JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 72/2010

K podmínkám trestní odpovědnosti exekutora za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele

Právní věty

  1. K naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nestačí objektivně závadný výkon pravomoci veřejného činitele a jeho zavinění ve formě úmyslu. Subjektivní stránka trestného činu se tu totiž nevyčerpává samotným úmyslem podle § 4 tr. zák. zahrnujícím to, že veřejný činitel vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Jednání veřejného činitele musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“.

    Škodou, ke které může směřovat jednání pachatele trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. vedené touto pohnutkou, může být i tzv. nemateriální újma způsobená na jiných než majetkových právech poškozeného.

    Má-li být uznán vinným uvedeným trestným činem exekutor (§ 89 odst. 9 tr. zák.), jenž prováděl exekuci na majetku, který nepatřil povinnému a nepodléhal výkonu rozhodnutí, musí mít soud dostatečný skutkový podklad i k závěru, že exekutor věděl o této skutečnosti a že byl veden záměrem, aby způsobil jinému škodu nebo opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

    Vydání exekučního příkazu podle § 47 odst. 1 EŘ spadá do stadia provedení exekuce, takže může být i součástí takového jednání exekutora, které zakládá jeho odpovědnost za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák.

Z odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 15 T 33/2008, byl obviněný Mgr. O. K. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen podle § 158 odst. 1 a § 53 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na dobu 8 měsíců. Výroky podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 TrŘ bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená J. P.

O odvoláních, která podali obviněný Mgr. O. K. proti výroku o vině a dalším výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 97/2009. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 TrŘ a contrario doplněn napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o trestu tak, že obviněnému byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora na dobu 5 let, s tím, že jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle § 256 TrŘ zamítnuto.

Skutek, který soudy obou stupňů posoudily jako trestný čin, je ve výroku o vině popsán poněkud neurovnaně, nepřehledně a místy i nepřesně. V podstatě šlo o to, že obviněný Mgr. O. K. jako soudní exekutor Exekutorského úřadu v P., pověřený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. Nc 725/2003, provedením exekuce proti povinnému V. P., vedl exekuci proti majetku, který ve skutečnosti byl majetkem manželky povinného J. P. (od 1. 6. 2004 jeho bývalé manželky). Podle těchto zjištění obviněný v rozporu s ustanoveními § 65 a § 66 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „EŘ“) vydal dne 26. 2. 2004 exekuční příkaz k prodeji nemovitostí patřících J. P. na adrese P., H. ul., a dne 16. 3. 2004 exekuční příkaz k přikázání pohledávky ze dvou účtů J. P. vedených u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., aniž by obviněný zkoumal vlastnická práva k nemovitostem a k účtům, a ač věděl, že provedení exekuce bylo odloženo rozhodnutím uvedeného soudu ze dne 24. 6. 2004 (s právní mocí dnem 28. 7. 2004), pokračoval v jednání směřujícím k vymožení pohledávky, v důsledku čehož byly z účtů J. P. dne 12. 8. 2004 odepsány částky ve výši 77 824,40 Kč a ve výši 2 710 Kč, které byly vráceny dne 8. 10. 2004 s výjimkou částky ve výši 16 482 Kč představující státní podporu (tato částka byla vrácena Ministerstvu financí).

Obviněný Mgr. O. K. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. S ohledem na způsob formulace výroku o vině namítl neurčitost a nejasnost tohoto výroku, a to jednak z hlediska vymezení pozice povinného, jednak z hlediska otázky, zda soudy považovaly za trestný čin pouze jednání spadající do stadia poté, co soud rozhodl o odkladu provedení exekuce, anebo i jednání zahrnující vydání exekučních příkazů. Obviněný odmítl trestní odpovědnost za to, že v době odkladu provedení exekuce byly z účtů J. P. odepsány uvedené částky, protože šlo o chybu jeho koncipientky, a obviněný připustil pouze nedbalostní zavinění za nedostatečnou kontrolu jejího postupu. Jinak obviněný uplatnil obsáhlé námitky v tom smyslu, že vydání exekučních příkazů považoval za oprávněné, neboť tak učinil s vědomím, že šlo o vymožení pohledávky vzniklé za trvání manželství V. P. a J. P., a s předpokladem, že majetek, jehož se týkaly exekuční příkazy, tvořil společné jmění manželů jak ve smyslu § 144 ObčZ, tak ve smyslu § 42 odst. 1 EŘ. Podle obviněného soudy nižších stupňů chybně posoudily vydání exekučních příkazů jako porušení ustanovení § 65 a § 66 odst. 2 EŘ, protože exekuční příkaz je jen předběžným zajišťovacím instrumentem, jehož vydání se citovaná ustanovení netýkají, neboť se vztahují až na vlastní realizaci zvoleného způsobu exekuce, tj. postupu následujícího po vydání exekučního příkazu. Jak dále obviněný zdůraznil, k účastníkům exekučního řízení, k věci jako takové ani k osobě J. P. neměl žádný subjektivní vztah, z něhož by vyplýval jeho úmysl způsobit škodu či získat pro sebe nebo pro jiného neoprávněný prospěch. Obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestního postihu s tím, že měl být volán jen k odpovědnosti za kárné provinění. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že dovolání obviněného Mgr. O. K. je důvodné, byť se ztotožnil jen s částí uplatněných námitek.

Pokud je ve výroku o vině uvedeno, že obviněný byl pověřen „k vymožení pohledávky povinného V. P.“, jde o evidentní nepřesnost. Ve skutečnosti šlo o vztah mezi oprávněným, jímž byla Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., a povinným, jímž byl V. P., a měla být vymožena pohledávka Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., jako oprávněného, a nikoli „pohledávka povinného V. P.“. Jasně to vyplývá již ze samotného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. Nc 725/2003, jímž byla nařízena exekuce. Podle tohoto usnesení šlo o pohledávku Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., ve výši 3 017 239,95 Kč s příslušenstvím.

Přestože je skutek popsán ve výroku o vině poněkud neurovnaně a nepřehledně, je jasné, že soudy nižších stupňů považovaly za trestný čin nejen jednání obviněného Mgr. O. K., které následovalo po vydání exekučních příkazů, ale i jednání, které spočívalo v samotném vydání exekučních příkazů. Patrné to je z té části výroku o vině, která obsahuje dikci „… přičemž exekuční příkazy vydal v rozporu s ustanoveními § 65 a § 66 odst. 2 EŘ“.

K naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný Mgr. O. K. uznán vinným, nestačí objektivně závadný výkon pravomoci veřejného činitele a zavinění ve formě úmyslu. Subjektivní stránka trestného činu se tu totiž nevyčerpává samotným úmyslem podle § 4 písm. a) nebo b) tr. zák. zahrnujícím to, že veřejný činitel vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Jednání veřejného činitele musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jestliže z hlediska subjektivní stránky je zákonným znakem trestného činu také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Musí jít o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co veřejný činitel závadným výkonem pravomoci sledoval, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu.

Jak je z tzv. právní věty výroku o vině zřejmé, soudy nižších stupňů považovaly pohnutku jako zákonný znak trestného činu za naplněnou v té variantě, která je v zákoně vymezena dikcí „v úmyslu způsobit jinému škodu“. Skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně však postrádá jakoukoli konkrétní skutkovou okolnost, která by odpovídala uvedenému zákonnému znaku. Ve skutkové části výroku o vině není žádné konkrétní zjištění v tom směru, co obviněný Mgr. O. K. sledoval svým jednáním. K subjektivní stránce trestného činu se vztahuje jednak zjištění, podle kterého obviněný vydal exekuční příkazy, „aniž by zkoumal vlastnická práva k nemovitostem a k účtům“. Toto zjištění rozhodně není způsobilé naplnit zákonný znak „v úmyslu způsobit jinému škodu“ a ukazuje spíše jen na nedůsledný, liknavý, povrchní, ledabylý či nedostatečně kvalifikovaný postup obviněného při zkoumání podmínek pro vydání exekučních příkazů. Dále se k subjektivní stránce trestného činu vztahuje zjištění, podle něhož obviněný pokračoval v jednání směřujícím k vymožení pohledávky, „ač věděl, že provedení exekuce bylo rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 … odloženo“. Ani toto zjištění samo o sobě neodpovídá zákonnému znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu“, neboť nijak nevyjadřuje, co obviněný sledoval svým jednáním, a je slučitelné i s takovými pohnutkami, které stojí mimo rámec zákonných znaků trestného činu.

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že škodou, kterou utrpěla poškozená J. P. a ke které směřovalo jednání obviněného Mgr. O. K., bylo „nejen omezení vlastnického práva k nemovitosti a převod finančních prostředků z účtu J. P. na vlastní účet obviněného, ale i škoda způsobená poškozené nutností vylučovacími žalobami se domáhat nezákonnosti ... exekučních příkazů“. V návaznosti na to Městský soud v Praze poukázal na zjištění, která se týkala bližších okolností exekuce a která podle něho svědčila o „aroganci moci zjevné v přístupu k poškozené ze strany obviněného a jeho zaměstnanců“. Nejvyšší soud zásadně nevylučuje, že škodou, ke které může směřovat jednání pachatele trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., může být i tzv. nemateriální újma, avšak odpovědnost za tento trestný čin předpokládá, že posuzované jednání pachatele je skutečně vedeno pohnutkou způsobit takovou škodu. Nejvyšší soud také nemíní bagatelizovat obtížné postavení, v kterém se ocitla poškozená J. P. v důsledku jednání obviněného, ani necitlivé, přezíravé či přímo arogantní chování obviněného a jeho zaměstnanců, pokud k němu došlo, ovšem musí připomenout, že podstata odpovědnosti za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele spočívá v jiných okolnostech.

V posuzované věci má prvořadý význam skutečnost, že společné jmění manželů ve vztahu povinného V. P. a jeho manželky J. P. bylo již v roce 1991 zrušeno pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 7. 1991, sp. zn. 8 C 133/91, na který navazovala dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11. 10. 1991. Za této situace nemohla být v letech 2003 a 2004 provedena exekuce proti povinnému V. P. na majetku patřícím do společného jmění manželů, natož na majetku patřícím výlučně poškozené J. P., byť byla manželkou povinného. Nemovitosti a pohledávky z účtů, ohledně nichž obviněný Mgr. O. K. vydal exekuční příkazy uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, netvořily společné jmění manželů, protože společné jmění manželů v té době již neexistovalo. Tu část dovolání, v níž obviněný odkazoval na ustanovení § 42 odst. 1 EŘ, není možné akceptovat. Citované ustanovení připouští, aby exekuce na majetek patřící do společného jmění manželů byla provedena také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, a zároveň stanoví, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů. Je však třeba zdůraznit, že v dané věci nebyl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů zúžen smlouvou mezi povinným V. P. a jeho manželkou J. P. a že společné jmění manželů tu bylo zrušeno rozhodnutím soudu. Ustanovení § 42 odst. 1 EŘ proto vůbec nebylo v této věci aplikovatelné a nemohlo být ani podkladem pro provedení exekuce proti majetku J. P. jako manželky povinného.

Pro správné posouzení subjektivní stránky činu má podstatný význam zjištění, zda a zejména kdy se obviněný Mgr. O. K. dozvěděl, že společné jmění manželů V. P. a J. P. bylo zrušeno rozhodnutím soudu. Soudy sice konstatovaly, že obviněný se o zrušení společného jmění manželů dozvěděl od poškozené J. P., ale neučinily žádné jasné zjištění v tom směru, kdy se tak stalo. Přitom takové zjištění mělo zásadní význam, protože pokud by se ukázalo, že se obviněný dozvěděl o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu před vydáním exekučních příkazů, výrazně by to podporovalo úvahu o záměrném vedení exekuce proti majetku, který patřil výlučně poškozené a nemohl být postižen exekucí směřující ke splnění závazku povinného V. P. Z druhé strany vzato, jestliže by se obviněný dozvěděl o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu až po vydání exekučních příkazů, bylo by obtížné dovozovat u něho úmysl zahrnující neexistenci společného jmění manželů již v době vydání exekučních příkazů, a to jako okolnost vylučující postup podle § 42 odst. 1 EŘ. Vzhledem k tomu, že oba exekuční příkazy byly vydány ve dnech 26. 2. 2004 a 16. 3. 2004, tedy s určitým časovým odstupem, je nutné otázku, zda obviněný věděl o zrušení společného jmění manželů V. P. a J. P. rozhodnutím soudu, posuzovat ve vztahu ke každému z obou dat samostatně. Jak je z dosavadních skutkových zjištění soudů patrné, iniciativu k tomu, aby se informace o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu dostala obviněnému, vyvinula sama poškozená J. P. za situace, kdy se dozvěděla, že na její majetek již je vedena exekuce. Z toho by se dalo logicky usuzovat, že poškozená se dozvěděla o exekuci nejspíše až v době po vydání exekučních příkazů, resp. alespoň prvního z nich, a tudíž i obviněný se až v této době dozvěděl od poškozené o zrušení společného jmění manželů rozhodnutím soudu. Důsledkem této varianty by ovšem bylo evidentní zpochybnění subjektivní stránky posuzovaného činu, pokud by měla spočívat v úmyslu obviněného provést exekuci na majetek, na který to nebylo přípustné, již v době vydání exekučních příkazů. To platí především ohledně exekučního příkazu postihujícího účty poškozené J. P.

I kdyby obviněný Mgr. O. K. v době vydání exekučního příkazu ohledně nemovitostí patřících poškozené J. P. nevěděl o zrušení společného jmění manželů V. P. a J. P. rozhodnutím soudu a předpokládal, že společné jmění manželů existuje, byl tu další důvod, z něhož bylo jasné, že exekuce na tyto nemovitosti není možná. V exekučním příkazu, který obviněný vydal ohledně nemovitostí poškozené, identifikoval tyto nemovitosti zcela shodně s jejich identifikací v katastru nemovitostí. Obviněný tedy vydal exekuční příkaz mimo jiné i na podkladě výpisu z katastru nemovitostí, jak to ostatně vyžaduje ustanovení § 66 odst. 2 EŘ, podle něhož k provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Jak přitom bylo výslovně uvedeno na příslušném listu vlastnictví, vlastníkem předmětných nemovitostí je jen J. P. a nabývacím titulem je darovací smlouva. Obsah listu vlastnictví tedy nijak nesvědčil pro závěr, podle něhož by nemovitosti byly ve vlastnictví povinného V. P. nebo ve společném jmění povinného a jeho manželky J. P., a naopak byl v evidentním rozporu s takovým závěrem. Údaj o povaze nabývacího titulu, jímž byla darovací smlouva, pak očividně vylučoval možnost, že by nemovitosti byly ve společném jmění manželů, protože podle § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ majetek nabytý některým z manželů darem netvoří společné jmění manželů.

Pokud je ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že obviněný Mgr. O. K. vydal exekuční příkazy v rozporu s ustanovením § 65 EŘ, zjevně se to týká jen exekučního příkazu postihujícího účty poškozené J. P. Podle tohoto ustanovení totiž platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se na provádění exekuce přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky. Přikázání pohledávky je upraveno v ustanoveních § 303 až § 320a OSŘ. Ve výroku o vině již není uvedeno, které z ustanovení občanského soudního řádu, jejichž přiměřené použití přicházelo v úvahu, obviněný porušil. Odkaz na samotné ustanovení § 65 EŘ, tj. bez souvislosti s některým z uvedených ustanovení občanského soudního řádu, je nedostatečný, protože nevyjadřuje, co konkrétně obviněný porušil.

V té části výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, která se týká postupu obviněného Mgr. O. K. poté, co soud rozhodl o odložení exekuce, je uvedeno, že obviněný „pokračoval k vymožení pohledávky z exekučních příkazů, v důsledku čehož byly z účtů poškozené J. P. dne 12. 8. 2004 odčerpány finanční prostředky“. Odčerpání finančních prostředků z účtů poškozené však mohlo souviset jen s postupem navazujícím na exekuční příkaz vydaný dne 16. 3. 2004, nikoli též s postupem navazujícím na exekuční příkaz vydaný dne 26. 2. 2004, neboť ten se týkal jen nemovitostí poškozené. Pokračování exekuce v době poté, co soud rozhodl o jejím odložení, přitom není ve výroku o vině, pokud jde o exekuční příkaz ze dne 26. 2. 2004, nijak konkretizováno.

Vážné pochybnosti vyvstávají o tom, zda vůbec bylo možné obviněnému Mgr. O. K. přičítat odčerpání finančních prostředků z účtů poškozené J. P. v důsledku postupu, jímž nebylo respektováno rozhodnutí soudu o odložení exekuce. Jak totiž zjistily samy soudy nižších stupňů, listinu, na podkladě které byly prostředky odepsány z účtů poškozené, vyhotovila a bance odeslala Mgr. E. P. (provdaná H.), exekutorská koncipientka, a to na základě všeobecně formulovaného zmocnění obviněného k vykonávání úkonů podle § 21 odst. 1 EŘ. Nebylo zjištěno, že by takto postupovala z konkrétního podnětu obviněného, který by ji právě k tomu dal nějaký výslovný pokyn. Za tohoto stavu se soudy nižších stupňů žádným přesvědčivým způsobem nevypořádaly s obhajobou obviněného, že k odeslání listiny, na jejímž podkladě banka odepsala prostředky z účtů poškozené, došlo pouhým nedopatřením koncipientky, která přehlédla rozhodnutí soudu o odložení exekuce, zvláště když tato obhajoba byla podporována zjištěním, podle kterého obviněný, na jehož účet byly prostředky připsány, je vrátil, takže byly dne 8. 10. 2004 připsány zpět na účty poškozené (s výjimkou částky představující státní podporu stavebního spoření, která byla vrácena Ministerstvu financí). Podle § 13 odst. 1 EŘ exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti. Z tohoto ustanovení vyplývá odpovědnost exekutora za veškeré úkony exekutorského úřadu bez ohledu na to, kdo konkrétně je provede, tj. zda je provede exekutorský koncipient, exekutorský kandidát či jiný zaměstnanec exekutora. Jedná se však o odpovědnost majetkovou, pokud je postupem takových osob způsobena škoda, a o odpovědnost disciplinární, pokud je vadný postup uvedených osob následkem nedostatečné řídící činnosti exekutora. Porušení ustanovení § 13 odst. 1 EŘ samo o sobě není dostatečným podkladem k trestní odpovědnosti exekutora, neboť trestní odpovědnost předpokládá splnění podmínek stanovených v trestním zákoně a tyto podmínky se ve vztahu ke každé osobě, jejíž odpovědnost přichází v úvahu, posuzují individuálně.

Jestliže by došlo k vydání exekučních příkazů nebo některého z nich za okolností, které by odůvodňovaly odpovědnost obviněného Mgr. O. K. za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nemohla by tato odpovědnost být nijak dotčena námitkami odvíjejícími se od názoru obviněného, podle něhož exekuční příkaz je pouhým předběžným zajišťovacím instrumentem, na který se nevztahují ustanovení § 65 a § 66 odst. 2 EŘ, a od názoru, že tato ustanovení se vztahují až na vlastní provedení exekuce. Namítaný názor není možné akceptovat. Vydání exekučního příkazu je postupem podle § 47 odst. 1 EŘ. Ustanovení § 47 odst. 2 EŘ pak stanoví, že exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu a že podle exekučního příkazu se provede exekuce po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Podle § 47 odst. 3 EŘ proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek. Podle § 47 odst. 4 EŘ majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat, přičemž právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Z toho všeho rozhodně nevyplývá, že by exekuční příkaz byl jen jakýmsi „předběžným zajišťovacím instrumentem“, který by se vymykal z dosahu ustanovení § 65 EŘ a jeho prostřednictvím z dosahu přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu upravujících výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, resp. z dosahu ustanovení § 66 odst. 2 EŘ upravujícího podmínky, za kterých může exekutor přistoupit k provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného. Ustanovení § 47 odst. 1 EŘ pojednávající o vydání exekučního příkazu je součástí hlavy třetí exekučního řádu, která je nazvaná „Provedení exekuce“. Již z toho je jasné, že vydání exekučního příkazu je aktem, který je součástí provedení exekuce. Ustanovení § 65 a § 66 odst. 2 EŘ jsou součástí hlavy čtvrté exekučního řádu, která je nazvaná „Způsoby provedení exekuce“. Citovaná ustanovení upravují zvláštnosti postupu při uplatnění jednotlivých způsobů exekuce, konkrétně při exekuci přikázáním pohledávky (§ 65 EŘ), resp. při exekuci prodejem nemovitosti povinného (§ 66 odst. 2 EŘ). Ze vzájemného vztahu hlavy třetí a hlavy čtvrté exekučního řádu logicky vyplývá, že vydání exekučního příkazu spadá do stadia provedení exekuce a že ustanovení § 65 a § 66 odst. 2 EŘ musí být vždy dodržena již při vydání exekučního příkazu, a nikoli až někdy později. Názor uplatněný v dovolání obviněného by ve svých důsledcích vedl k naprosto nepřijatelnému stavu, při němž by exekutor mohl vydat např. exekuční příkaz postihující nemovitost a teprve poté by měl povinnost zajistit si listiny dokládající vlastnictví povinného k nemovitosti. Neudržitelnost takového názoru je zjevná zvláště ve spojení s nepřípustností opravného prostředku proti exekučnímu příkazu (§ 47 odst. 3 EŘ).

Z důvodů, které jsou zřejmé z předcházejících částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Mgr. O. K. zrušil tento rozsudek odvolacího soudu, zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 jako součást řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 3 odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu, přitom posoudí, zda a v jakém rozsahu jsou splněny podmínky trestní odpovědnosti obviněného, a podle toho ve věci rozhodne.

Vydáno: 17. February 2010
Vloženo: 05. February 2018