JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 71/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. února 2008 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 16/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 24/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 16 T 24/2006, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnostenských činností, jejichž předmětem je koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej v trvání pěti let a dále mu bylo zakázáno vykonávat funkce statutárních orgánů obchodních společností všech typů v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit náhradu škody poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku.

Dále byl obviněný J. D. tímto rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by dílčí skutky označené v žalobním návrhu, byly trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození uvedení pod body 1 – 21 výroku pod bodem II. tohoto rozsudku odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzující části tohoto rozsudku podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 16/2007, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 16/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného soudy obou stupňů porušily ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, když jej uznaly vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Uvedl, že naplnění skutkové podstaty tzv. fakturačního podvodu podle § 250 tr. zák. nelze dovozovat z přísnějších podmínek, než stanoví pro podnikání obchodní zákoník a zákon o konkursu a vyrovnání. Jestliže tyto předpisy mu nestanovily povinnost podat návrh na konkurs, nebyla společnost v daném období předlužena ani insolventní, a pokud v uvedeném období uzavíral obchodní vztahy nelze dovodit, že měl alespoň nepřímý úmysl získat obohacení pro sebe či jiného. Podle názoru obviněného není možno považovat za fakturační podvod každé jednání, při němž odpovědný pracovník uzavře za společnost obchodní kontrakty, popř. je uzavřou pracovníci společnosti, ačkoli vědí, že po přechodné období nejsou schopni plnit své platební závazky, když existuje objektivní předpoklad, že tyto platby, byť dodatečně a po lhůtě splatnosti, uhradí. Podle názoru obviněného za toto jednání stanoví sankce obchodní či občanský zákoník.

Obviněný namítl, že společnost A., s. r. o., nebyla předlužena a insolventní, ale pouze z důvodu nepředvídatelně špatné situace na agrárním trhu nedosáhla předpokládaného zvýšení obratu, a tím nezískala oběžné prostředky k úhradě splatných závazků, což následně vedlo k prohlášení konkursu na její majetek. Uvedl, že byl přesvědčen, že společnost A., s. r. o., bude schopna, byť se zpožděním, uhradit své závazky, a proto nebylo v jeho případě dáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 16/2007, aby zrušil v odsuzující části také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 16 T 24/2006, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou stejného charakteru jako v předchozím dovolání v předmětné věci, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 Tdo 768/2006, kterým zrušil ve prospěch obviněného předchozí pravomocné rozhodnutí ve věci, protože podle závěrů znaleckého posudku znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, nebyla společnost A., s. r. o., předlužena ke dni 30. 12. 2001, ale její úpadek pouze hrozil. Soudu prvního stupně proto bylo uloženo, aby znovu posoudil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. vzhledem k obhajobě obviněného a závěrům znaleckého posudku znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, k otázce hospodářské situace společnosti A., s. r. o., v době, kdy měl obviněný spáchat žalovaný trestný čin.

Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že obviněný byl následně v souladu s předchozím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky shledán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za jednání probíhající až od počátku roku 2002, a nikoli od 31. 12. 2000, jak tomu bylo v předcházejícím pravomocném rozhodnutí v této věci. Z popisu skutku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 16 T 24/2006, podle ní jednoznačně vyplývá, že obviněnému byl již od počátku roku 2002 znám obsah účetních výkazů za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2001 a současně byl seznámen s rozsahem neuhrazených splatných závazků a jejich výší i s tím, že klesají tržby společnosti a že společnost nebude pokračovat s vývozem zemědělské produkce do P., a musel tak být přinejmenším srozuměn se stavem insolvence společnosti A., s. r. o. Obviněný ke dni 31. 12. 2001 věděl o neuhrazených závazcích společnosti A., s. r. o., vůči více věřitelům, které byly splatné již v roce 2000. Zjevně nemohl předpokládat, že by mohly být uhrazeny ze zisku podnikatelské činnosti. Rovněž věděl, že společnost A., s. r. o., nedisponuje potřebnými finančními zdroji a že její nejhodnotnější majetek byl ode dne 30. 10. 2001 předmětem zástavy. Obviněný přesto odebíral jménem společnosti A., s. r. o., od dodavatelů suroviny, zboží či služby v hodnotě nejméně 2.667.487,40 Kč, přičemž věděl, že tyto dodávky jim nemohou být uhrazeny, což se také ve všech 21 případech až na jednu nevýznamnou platbu stalo.

Všechny výše uvedené skutečnosti svědčí podle nejvyšší státní zástupkyně o tom, že obviněný J. D. naplnil svým jednáním jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud předně poznamenává, že obviněný se dovoláním domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 16/2007, a v odsuzující části také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 16 T 24/2006, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že tento návrh je nesrozumitelný a postrádá vnitřní logiku, protože pokud by Nejvyšší soud zrušil zčásti také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 16 T 24/2006, nemohl by věc přikázat Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud dále zjistil, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 3771-3777 a 3809 spisu) v intencích závazného právního názoru, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud, když se zabýval obdobnými námitkami obviněného. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněného J. D.

Ze skutkových zjištění uvedených v popisu skutku vyplývá, že společnost A., s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal, nebyla schopna dostát svým splatným závazkům, a byla tedy v úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, o čemž obviněný věděl z účetních dokladů. Obviněný také nemohl objektivně předpokládat, že by se situace společnosti podstatně zlepšila, když se jak její obrat, tak obchodní výsledky několik let postupně zhoršovaly, v důsledku čehož měla v zástavě nejhodnotnější část svého majetku a zároveň věděl, že společnost již nebude pokračovat s vývozem zemědělské produkce do P., který tvořil značnou část jejich tržeb. Obviněný si tak musel být vědom toho, že pokud za této situace i nadále uzavíral jménem společnosti A., s. r. o., s dodavateli smlouvy, na jejichž základě odebrala společnost A., s. r. o., od dodavatelů suroviny, zboží či služby, příp. přijímala plnění z dříve sjednaných rámcových kupních smluv, tak nebude schopna jim tyto dodávky zaplatit, což se také stalo téměř ve všech případech. Obviněný byl s tímto následkem srozuměn. Přijatá plnění totiž použil na hrazení provozních nákladů společnosti a předchozích splatných dluhů, čímž způsobil dodavatelům škodu celkem ve výši nejméně 2.667.487,40 Kč. Obviněný tak naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

K námitce obviněného týkající se porušení článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že nepřípustnost zbavení osobní svobody se v citované větě váže jen na dlužníkovu neschopnost splnit závazek nebo vůli tak neučinit jen v případě, že není zároveň naplněna skutková podstata trestného činu, např. podvodu. V této věci však má jednání obviněného vedle soukromoprávního aspektu současně také trestně právní charakter, když obviněný za situace, v níž nebyl schopen či ochoten dostát svým závazkům, podvodně vylákal od poškozených finanční prostředky, přestože věděl, že je nevrátí, čímž k jejich škodě obohatil společnost A., s. r. o. Obviněný tedy nepochybně jednal úmyslně ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. a naplnil tak jak objektivní tak subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za takových okolností nebrání soukromoprávní stránka věci tomu, aby mohl být skutek kvalifikován i trestněprávně, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Ostatně trestní zákon podle výslovné dikce ustanovení § 1 tr. zák. chrání i oprávněné zájmy fyzických osob, a to mimo jiné pohrůžkou tresty a ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.) a umožňuje tudíž vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy, aniž by byla tato trestněprávní ochrana podmíněna využitím prostředků jiných odvětví práva. Dovolání obviněného je i v uvedeném rozsahu zjevně neopodstatněné.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 13. February 2008