JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 567/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 8. 2002 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 6 To 21/99, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 16/97, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 6 To 21/99, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu dílem dokonaným podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a dílem nedokonaným podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002 (ad I. rozsudku) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002 (ad II. rozsudku).

Obviněný odkázal na to, že dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. Napadenému rozsudku vytkl, stejně jako rozhodnutí předcházejícímu, že soudy nerespektovaly ustanovení čl. 40 odst. 3, 5, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) s tím, že do dne konání odvolacího řízení nebyl vyrozuměn o ustanovení obhájce a neměl tedy možnost se reálně na jednání připravit. Další výhrady obviněného směřují do oblasti činnosti justice. Závěrem poukazuje na to, že napadené rozhodnutí stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze se opírají o nesprávný postup, když ve věci jsou jako důkazy připuštěny dokumenty poškozených, které jsou prokazatelně falešné. V petitu svého dovolání navrhl, aby napadený rozsudek vrchního soudu i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 1 T 16/97, byly v plném rozsahu zrušeny a „ve smyslu § 79 odst. 2) ústavního zákona“ bylo rozhodnuto o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o tu část dovolání, v níž byly namítnuty dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř., jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a že pokud jde o tu část dovolání, v níž byl namítnut dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde ve skutečnosti o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Pokud jde o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zde je třeba uvést, že obviněný jej spatřuje v tom, že byl v „předvolání k vrchnímu soudu dne 21. 1. 2002 poškozen nesprávným poučením, neboť účast dle předvolánky k jednání je povinná a nebylo mu sděleno, kdo ho zastupuje“. K uvedenému lze pouze stručně uvést, že uvedeného dne se veřejné zasedání konalo v nepřítomnosti obviněného, který se pro dlouhodobou pracovní neschopnost omluvil. Veřejné zasedání se konalo za účasti obhájkyně obviněného JUDr. H. F., která byla obviněnému ustanovena předsedou senátu Vrchního soudu v Praze dne 16. 2. 2001. Obviněný na tuto skutečnost reagoval tím, že si zvolil obhájce na plnou moc dne 20. 2. 2001 a již dne 28. 2. 2001, obhájci plnou moc vypověděl. S ohledem na obstrukční jednání obviněného, které bylo z jednání obviněného zcela zřejmé (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 163/02), nedošlo ze strany soudu ke zrušení ustanovené obhájkyně, která obviněného dále zastupovala. Obviněný byl dne 19. 2. 2001 informován, že mu byla obhájkyně ustanovena. V tomto směru je tedy tvrzení obviněného, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V posuzovaném případě v dovolání obviněný formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti své dovolání opřel o námitky, které obsahově tento dovolací důvod nenaplňují. Obsahem dovolacích námitek obviněného k uvedenému dovolacímu důvodu bylo jeho tvrzení, že „napadená rozhodnutí se opírají o nesprávný postup, když ve věci jsou jako důkazy připuštěny dokumenty poškozených, které jsou prokazatelně falešné“. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný namítá ve skutečnosti nesprávné zjištění skutku, jímž byl uznán vinným a nesprávné hodnocení důkazů. Namítat nesprávné zjištění skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, či nesprávné hodnocení důkazů nepřichází v úvahu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

Pokud obviněný v rámci shora uvedených dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen Úmluvy), je vhodné uvést, že těmito se podrobně ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 163/02, zabýval Ústavní soud, který podanou ústavní stížnost, ve které obviněný poukazuje na porušení článků Listiny a Úmluvy (obsahově vznáší stejné výhrady jak učinil v podaném dovolání), odmítl.

Odkaz obviněného na postup podle § 79 odst. 2 ústavního zákona (patrně má na mysli zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) je zcela nepřiměřený. V případě dovolání je možno odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. , ale pouze předloží-li takový návrh předseda senátu soudu prvního stupně, to se však v dané věci nestalo.

Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 28. August 2002