JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 638/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. července 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Mgr. K. B . proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 3 To 361/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 68/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 21 T 68/2007, byl obviněný Mgr. K. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, podle které měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Obviněný se měl trestného činu dopustit tím, že dne 15. 9. 2005 v postavení soudního exekutora Exekutorského úřadu v H. dal ústní pokyn svému zaměstnanci J. T., aby doručil povinnému J. K., usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 9 Nc 1983/2005 – 6 o nařízení exekuce a exekuční příkaz č. j. 007 EX 1590/05 – 20 a provedl soupis movitých věcí, což J. T. učinil v B., ul. J., ačkoliv k takovému úkonu nemá zákonné zmocnění a přesto, že usnesení o nařízení exekuce nenabylo právní moci, v provozovně spol. D., s. r. o., sepsal věci patřící poškozené M. M., jednatelce společnosti D., s. r. o., a to televizor zn. P., mikrovlnnou troubu zn. M. a finanční hotovost ve výši 10.200,- Kč v pokladně společnosti D., s. r. o., a dále, přestože mu byly předloženy doklady k vozidlu zn. Volkswagen Passat, z nichž jednoznačně zjistil, že držitelem vozidla je spol. D., s. r. o. a majitelem leasingová společnost C. L., a. s., tyto informace telefonicky sdělil obviněnému a ten dal telefonický pokyn k zajištění vozidla a jeho odvozu, ačkoliv vzhledem ke svému postavení exekutora věděl, že J. T. není oprávněn k doručení shora uvedených písemností a k provedení soupisu a odvozu zajištěných věcí, na základě pokynu obviněného si J. T. vynutil vydání klíčů od vozidla tvrzením, že může nechat vozidlo odtáhnout a neručí za poškození a na základě tohoto tvrzení mu M. M. klíče od vozidla předala, které odvezl a vráceno jí bylo až na základě vydání soudního exekutora dne 27. 2. 2006 a znemožněním užívat zajištěných věcí spol. D., s. r. o., se sídlem B., P., způsobil škodu ve výši nejméně 57.000,- Kč a obviněný svým jednáním porušil zejména ustanovení § 27 odst. 2, § 47 odst. 2 a § 56 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Proti tomuto rozhodnutí podal v neprospěch obviněného státní zástupce odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 3 To 361/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala v neprospěch obviněného řádně a včas nejvyšší státní zástupkyně dovolání, neboť je přesvědčena, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť soudem druhého stupně bylo rozhodnuté o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uvedla, že v obecné rovině jde o to, že obviněný Mgr. K. B. měl vědomě v postavení soudního exekutora, zčásti sám, zčásti prostřednictvím tzv. nepřímého pachatele, svého zaměstnance, provedením úkonů exekučního řízení, které bylo v kardinálním rozporu se zákonem, způsobit jinému škodu, a to v úmyslu obohatit věřitele jiného (oprávněného v exekučním řízení). Nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, s tím, že správnosti právní argumentace soudů v této věci nelze v obecné ani v konkrétní rovině zcela přisvědčit. Poukázala na skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., s tím, že soudní exekutor je podle § 89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem, vykonává-li exekuční činnost. Uvedený trestný čin pak může soudní exekutor podle ní spáchat i činností jiné osoby, která jedná podle jeho příkazu. Jednání zaměstnance soudního exekutora, je-li vedeno v mezích zmocnění, se pak přičítá z hlediska viny přímo soudnímu exekutorovi. V dané věci jde podle nejvyšší státní zástupkyně o to, zda jednání soudního exekutora bylo výkonem pravomoci způsobem odporujícím zákonu, vedeným zákonem vymezeným úmyslem. Pokud veřejný činitel jedná při výkonu své pravomoci vědomě protizákonně a úmysl jeho jednání zahrnuje alespoň v eventualitě způsobení škody (vyvolání prospěchu), pak ani situace, kdy by stejný prospěch či škoda mohla být jeho jednáním vyvolány po právu, nepředstavuje skutečnost jej vyviňující. Podle nejvyšší státní zástupkyně jde o to, zda způsob provedení dané exekuce již v samotném počátku, díky možné absenci titulu k provedení exekuce (zmocnění) na straně osoby jí provádějící, nebyl v rozporu se zákonem. Dále podle ní existuje otázka, zda rozsah úkonů prováděných zaměstnancem obviněného na jeho pokyn, nebyl v rozporu s tím, co tento zaměstnanec může podle zákona vykonávat. Zda vůbec byly splněny podmínky k provedení určitých úkonů exekučního řízení – soupisu věcí movitých. Zda způsob provedení jednotlivých úkonů na základě konkrétních pokynů obviněného nebyl v rozporu se zákonem.

Nejvyšší státní zástupkyně dále citovala ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Uvedla, že podle aktuální trestní judikatury a zejména podle rozhodnutí (nepublikovaných) Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 478/2004, sp. zn. 4 Tz 32/2006, nelze jiného zaměstnance exekutora pověřit provedením soupisu při exekuci prodejem movitých věcí, neboť jde o úkon, který vyžaduje určitou míru odborné a morální kvalifikovanosti, která se předpokládá toliko u exekutora, exekutorského kandidáta a exekutorského koncipienta. Soudy údajně tento názor Nejvyššího soudu nerespektovaly. Dodala, že závěry Nejvyššího soudu jsou částí odborné veřejnosti považovány za sporné, když alternativní interpretace § 27 odst. 2 exekučního řádu vychází z paralely mezi vykonavatelem exekutora a soudním vykonavatelem, jejichž oprávnění jsou shodná (zejména Exekutorská komora ČR; viz Kasíková. M. a kol., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, Praha: C. H. BECK 2007, s. 58-60). Dále konstatovala, že také závěry soudů obou stupňů jsou sporné. Pro existenci legitimního alternativního výkladu právní normy, který se drží v mezích zásad pro výklad zákona, však nelze u obviněného dovodit úmyslné jednání contra legem, při vymezení rozsahu zmocnění jeho zaměstnance. Nejvyšší státní zástupkyně také považuje judikatorně vyslovené právní závěry ohledně doručování exekučního příkazu a následného provedení soupisu (a odvozu) movitých věcí, za neudržitelné. Z § 47 odst. 2 exekučního řádu plyne, že se exekuce podle exekučního příkazu provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dovodil, že exekucí je míněn i tzv. soupis movitých věcí. S tímto závěrem se podle nejvyšší státní zástupkyně nelze ztotožnit. Termín „provedení exekuce“ se výlučně dotýká uspokojení pohledávky věřitele na majetku dlužníka, kdežto vlastní soupis majetku dlužníka a případné odnětí věcí jsou úkony toliko přípravné povahy, majetek dlužníka přímo nepostihující, ve smyslu jeho zmenšení. Při užití opačné argumentace by podle nejvyšší státní zástupkyně v praxi docházelo k absurdním situacím.

Pokud jde o způsob provedení jednotlivých úkonů na základě konkrétních pokynů obviněného, lze podle ní spatřovat zjevný rozpor se zákonem v tom, že obviněný dal J. T. telefonicky výslovný pokyn, aby sepsal a odvezl osobní automobil, ačkoli věděl, že tento je evidován na společnost D., s. r. o., a jeho majitelem je společnost C. L., a. s. Úvaha soudu prvního stupně (č. l. 129), že zde existuje oprávnění k sepsání a odnětí věcí, který povinný používá, je podle nejvyšší státní zástupkyně, mylná. Ve smyslu § 2 exekučního řádu musí soudní exekutor respektovat a nijak nenarušovat zjevné a prokázané vlastnické právo jiného. Závěr soudu, že zásah do vlastnického práva jiného lze zhojit vylučovací žalobou, by mohl vést ke svévolným zásahům do vlastnických práv ze strany orgánů veřejné moci. Nejvyšší státní zástupkyně je tedy přesvědčena, že obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě ohledně zajištění a odvozu vozidla VW Passat, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Je podle ní zřejmé, že obviněný jako veřejný činitel, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, zcela vědomě překročil meze své pravomoci a přípravné úkony exekučního řízení směřoval vůči majetku, o kterém prokazatelně a zcela nepochybně věděl, že náleží jiné osobě, než povinnému. Ze skutkového děje lze pak podle nejvyšší státní zástupkyně bezpečně dovodit, že tak jednal jednak v úmyslu vyvolat na majetku a právech vlastníka škodu v podobě následků omezení dispozice s věcí a současně tím sledoval možnost uspokojení věřitele z tohoto majetku. Jednání obviněného vykazuje údajně znaky úmyslu přímého podle § 4 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tomu, že by jednání obviněného v této části nedosahovalo trestním zákonem požadované hranice nebezpečnosti činu pro společnost, nelze podle nejvyšší státní zástupkyně přisvědčit právě s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen (řádné fungování justice, ochrana vlastnického práva), následky činu (poškozený si musel pořídit náhradní vozidlo k výkonu živnosti), osobu pachatele (jednalo se o exekutora s určitou mírou praxe výkonu exekuční činnosti) a míru jeho zavinění (obviněný byl ten, kdo sám rozhodl o průběhu skutkového děje).

Nejvyšší státní zástupkyně je proto přesvědčena, že jsou dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 3 To 361/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 21 T 68/2007, a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolání uplatněn jen formálně, neboť v části ve které pověřil svého zaměstnance soupisem movitých věcí v rámci prováděné exekuce, je vytýkáno nikoli porušení konkrétní právní normy, ale jen to, že soud druhého stupně nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu v odůvodněních rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 478/2004, sp. zn. 4 Tz 32/2006, přičemž není zdůvodněno, na základě jakých právních norem by tento názor měl odvolací soud jako závazný respektovat. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení ohledně skutečnosti, že „dal telefonický pokyn k zajištění vozidla a jeho odvozu, ačkoli mu byly předloženy doklady osvědčující, že držitelem vozidla je společnost D., s. r. o., a vlastníkem C. L.“, obviněný uvedl, že exekutor provede soupis movitých věcí podle § 69 exekučního řádu přiměřeně podle § 326 odst. 1 občanského soudního řádu. Místem, kde se nacházely věci povinného, byla podle obviněného adresa J., B., kde povinný prokazatelně v době soupisu bydlel. Na této adrese se pak nacházela jediná movitá věc, jejíž prodej by mohl vést k uspokojení alespoň části vymáhaných pohledávek, a to vozidlo Volkswagen Passat, které měl povinný u sebe a soustavně ho používal. Takto bylo vozidlo jako majetek povinného sepsáno. Tvrzení jiné osoby, že vozidlo povinnému nepatří, bylo zaznamenáno do protokolu o soupisu. Takové osoby byly podle tehdy platných příslušných právních norem (§ 51 vyhl. č. 37/92 Sb.; § 11 vyhl. č. 418/01 Sb.) při soupisu poučeny o svém právu podat ohledně takto postižených věcí vylučovací žalobu podle § 267 občanského soudního řádu. Žádná jiná ochrana práv třetích osob ohledně postižení jimi nárokovaných movitých věcí, které jinak splňovaly zákonnou domněnku podle § 326 odst. 1 občanského soudního řádu, že jsou to věci povinného, neexistovala a odkaz nejvyšší státní zástupkyně jako dovolatele na čl. 11 LZPS je podle obviněného naprosto nedůvodný, neboť právě v tomto článku je také obsažena možnost zákonného omezení vlastnického či obdobného práva, což se stalo v tomto případě. Možnosti úmyslného či neúmyslného zneužití institutu omezení vlastnického práva totiž brání povinnost orgánů veřejné moci zkoumat, zda jsou splněny i další podmínky pro takový postup. Až ke dni 1. 9. 2007, tedy po datu soupisu, nabyla účinnosti novela ustanovení § 51 vyhlášky č. 37/1992 Sb., která nově stanoví exekutorovi povinnost respektovat nepochybně doložené vlastnictví či oprávněnou držbu třetích osob. Řízení o případné vylučovací žalobě má podle obviněného právě tyto skutečnosti potvrdit nebo vyvrátit. K tomuto řízení však v tomto případě nedošlo, neboť oprávněný požadoval zrušení soupisu uvedeného motorového vozidla. Takto postupoval i exekutor, který podle § 69 exekučního řádu za použití § 265 odst. 2 občanského soudního řádu soupis vozidla zrušil a zajištěné vozidlo vydal zpět povinnému k užívání. Obviněný je přesvědčen, že ze všech uvedených skutečností vyplývá naprostá absence úmyslné protiprávnosti jeho postupu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že nejvyšší státní zástupkyně v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že Nejvyšší státní zástupkyně spatřuje nesprávné právní posouzení skutku pouze v té jeho části (začínající slovy…… „a dále, přestože mu byly předloženy doklady k vozidlu…“), kde měl dát obviněný telefonicky pokyn svému zaměstnanci J. T. k zajištění a odvezení vozidla VW Passat, ač věděl, že majitelem vozidla je C. L., a. s. a k tomu není oprávněn, čímž způsobil ve skutku uvedený následek.

Ohledně předchozí části popisu skutku, týkající se ústního pokynu jeho zaměstnanci J. T. k doručení usnesení soudu o nařízení exekuce, exekučního příkazu a k provedení soupisu movitých věcí bez zákonného zmocnění a před právní mocí usnesení o nařízení exekuce, nejvyšší státní zástupkyně sice vytýká soudům, že nerespektovaly právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 478/2004 a 4 Tz 32/2006, ale sama tento právní názor ohledně doručování exekučního příkazu a následného provedení soupisu (a odvozu) movitých věcí, považuje za neudržitelný a neztotožňuje se s ním. Ohledně zmíněné první části skutku pak, s odkazem na přijetí zákona č. 347/2007 a novelizaci ustanovení § 27 exekučního řádu, navíc dovozuje zánik trestnosti této části skutku. Nesprávnost právního posouzení skutku v této trestní věci tak ohledně uvedené jeho části nenapadá, když je v souladu s jejím názorem.

Je tedy zřejmé, že rozsah dovolacího přezkumu je omezen pouze na otázku trestnosti jednání obviněného ohledně sepisu a zajištění (odvozu) vozidla VW Passat, když rozhodnutí soudů ohledně předchozí části skutku považuje nejvyšší státní zástupkyně v podstatě za správné. Navíc přezkoumávat správnost uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiných trestních věcech, uváděných nejvyšší státní zástupkyní v rámci řízení o dovolání ve věci Mgr. K. B. tomuto senátu Nejvyššího soudu ani nepřísluší, když v dané části správnost rozhodnutí soudů ve věci tohoto obviněného nenapadá. Pokud by tomu tak bylo a v této věci by chtěl senát Nejvyššího soudu rozhodnout jinak než v uvedených předchozích věcech, přicházelo by v úvahu postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR. Pouze na okraj lze poznamenat, že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky ve stanovisku k výkladu zák. č. 120/2001 Sb., (dále jen exekuční řád, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 4/2006, pod č. 31) uvedlo, že má-li být současně aplikován občanský soudní řád, musí být výklad exekučního řádu podáván tak, aby s občanským soudním řádem byl navzájem slučitelný. Není účelné, aby jedna a tatáž právní otázka byla vykládána v řízení o výkon rozhodnutí jinak než v řízení exekučním. Tam, kde exekuční řád (výslovně) na konkrétní otázku neodpovídá, je přiléhavé dát přednost úpravě zakotvené v občanském soudním řádu před názorem, že i bez toho je daná úprava exekučního řádu úplná (a použitelnost občanského soudního řádu je vyloučena).

Z hlediska postupu obviněného jako exekutora ve vztahu k vozidlu VW Passat, je nutno předně vzít v úvahu, že podle § 2 exekučního řádu exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle a při jejím výkonu je vázaný jen Ústavou ČR, zákony, jinými právními předpisy, a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.

Podle § 66 odst. 1 exekučního řádu (díl 4 – Exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí), pak při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Podle § 66 odst. 2 exekučního řádu pouze při exekuci prodejem nemovitosti povinného pak může exekutor přistoupit k jejímu provedení, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného.

Exekuční řád tedy při exekuci prodejem movitých věcí přímo ukládá povinnost zajistit sepsané movité věci a na rozdíl od nemovitosti nevyžaduje od exekutora, aby před přistoupením k exekuci ověřoval doloženost vlastnictví povinného k movité věci listinami.

Podle § 69 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., dále jen o. s. ř.) upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.

Ustanovení o. s. ř. ale v uvedené části (§ 323 - § 332) neobsahují úpravu postupu v případě, že k věci, která má být předmětem exekuce, jiná osoba namítá existenci svého práva, které nepřipouští výkon rozhodnutí nebo povinný tvrdí, že věci náleží někomu jinému. Pouze v ustanovení § 330 odst. 4 o. s. ř. je uvedeno, že věci, které byly pravomocně vyloučeny ze soupisu, se vrátí povinnému. Dále v § 267 odst. 1 o. s. ř. je uvedeno, že právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona (řízení v prvním stupni). Ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. upravuje vylučovací (tzv. excindační) žalobu, k níž je aktivně legitimována třetí osoba, jejíž věc i právo nebo jiná majetková hodnota, byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí, ačkoliv k ní má právo (např. vlastnické), které exekuci nepřipouští. Před právní mocí rozhodnutí o této žalobě pak nesmí být v žalobě uvedený majetek v exekuci zpeněžen. Tuto žalobu soud projedná v tzv. sporném řízení podle části třetí o. s. ř., jak již bylo výše uvedeno a nikoli v řízení exekučním.

Z uvedeného vyplývá, že o vyloučení věci, práva či jiné majetkové hodnoty nerozhoduje exekutor při provádění exekuce podle exekučního řádu, nepřísluší mu tedy zkoumat na základě námitek (příp. listin) existenci vlastnického práva k movité věci, protože to na základě vylučovací žaloby náleží pouze soudu, který může po provedeném řízení rozhodnout o vyloučení movité věci také z exekuce prováděné podle exekučního řádu (vztaženo k právnímu stavu v době činu, tj. 15. 9. 2005).

Jak bylo výše uvedeno, ustanovení o. s. ř. (ale ani exekučního řádu) neobsahují úpravu postupu osob v případě, že k věci, která má být předmětem exekuce jiná osoba namítá existenci svého práva nepřipouštějícího výkon rozhodnutí. Takováto úprava je ale obsažena ve vyhl. č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (ve znění účinném v době činu), kde podle § 51 odst. 1, tvrdí-li manžel povinného nebo jiná osoba, že má k věcem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, nebo tvrdí-li povinný, že věci náležejí někomu jinému (jak tomu bylo v tomto případě) nebo jsou vyňaty z výkonu rozhodnutí, provede vykonavatel přesto jejich soupis, pokud nejsou jiné postižitelné věci postačující k úhradě nároku s příslušenstvím.

Podle § 51 odst. 2 cit. vyhlášky pak tvrzení povinného nebo někoho jiného podle odstavce 1 je třeba poznamenat v protokolu….. Vykonavatel je kromě toho povinen dát poučení, jakým způsobem lze tvrzená práva uplatnit (§ 267 o. s. ř.).

Tato vyhláška se i ohledně ustanovení § 51 přiměřeně použije pro postup exekutora při provádění jednotlivých způsobů exekuce (viz § 11 vyhl. č. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuční a další činnosti).

Na v době činu účinné znění vyhl. č. 37/1992 Sb. a konkrétně tehdejší znění ustanovení § 51 této vyhlášky zcela důvodně poukázal i obviněný ve vyjádření k dovolání, jakož i na skutečnost, že až s účinností od 1. 9. 2007 (změna vyhláškou č. 202/2007 Sb.), bylo ustanovení § 51 odst. 1 vyhl. č. 37/1992 Sb. doplněno o větu, že se soupis neprovede, pokud je na místě nepochybně prokázáno, že tyto věci nepatří povinnému. Za tohoto právního stavu postupoval obviněný v souladu s § 2 exekučního řádu a nemohl tak jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit neoprávněný prospěch, ani vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Postupoval-li obviněný jako soudní exekutor v dané době způsobem uvedeným ve skutkové větě zprošťujícího rozsudku soudu I. stupně, kdy byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. (neboť skutek není trestným činem) a dovolací soud odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku zamítl dovoláním napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. (jako nedůvodné), nespočívá jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak ani zprošťující rozsudek soudu I. stupně, na nesprávném právním posouzení skutku. Na správnost právního posouzení skutku a tedy meritorní rozhodnutí ve věci, nemá pak vliv skutečnost, že ve vztahu k zajištění sepsaného vozidla se důvody rozhodnutí soudů poněkud liší.

Nejvyšší soud se tedy vzhledem k právnímu stavu v době činu neztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně o naplnění znaků trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že obviněný úkony exekučního řízení vědomě v rozporu s § 2 exekučního řádu směřoval vůči majetku, o kterém prokazatelně a nepochybně věděl, že náleží jiné osobě než povinnému. Obviněný totiž postupoval jak v souladu s tehdy účinným zněním § 51 odst. 1 vyhl. č. 37/1992 Sb., tak i § 2 exekučního řádu, což bylo také důvodem sepsání a zajištění předmětného vozidla. Námitka nejvyšší státní zástupkyně tuto skutečnost zcela pomíjí a Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 09. July 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin