JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 713/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 10. 2002 o dovolání obviněného L. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 349/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 74/2000 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 5 To 349/2001, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 1 T 74/2000. Dovoláním napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém rozsahu, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.

Obviněný L. B. byl uznán vinným dvěma trestnými činy nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

První trestný čin obviněný spáchal podle zjištění Okresního soudu v Děčíně v podstatě tím, že dne 12. 6. 2000 kolem 19.45 hodin v obci J., okr. D., v lesním prostoru Č. r. u hraničního mezníku 23/23 společně s F. B. za úplatu umožnili přechod státní hranice z České republiky do Spolkové republiky Německo celkem 33 státním příslušníkům Afganistanu, Sýrie, Súdánu, Makedonie, Iránu a Palestiny tak, že je na místo dovezli vozidlem, které řídil F. B., přičemž jako předvoj určující směr jízdy jelo jiné vozidlo, které řídil obviněný L. B.

Druhý trestný čin obviněný spáchal podle zjištění Okresního soudu v Děčíně v podstatě tím, že dne 20. 6. 2000 kolem 22.00 hodin v obci J., okr. D., u hraničního mezníku 21 společně s A. K. umožnili za úplatu přechod státní hranice z České republiky do Spolkové republiky Německo nejméně dvěma státním příslušníkům Súdánu a Palestiny tak, že je na místo dovezli vozidlem, které řídil A. K., přičemž jako předvoj určující směr jelo vozidlo, které řídil obviněný L. B.

Dovolání obviněného L. B. bylo založeno na námitce, že v jízdě osobním automobilem po území České republiky nelze spatřovat organizování ani umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Obviněný poukázal na to, že ustanovení § 171a odst. 1 tr. zák. zakládá trestní odpovědnost výslovně za organizování nedovoleného překročení státní hranice pro jiného nebo za umožnění nedovoleného překročení státní hranice jinému. Obviněný v návaznosti na to vyjádřil názor, že hmotné právo v citovaném ustanovení nezakládá trestní odpovědnost osoby, která někomu nedovolené překročení státní hranice pouze usnadnila.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. B. je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci podle § 171a odst. 2 tr. zák.) se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice. V posuzovaném případě oba soudy považovaly zákonné znaky uvedeného trestného činu, pokud jde o ustanovení § 171a odst. 1 tr. zák., za naplněné tím, že obviněný jinému umožnil nedovolené překročení státní hranice. Podstatou dovolání je tedy námitka obviněného, že jiným osobám nedovolené překročení státní hranice n e u m o ž n i l , nýbrž pouze u s n a d n i l .

Je možné uvažovat o tom, že zákonný znak „umožní“ ve smyslu § 171a odst. 1 tr. zák. nemusí být naplněn každým jednáním, jímž pachatel jinému nedovolené překročení státní hranice pouze „usnadní“. Řešení naznačené otázky je závislé na tom, jaký skutečný význam mělo posuzované jednání pro dosažení cíle spočívajícího v tom, aby jiná osoba nedovoleně překročila státní hranici. V závislosti na míře příčinného významu posuzovaného jednání pro uskutečnění nedovoleného přechodu státní hranice jinou osobou je třeba rozlišit případy, kdy zákonný znak „umožní“ je naplněn, od případů kdy není naplněn.

V posuzovaném případě mělo jednání obviněného L. B., zjištěné Okresním soudem v Děčíně, velmi podstatný význam pro dosažení cíle, jímž bylo nedovolené překročení státní hranice jinými osobami. Lze dokonce konstatovat, že význam jednání obviněného byl z hlediska sledovaného cíle klíčový, protože obviněný osobám, které usilovaly o nedovolené překročení státní hranice, zajistil to, že byly až na místo samotné státní hranice dopraveny a že se ocitly v tak bezprostřední blízkosti hranice, že její fyzické překročení bylo velmi snadno proveditelné. Příčinný význam jednání obviněného je zvýrazňován tím, že šlo o státní příslušníky velmi vzdálených zemí Asie a Afriky, kteří byli ve skutečnosti bez jakékoli místní orientace, pokud jde o konkrétní linii, v níž je vedena státní hranice v terénu, a kteří byli v první řadě odkázáni na to, aby je někdo znalý místních podmínek dopravil na samotnou hranici nebo do její bezprostřední blízkosti. Význam jednání obviněného pro dosažení zamýšleného cíle tedy nebyl jen okrajový či pouze podpůrný nebo jinak zanedbatelný, ale zcela evidentně prvořadý, zásadní, rozhodující a nenahraditelný. Z toho jasně vyplývá, že jednání obviněného naplňovalo zákonný znak „umožní“ ve smyslu § 171a odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a rozhodl takto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. října 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 17. October 2002