JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 594/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. května 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných S. P., J. D. a J. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 6 To 300/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 146/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 3 T 146/2003, byla obviněná S. P. uznána vinnou trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Obviněný J. D. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Obviněný J. F. byl taktéž uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za to byli odsouzeni S. P. podle § 235 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Obviněný J. D. byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. F. byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obvinění spáchali trestné činy tím, že v Ch. dne 23. 4. 2003 kolem 00:30 hod. v Herně A. v E. ul. požadovali na M. Z. a A. B., státních občanech SRN, částku 700,- EUR, aby neměli problémy při přejezdu státní hranice z ČR do SRN, že jinak zařídí, že ČR neopustí, přičemž J. D. vzal z volně položené peněženky M. Z. částku 70 EUR v hodnotě 2.269,40 Kč a částku 500, Kč, jakož i platební kartu Maestro, kterou později poškozenému vrátil, na A. B. požadoval ukázat peněženku, a když mu ji poškozený ukázal, tak ji prohledal a odcizil z ní 300,- Kč a platební kartu, požadoval na něm, aby mu sdělil PIN kód a když mu ho poškozený B. ze strachu řekl, odešli J. D. a S. P. s kartou vybrat peníze z bankomatu, po návratu dali poškozenému lístek potvrzující výběr 600,-Kč, ačkoliv dne 23. 4. 2003 v 01:42 hod. vybrali na kartu poškozeného 600,- Kč a v 01:43 hod. dalších 200,- Kč a v té době vzal obviněný J. F. poškozenému M. Z. klíče od osobního automobilu značky Opel Vectra, J. D. po M. Z. požadoval 700, EUR a poškozený toto odmítl s tím, že takové peníze nemá, načež mu přikázali, aby pro ně dojel do SRN ke své sestře, poškozeného Z. z herny propustili, avšak poškozeného B. v herně ponechali s tím, že zde musí zůstat do návratu poškozeného Z. a pokud se jmenovaný s penězi nevrátí, že už tam poškozený B. nebude, a obviněná S. P. se skutku dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 4. 2001 pod sp. zn. 1 T 16/2001 odsouzena pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou do 18. 4. 2005.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněná P. a státní zástupce v neprospěch všech obviněných. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 6 To 300/2004, tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch všech obviněných, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Toto dovolání bylo Nejvyššímu soudu České republiky předloženo dne 2. 5. 2008. V úvodu svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala průběh trestního řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů a namítá, že závěrům soudů obou stupňů, že nebyly shledány podmínky pro použití § 88 odst. 1 tr. zák., nelze přisvědčit. Uvedla, že v každém jednotlivém případě je rozhodující vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V tomto směru je vždy nezbytné přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu, přičemž je nutné vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že oba soudy sice konstatovaly téměř všechny rozhodné skutečnosti, tyto však odpovídajícím způsobem nevyhodnotily a nezohlednily a tím z nich nevyvodily patřičné závěry. Zrekapitulovala, že podle obžaloby se jednalo o společné jednání nikoli tří, nýbrž čtyř pachatelů, když při hlavním líčení byla trestní věc obviněného B. T. D. vyloučena k samostatnému projednání. Tento fakt oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zcela pominuly. Obvinění tak byli evidentně v početní převaze, navíc proti dvěma cizincům. Intenzita jednání obviněných, jak vyplývá z výpovědí poškozených, se zvyšovala s neuspokojením požadavků obviněných na vydání finančních prostředků a vyústila nakonec v to, že jednoho z poškozených si v podstatě ponechali jako rukojmí. Otázkou podle nejvyšší státní zástupkyně je, kam až by jednání obviněných dospělo, pokud by se druhý poškozený s penězi nevrátil, resp. by nevyhledal pomoc policie, když navíc z výpovědi obviněné P. vyplývá, že se obvinění podobného jednání zřejmě nedopustili poprvé. Nejvyšší státní zástupkyně rovněž přisvědčila argumentu soudu I. stupně, že obdobnými útoky proti zahraničním návštěvníkům je poškozována prestiž České republiky. Okolnosti zjištěné k osobám obviněných jen dokreslují jejich charakteristiky a podle nejvyšší státní zástupkyně jejich jednáním byla ve všech zákonem požadovaných znacích naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterých se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Pokud bylo jednání obviněných posouzeno jen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jsou tedy dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 6 To 300/2004, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 3 T 146/2003, a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněná S. P. ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že pokládá dovolání za nedůvodné a plně souhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů, kde bylo vyhodnoceno, že její jednání nebylo nijak výrazné, z čehož vyplývá, že faktického jednání se dopustili pouze dva pachatelé. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obviněná souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. D. ve vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů ohledně aplikace § 88 odst. 1 tr. zák. a má za to, že skutek byl po právní stránce posouzen správně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. F. se do dne rozhodnutí o dovolání k němu nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že nejvyšší státní zástupkyně v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podaném v neprospěch všech obviněných vyjádřila své přesvědčení, že jednáním obviněných byla ve všech zákonem požadovaných znacích naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterých se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pokud jde o trestný čin vydírání, nelze tedy přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že v daném případě nebyly shledány podmínky pro použití § 88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné podotknout, že shodné námitky byly uplatněny již v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch všech obviněných, kterými se odvolací soud zabýval a řádně se s nimi vypořádal.

O správné posouzení skutku jde tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. upravuje materiální podmínky trestnosti kvalifikované skutkové podstaty. Hodnocení splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby soudy provádí v odůvodnění svých rozhodnutí v části týkající se právní kvalifikace a s tím souvisejícího hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. určen formálními kritérii. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, naplněná formálně v posuzovaném případě konkrétní skutečností, může mít v různých případech rozdílnou závažnost a vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy ze všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.).

K vyšší trestnosti tedy nestačí pouhé naplnění formálních znaků vyjadřujících okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nýbrž zároveň musí být splněn materiální předpoklad, tedy podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Vyplývá to z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., které vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány i materiálně, tedy aby se k nim přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ten je určován komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu.

Pro závěr, že v daném případě přítomnost tří obviněných nejen formálně, ale i materiálně naplňuje znak „spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami“ (§ 235 odst. 2 písm. b) tr. zák.), tj. že nejen do jisté míry ale skutečně podstatně zvyšuje pro svoji závažnost stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale v tomto konkrétním případě všechny rozhodné skutečnosti nesvědčí.

Soud I. stupně v této souvislosti uvedl, že spolupůsobení tří pachatelů nezvýšilo podstatně stupeň společenské nebezpečnosti činu, neboť zcela obdobný efekt by zřejmě mělo, kdyby se stejného jednání dopustili pouze dva pachatelé. Poukázal přitom na nikterak výraznou aktivitu při působení na poškozené zejména ze strany S. P.

Odvolací soud k stejné námitce v odvolání státního zástupce uvedl, že jednáním obviněných nedošlo k žádnému přímému násilí nebo výraznější výhrůžce, která by podmiňovala použití vyšší trestní sazby, i když přítomnost tří pachatelů zvyšovala intenzitu nátlaku na poškozené. Mimo jiné pak také konstatoval, že nejagresivnější a hlavní iniciátor celého jednání, byl obviněný J. D.

I když z popisu skutku v rozsudku soudu I. stupně je uvedeno, že obvinění „požadovali“ po poškozených danou finanční částku, poškozeného Z. z herny „propustili“ a poškozeného B. v herně „ponechali“, je ze skutkové věty a provedených důkazů jednoznačné, že skutečně aktivně a agresivně vůči nim jednal obviněný J. D. Obviněný J. F. se vedle své přítomnosti tomuto jednání J. D. pak podílel zejména na hlídání poškozených. Samotná S. P. se vedle své přítomnosti pak toliko aktivně zúčastnila výběru peněz z bankomatu. Správně proto soud I. stupně uvedl, že její aktivita ve vztahu k obviněným nebyla nikterak výrazná. Přitom nelze podle Nejvyššího soudu také přehlédnout, že to byla právě ona, která se na počátku jednání J. D. vůči poškozeným pokusila celé události zabránit a vyzvala jej, aby toho nechal, což oba poškození ve svých výpovědích potvrzují. Z hlediska významu této obviněné jako třetí osoby ve smyslu § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák., pak vedle uvedeného je významné i to, že se nejednalo o dalšího muže ale o ženu, její přítomnost tak z hlediska nátlaku na poškozené byla nepochybně menší hrozbou.

Namítá-li nejvyšší státní zástupkyně, že podle obžaloby se jednalo o jednání čtyř pachatelů, vychází Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání nikoli z obžaloby, ale ze skutku, jak byl zjištěn soudem. V tomto skutku pak není žádná zmínka o účasti další osoby. Má-li být tímto čtvrtým pachatelem osoba vietnamského původu (B. T. D.), tak podle obžaloby tento není stíhán jako spolupachatel, ale jako účastník ve formě pomoci (§ 10 odst. 1 písm. c) k § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.), když jeho pomoc měla spočívat v tom, že po dohodě se spoluobviněnými zamkl dveře do herny a zhasl světla. Ve věci tohoto spoluobviněného přitom doposud nebylo ani pravomocně rozhodnuto, když u soudu prvního stupně toliko v současné době probíhá řízení proti uprchlému, jehož výsledek nelze předjímat.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 28. May 2008