JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 637/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 5. 2008 o dovolání obviněného B. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 To 277/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 164/2002 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, který je ve vyhotovení rozsudku označen jako „Obvodní soud pro Prahu“, ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 9 T 164/2002, byl obviněný B. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na jeden rok. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému MUDr. P. Č. 851 591 Kč.

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 2 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný B. M. dne 16. 6. 2002 kolem 17,37 hodin řídil osobní automobil v P. po komunikaci sjezdu od ulice V H. k ulici P. a v křižovatce s touto ulicí, do níž vjížděl po silnici označené jako vedlejší, nedal přednost v jízdě motocyklu, se kterým do křižovatky vjížděl zprava po hlavní silnici MUDr. P. Č., čímž obviněný způsobil dopravní nehodu, při níž došlo ke zranění řidiče motocyklu MUDr. P. Č., který utrpěl otevřené zlomeniny levé kosti stehenní a levého bérce.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 To 277/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že byl uznán vinným, ačkoli nemohl zabránit dopravní nehodě, kterou způsobil poškozený tím, že jel rychlostí výrazně přesahující nejvyšší přípustnou rychlost. Jiné nesprávné právní posouzení pak vytkl na adresu výroku o náhradě škody, přičemž vyjádřil názor, že z hlediska ustanovení § 427 odst. 1, 2 obč. zák. za škodu neodpovídal a že byla pominuta aplikace ustanovení § 441 obč. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby sám ve věci znovu rozhodl nebo aby po zrušení rozhodnutí obou soudů přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření v podstatě ztotožnil s dovoláním obviněného a navrhl, aby mu bylo vyhověno. Nad rámec vyplývající z dovolání obviněného se státní zástupce vyjádřil také k rozhodnutím obou soudů, proti nimž vznesl ještě další vlastní výhrady. K těm Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože rozhodoval o odvolání obviněného, a nikoli o vyjádření státního zástupce k rozhodnutím soudů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Námitky obviněného proti výroku o vině se odvíjely od zjištění, že poškozený jel rychlostí 72,9 až 89,1 km/h (podle posudku znalce Ing. P. W.), resp. rychlostí 85 až 88 km/h (podle posudku znalce Ing. J. H.), ačkoli v místě platilo omezení maximální rychlosti na 50 km/h.

Toto zjištění však nic nemění na tom, že obviněný byl povinen dát poškozenému přednost v jízdě. Samotná okolnost, že řidič motorového vozidla jedoucí po hlavní silnici překročí povolenou rychlost, neznamená, že nemá přednost v jízdě, resp. že přednost v jízdě pozbyl. Na odpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší silnici, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, může mít překročení povolené rychlosti řidičem na hlavní silnici vliv za předpokladu, že v konkrétních podmínkách daného místa a dané situace jde o tak extrémní překročení povolené rychlosti, že tím je řidiči na vedlejší silnici fakticky znemožněno provést jízdní manévr, spočívající v projetí křižovatky, bezpečně, tj. včetně dodržení povinnosti dát přednost. Typicky se jedná o situaci, kdy řidič vjíždějící do křižovatky z vedlejší silnice i při snaze dát přednost nemůže tuto povinnost objektivně splnit v důsledku toho, že mu to znemožní vysoká rychlost jízdy řidiče přijíždějícího po hlavní silnici. Základním rysem uvedené situace je to, že řidič, který je jinak povinen dát přednost v jízdě, uvidí vozidlo, jemuž má dát přednost, v důsledku příliš vysoké rychlosti jízdy řidiče tohoto vozidla až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. Nemožnost dát přednost tu je objektivním důsledkem způsobu jízdy toho řidiče, který jinak přednost v jízdě má. O takový případ se však v posuzované věci evidentně nejednalo, což je zřejmé již ze samotného charakteru křižovatky, která byla místem nehody a kterou obviněný projížděl ze svého hlediska v podstatě v přímém směru s tím, že jeho cílem bylo parkoviště nacházející se za křižovatkou vlevo.

Obviněný svou jízdou křižoval komunikaci, která se skládala z dvou jízdních pruhů pro vozidla jedoucí z hlediska obviněného zleva, dále ze středového dělícího pruhu a konečně ze tří pruhů pro vozidla jedoucí z hlediska obviněného zprava, z nichž jeden pak navazoval na střední dělící pruh. Poškozený jel z hlediska obviněného zprava, a to v pravém krajním pruhu, to znamená v tom nejvzdálenějším pruhu ze všech, které obviněný křižoval. Před střetem obou vozidel tedy obviněný musel projet dva pruhy určené pro vozidla jedoucí z jeho hlediska zleva, střední pruh a dva pruhy určené pro vozidla jedoucí z jeho hlediska zprava. Od hranice křižovatky k okraji toho jízdního pruhu, v němž jel poškozený, tedy obviněný musel ujet více než 16 metrů. Tyto okolnosti místa nehody vyplývají z plánku, který je přílohou protokolu o nehodě v silničním provozu.

Za tohoto stavu nelze reálně uvažovat o tom, že by rychlost jízdy poškozeného mohla být skutečností, která obviněnému objektivně znemožnila dát přednost. I při vysoké rychlosti jízdy poškozeného měl obviněný možnost při projíždění křižovatkou uvidět motocykl poškozeného dostatečně včas na to, aby stačil odpovídajícím způsobem reagovat a dát přednost. V tom se ostatně shodují oba znalecké posudky. Dokonce i posudek znalce Ing. J. H., na který obviněný odkazoval v dovolání, vyzněl tak, že „pokud by řidič osobního automobilu…… z úrovně dělícího ostrůvku okamžitě a intenzivně na přítomnost motocyklu…reagoval, technické podmínky umožňovaly, aby svůj automobil před místem střetu s motocyklem zastavil a vzniku…nehody tak zabránil“ (viz str. 24 posudku). Znalec Ing. J. H., který vypracoval posudek z podnětu obhájce obviněného, na výslovnou otázku obhájce uvedl, že „na základě…výhledových a rozhledových poměrů v úseku a místě dopravní nehody nebylo v možnostech řidiče automobilu…, aby při vjezdu do křižovatky mohl z úrovně hranice křižovatky spatřit motocykl jedoucí po hlavní silnici zprava“ (viz str. 27 posudku). Tento dílčí závěr není možné ve prospěch obviněného nijak přeceňovat, neboť se vztahuje jen k tomu stádiu, kdy se obviněný nacházel na hranici křižovatky, tj. na samém počátku jízdního manévru směřujícího k projetí křižovatky. V této době byla vzdálenost mezi oběma vozidly podle posudku znalce Ing. J. H. asi 135 metrů. Uvedená situace se však v průběhu jízdy obviněného křižovatkou změnila tak, že obviněný mohl motocykl poškozeného vidět, což znalec Ing. J. H. výslovně vztáhl k místu dělícího středového ostrůvku, kdy obviněný podle znalce „měl z technického hlediska možnost zastavit…automobil ještě před místem střetu a tím nehodě zabránit“ (viz str. 28 posudku). Znalec Ing. J. H. výchozí situaci, kdy se obviněný nacházel v úrovni hranice křižovatky, sice zhodnotil tak, že obviněný neviděl a ani nemohl vidět motocykl poškozeného, avšak zároveň konstatoval, že obviněný „v dalších fázích…jízdy v křižovatce již nevěnoval tomuto jízdnímu směru (míněn směr jízdy poškozeného) pozornost a tím přítomnost přijíždějícího motocyklu…z pravé strany vůbec nezjistil“ (viz str. 28 posudku).

Závěr soudů o vině obviněného je se znaleckým posudkem Ing. J. H. slučitelný, byť znalec zároveň zdůraznil, že nehodě mohl zabránit i poškozený, pokud by dodržel předepsanou rychlost jízdy 50 km/h. Příčinou nehody bylo primárně to, že obviněný nedal poškozenému přednost v jízdě, ačkoli mu to situace umožňovala. Sám obviněný to v hlavním líčení ve své výpovědi vysvětlil tím, že když do křižovatky vjížděl, motocykl tam nebyl, a protože obviněný vjížděl na parkoviště, které je nalevo, věnoval se již situaci za křižovatkou, a proto mu (motocyklu) nevěnoval pozornost (viz č. l. 106 spisu). V posuzované věci se rozhodně nejedná o případ, že by rychlost jízdy poškozeného objektivně znemožnila obviněnému, aby dal poškozenému přednost v jízdě, a že by vylučovala či nějak snižovala odpovědnost obviněného za to, že nedal přednost. Důvodem, pro který obviněný nedal přednost, nebyla rychlost jízdy poškozeného, ale to, že obviněný náležitě nesledoval situaci ve směru, z kterého přijížděl poškozený. Pokud obviněný poškozeného neviděl, byl to důsledek jeho vlastní nepozornosti, a nikoli důsledek rychlosti jízdy poškozeného. Nakonec sám obviněný ve své výpovědi ani netvrdil, že poškozeného uviděl pozdě a nestačil mu proto dát přednost. Z jeho výpovědi je zřejmé, že poškozeného neviděl vůbec, tj. až do okamžiku samotného střetu. To je vysvětlitelné jen nepozorností obviněného, a nikoli rychlostí jízdy poškozeného.

I když soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily, kterými ustanoveními se řídily při rozhodování o náhradě škody, je jasné, že námitky obviněného proti výroku o náhradě škody nemohou obstát. Náhrada škody se v posuzovaném neřídí ustanoveními § 427 odst. 1, 2 obč. zák. V těchto ustanoveních je zakotvena odpovědnost provozovatele vozidla za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu. Obviněný sice nebyl provozovatelem vozidla, které řídil a se kterým způsobil škodu, avšak to není podstatné, protože se nejedná o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu. Tím se myslí takové okolnosti, které jsou provozu vlastní a vyplývají z jeho samotného technického uspořádání, aniž v souvislosti s nimi dochází k porušení nějakých povinností či předpisů. Škoda, kterou obviněný způsobil, nebyla vyvolána zvláštní povahou provozu, nýbrž tím, že obviněný nedal přednost v jízdě a porušil svou právní povinnost stanovenou v § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Odpovědnost obviněného za škodu se proto řídí ustanovením § 420 odst. 1 obč. zák., podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Okolnost, že soudy přiznaly poškozenému celou škodu, je v souladu s ustanovením § 442 odst. 1 obč. zák. Pokud soudy neaplikovaly ustanovení § 441 obč. zák., nelze jim to vytýkat jako pochybení. Podle tohoto ustanovení byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně, a byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Jestliže soudy dospěly ke správnému závěru, že za vznik nehody odpovídá obviněný, který nedal poškozenému přednost v jízdě, a že tato odpovědnost obviněného není dotčena rychlostí jízdy poškozeného, pak logickým důsledkem tohoto závěru je to, že soudy ustanovení § 441 obč. zák. neaplikovaly a že poškozenému přiznaly náhradu škody v celém rozsahu.

Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněného cokoli měnil na napadeném usnesení Městského soudu v Praze, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nad rámec samotného rozhodnutí o podaném dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Ačkoli dovolání bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručeno dne 2. 2. 2004, tento soud předložil spisy Nejvyššímu soudu až dne 12. 5. 2008. Z toho je zřejmé, že k průtahům nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 28. May 2008