JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 559/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. května 2008 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 23 To 1042/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 182/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 1 T 182/2007, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 2. 8. 2007, sp. zn. 1 T 103/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 23 To 873/2007, podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2, věty druhé, tr. zák. byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 2. 8. 2007, sp. zn 1 T 103/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 2 tr. ř. byla obviněnému R. B. uložena povinnost nahradit poškozenému I. D. škodu ve výši 370 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený I. D. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 1 T 182/2007, odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 23 To 1042/2007, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 23 To 1042/2007, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu dovolání podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. proti všem výrokům rozhodnutí. Obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., s tím, že útok vedený proti poškozenému nebyl veden úmyslem odcizit poškozenému peníze či zmocnit se jiné cizí věci. Obviněný uvedl, že tento úmysl pojal až bezprostředně po útoku, když poškozený zůstal ležet na zemi, tedy až v důsledku bezvládí poškozeného. Podle názoru obviněného se nemůže jednat o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pokud ke zmocnění se cizí věci dojde až po ukončení fyzického násilí. Dodal, že žádný z důkazů rovněž nevedl k jednoznačnému závěru, že úmysl zmocnit se cizí věci měl již v průběhu fyzického útoku. Popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nekoresponduje podle něj s provedenými důkazy. Podle obviněného jde o složitou důkazní situaci týkající se subjektivní stránky trestného činu, a proto soudy měly vycházet ze zásady in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. Soudy obou stupňů měly skutek kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že obviněný nesprávně interpretuje učiněná skutková zjištění. Skutečnost, že obviněný se zmocnil peněženky poškozeného v době, kdy v útocích již nepokračoval, nemůže zpochybnit právní závěry soudu. Obviněného vedl k užití násilí jiný důvod než úmysl zmocnit se cizí věci, nelze však pominout okolnost, že obviněný začal poškozeného při pokračování v násilném jednání prohledávat, což svědčí o tom, že v průběhu útoku proti poškozenému pojal úmysl zmocnit se i jeho věcí. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR pod sp. zn. 11 Tr 47/70 a sp. zn. 11 Tz 47/77, podle nichž může pachatel trestného činu loupeže pojmout úmysl zmocnit se cizí věci i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek. Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že z těchto důvodů nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že se nedopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., nýbrž trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Závěrem konstatovala, že obviněný uplatnil shodné právní námitky i v řízení o odvolání a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Současně navrhla, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud České republiky je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud České republiky v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že obviněný uplatňoval obdobné námitky již v předchozích stadiích trestního stíhání a jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (viz č. l. 90 a č. l. 103 spisu).

Dovolací soud posoudil námitku obviněného, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to konkrétně úmysl zmocnit se cizí věci, jako námitku právní odpovídající po obsahové stránce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se ve svém dovolání domáhá změny právní kvalifikace skutku. Dovolací soud dospěl k závěru, že tato právní námitka je zjevně neopodstatněná.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak také k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Za násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. judikatura považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Násilí proti osobě je především útok přímo proti tělu napadeného, i když nemá za následek újmu na zdraví. Dojde-li však k újmě na zdraví, je újma na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. již zahrnuta ve skutkové podstatě trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen (srov. stále platné rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tz 47/77). Intenzita násilí nerozhoduje z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a posuzuje se v rámci stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet zmocnění se věci (srov. č. 31/1971 Sb. rozh. tr.). O trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jde tehdy, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užití násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (srov. č. 30/1980 Sb. rozh. tr.). Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tz 47/1977).

Ze skutkových zjištění učiněných soudy je zřejmé, že obviněný využil situace, kdy poškozený v důsledku jeho napadení ležel na zemi otočený obličejem k zemi. Zaujetím takové polohy se poškozený snažil krýt před dalšími možnými údery obviněného. Obviněný měl snazší přístup k peněžence poškozeného, když poškozený v důsledku bezprostředně předcházejících útoků nemohl klást odpor, proto je nesporné, že se obviněný zmocnil cizí věci v souvislosti s použitím násilí proti poškozenému a že tento úmysl pojal v průběhu fyzického napadání obviněným. Takový závěr učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí (č. l. 103 spisu) a Nejvyšší soud České republiky jej považuje za správný. Námitku obviněného týkající se právního posouzení skutku shledal z výše uvedených důvodů neopodstatněnou.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. května 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 14. May 2008