JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 60/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2008 o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 11 To 4/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2006 takto:

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 49 T 10/2006, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 179 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný J. D. je povinen společně a nerozdílně s obviněným M. Š. zaplatit poškozeným Městské části Praha 11 částku 2.303.219 Kč a obchodní společnosti T. 0. C. r., a. s., částku 1.661,40 Kč. Rozhodnuto bylo také o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněného M. Š.

Jako trestný čin posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obvinění J. D. a M. Š. dne 2. 2. 2006 kolem 02,16 hodin v P., v 11. patře po předcházející slovní rozepři mezi obviněným M. Š. a poškozeným M. K. si oba obvinění po vzájemné dohodě s úmyslem obviněného M. Š. pomstít se M. K. opatřili kanystr s benzínem, kterým polili vstupní dveře bytu obývaného poškozeným M. K. a dveře zapálili, ačkoliv věděli, že v bytě se připravují drogy a jsou zde uloženy hořlavé materiály, v důsledku zapálení dveří došlo k rychlému zahoření bytu, k iniciaci hořlavých par v bytě a k výbuchu, po kterém se požár rychle rozšířil do celého bytu, a následkem toho byli usmrceni Z. K., V. M. a D. O., všichni v důsledku otravy oxidem uhelnatým a popálenin až zuhelnatění těla, a M. K. v důsledku pádu z 11. patra poté, co se před požárem snažil uniknout tím, že vylezl z okna a zavěsil se na parapet.

Odvolání obou obviněných, podaná proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 11 To 4/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný J. D. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že pro nedostatek úmyslu neměl být uznán vinným jako spolupachatel trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. l písm. b) tr. zák., nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. l tr. zák., neposkytnutí pomoci podle § 207 tr. zák. a neoznámení trestného činu podle § 168 tr. zák. Výroku o náhradě škody, který se týká Městské části Praha 11 jako poškozeného, vytkl, že jím bylo porušeno hmotně právní ustanovení o společné odpovědnosti za škodu. Obviněný J. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí jeho věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. D. je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti tím, že způsobí mimo jiné požár, a způsobí uvedeným činem smrt.

Skutkový stav, který zjistily soudy, evidentně naplňuje tyto znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a to i z hlediska subjektivní stránky. Pokud obviněný J. D. v dovolání namítal nedostatek úmyslného zavinění, je třeba konstatovat, že úmysl se podle § 179 odst. l tr. zák. vyžaduje jen ve vztahu k vydání lidí v nebezpečí smrti způsobením požáru. Skutečné způsobení smrtelného následku pak je okolností, která podle § 179 odst. 2 písm. c) tr. zák. podmiňuje použití vyšší trestní sazby a ve vztahu ke které se vyžaduje jen nedbalostní zavinění, jak vyplývá z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že záměrné polití dveří bytu benzínem, navíc bytu, v němž se v souvislosti s výrobou drog nacházely hořlavé materiály, a následné záměrné zapálení dveří nelze hodnotit jinak než jako úmyslné způsobení požáru. Jednalo se o byt v 11. patře obytného domu a byla noc, takže úmyslem obviněného nutně bylo zahrnuto i to, že se nejen v samotném bytě, ale v domě vůbec, tj. zejména v bezprostředním okolí bytu, nacházejí lidé, kteří jsou způsobením požáru vydáni v nebezpečí smrti. V této spojitosti nelze pominout, že šlo o prudký a razantní způsob založení požáru, u kterého bylo od počátku jasné, že se vymkne jakékoli kontrole obviněných a rychle se rozšíří. Tím je vyčerpán výčet okolností, ve vztahu k nimž je třeba úmyslného zavinění obviněného. Ve vztahu ke smrti osob, které se v bytě nacházely, soudy nedovodily úmyslné zavinění obviněného, protože v takovém případě by čin musel být posouzen podle § 179 odst. 3 písm. a) tr. zák., a konstatovaly jen jeho nedbalost. V tomto ohledu se tedy námitka obviněného o nedostatku úmyslného zavinění v podstatě míjí s tím, jak je konstruováno ustanovení § 179 odst. 2 písm. c) tr. zák.

Posoudit skutek jako trestné činy krádeže, nepřekažení trestného činu, neposkytnutí pomoci a neoznámení trestného činu nepřicházelo v žádném případě v úvahu. Tato námitka obviněného J. D. patrně souvisí se zjištěním, že to byl on, kdo vyloupením cizího automobilu opatřil kanystr s benzínem. Podle zjištění soudů však z jeho strany šlo o takovou součinnost s obviněným M. Š., která znamenala i jeho aktivní účast na následném polití dveří benzínem a na jejich zapálení, takže celá věc spočívající ve spáchání trestného činu obecného ohrožení vyznívá jako společná akce obou obviněných. K tomu je třeba dodat, že krádež kanystru a benzínu je skutek, který ani nebyl předmětem obžaloby, takže je vyloučeno, aby jím byl obviněný uznán vinným, nehledě na to, že se tím nic nemění na správnosti právního posouzení skutku, pro který byl obviněný žalován a odsouzen, jako trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Trestné činy nepřekažení trestného činu, neposkytnutí pomoci a neoznámení trestného činu nemají místa tam, kde pachatel zároveň měl nějakou formu účasti na spáchání toho trestného činu, který nebyl překažen nebo oznámen a z kterého vznikla újma na zdraví tomu, komu nebyla poskytnuta pomoc. Okolnost, že obviněný J. D. byl spolupachatelem trestného činu obecného ohrožení, který spáchal také obviněný M. Š., je důvodem, pro který nemůže být jednání obviněného J. D. kvalifikováno jako nepřekažení, neoznámení a neposkytnutí pomoci.

Obstát nemůže ani námitka, že výrokem o náhradě škody bylo porušeno hmotně právní ustanovení o společné odpovědnosti. Tímto ustanovením je § 438 odst. l obč. zák., z něhož vyplývá, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za škodu společně a nerozdílně. Výrok, jímž byla podle § 228 odst. l tr. ř. obviněnému J. D. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněným M. Š. Městské části Praha 11 částku 2 303 219 Kč (jako náhradu škody způsobené požárem v domě), je s ustanovením § 438 odst. l obč. zák. v souladu a plně koresponduje s tím, že šlo o spolupachatelství. Dělená odpovědnost ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. přichází v úvahu jen výjimečně v odůvodněných případech, avšak v posuzované věci o takový případ nejde.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. D. podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný J. D. projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů. Takové námitky jsou mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže je vytýkáno nesprávné právní posouzení toho skutkového stavu, který zjistil soud, čili v případě, kdy je namítána nesprávná aplikace hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav zjištěný soudem. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. Dovolacímu důvodu odpovídají pouze takové námitky, jimiž jsou vytýkány p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud. Dovolacím důvodem však nejsou s k u t k o v é námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto otázkou správnosti právního posouzení skutku a otázkou správnosti výroku o solidární povinnosti obviněného k náhradě škody zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze a z něhož v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 23. January 2008