporu se zásadami formální logiky. Zcela nejasná je námitka podle které obviněného neusvědčuje „žádný ze svědků, který zboží odebíral“. Ve věci totiž byly slyšeny jako svědci především osoby, na jejichž jména byly smlouvy podvodně uzavřeny. Tito svědci vesměs uvedli, že smlouvy s U. nikdy neuzavírali a zařízení neodebírali, popř. se vyjadřovali k odcizení svých osobních dokladů; stěží ovšem mohli uvést okolnosti přímo usvědčující obviněného. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného, kterými brojí proti správnosti skutkových zjištění, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Námitky týkající se nesprávné aplikace § 35 odst. 2 tr. zák. při ukládání souhrnného trestu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle názoru státního zástupce formálně podřadit lze. Námitky obviněného jsou však kusé a nejasné, neboť při ukládání souhrnného trestu v předmětné trestní věci žádné z jím uváděných rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 5 T 266/99, rozsudky ve věcech Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 226/2000 a sp. zn. 11 T 110/2002) dotčeno nebylo. Státní zástupce uvedl, že v rámci tohoto dovolacího řízení lze přezkoumávat postup soudů pouze při ukládání souhrnného trestu ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 143/2004; pokud snad chtěl obviněný poukázat na vady při ukládání souhrnného trestu, ke kterým mělo dojít v některé z jeho dřívějších trestních věcí, nelze k takovýmto námitkám při rozhodování o dovolání přihlížet. Námitky týkající se porušení ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. jsou proto podle státního zástupce zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., základní procesní podmínkou pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je existence rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. V předmětné trestní věci takovéto rozhodnutí učiněno nebylo, neboť odvolací soud shledal odvolání obviněného J. T. částečně důvodným a rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil ve výrocích o vině i o trestu. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu a k tomuto dovolacímu důvodu nelze při rozhodování o dovolání přihlížet.

Stání zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že toto uvedeným požadavkům neodpovídá a námitky obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný námitkami, že soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy nesprávně, že nebyl údajně proveden jediný důkaz, který by jej z jednání, pro které je souzen, usvědčil, když ani žádný ze svědků, kteří od něj odebírali zboží, jej neusvědčil, a že závěr o jeho vině je vybudován pouze na skutečnosti, že byl již za obdobnou trestnou činnost odsouzen, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, ale domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Obviněný si je nakonec sám vědom skutečnosti, že dovolacím důvodem není rozdílné hodnocení důkazů, jak uvedl ve svém dovolání. Obviněný se však právě na základě jiného hodnocení důkazů domáhá jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění a ve vztahu k nim pak také namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, když obviněný nenamítá extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a z nich učiněnými právními závěry o naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat trestných činů, kterými byl uznán vinným, ale napadá vztah mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním. Extrémní nesoulad tedy de facto spatřuje v tvrzení, že žádným z provedených důkazů nebyla prokázána jeho vina. Z odůvodnění soudů obou stupňů však vyplývá, že se těmito námitkami obviněného, které byly součástí celé jeho obhajoby a obviněný je také uplatnil ve svém odvolání, zabývaly a své závěry o vině obviněného přesvědčivě odůvodnily. Je zřejmé, že v průběhu trestního řízení byla provedena řada důkazů, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když o vině obviněného svědčí velké množství shodných útoků a z jednání obviněného usvědčují zejména oba spolupachatelé (Z. G., J. S.), kteří obviněného identifikovali jako osobu, která v podstatě „zajišťovala klienty“.

Nejvyšší soud tedy neshledal žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud tak zjistil, že obviněný uplatnil v dovolání námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože mají výhradně skutkový charakter. Těmito námitkami se obviněný snaží dosáhnout změny skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, přičemž těmito námitkami se řádně zabývaly již tyto soudy. Opakováním svých námitek také v dovolání, obviněný v podstatě staví Nejvyšší soud do role soudu odvolacího.

Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajně nesprávné aplikace ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu, obviněný uvedl, že nesprávným postupem Městského soudu v Brně byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 5 T 266/99, a souhrnný trest ukládán v rozsudcích Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 1 T 226/2000, a ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 T 110/2002, a v důsledku těchto chyb je podle obviněného vadný i výrok o trestu z rozhodnutí napadeného tímto dovoláním. Nejvyšší soud však shledal, že obviněný ve svém dovolání napadl nesprávnost rozsudků, které rozhodnutími soudů činných v této věci nebyly dotčeny a nelze tedy k takovýmto námitkám při rozhodování o dovolání přihlížet. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci byl zrušen ve výroku o trestu již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 1 T 226/2000, který ale s touto nyní projednávanou věci nemá souvislost a nelze proto přezkoumávat správnost v něm uloženého souhrnného trestu. Tato námitka uplatněná v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není proto způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). V daném případě je zjevné, že o takový případ nešlo. Krajský soud v Brně totiž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného v části týkající se obviněného J. T. zrušil a ve věci sám rozhodl. Nebylo tedy rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepřicházelo v úvahu.

Ze shora citovaného je tedy zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento ani jiný dovolací důvod podle 265b tr. ř. nenaplnily a uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřicházelo v úvahu. Proto bylo dovolání obviněného J. T. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 09. July 2008