JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 555/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. května 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. F. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 6 To 274/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 164/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 2 T 164/2006, byl obviněný F. F. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v odpoledních hodinách dne 27. 4. 2006 v domě v obci D. n. B. , okres B. , využil toho, že majitelka bytu, D. K. , pootevřela dveře bytu, aby mohla dovnitř vejít M. F. , která se zde zdržuje, odstrčil M. F. ode dveří, dal mezi dveře a práh nohu a tlačil do dveří tak, že přetlačil D. K. , která se snažila dveře zavřít a proti její vůli vešel na chodbu bytu, odkud se jej D. K. snažila vytlačit tím, že jej držela za rameno a vyzývala jej k odchodu a byt opustil až poté, co s ním vyšly ven jeho nezletilé děti a M. F. Podle § 25 tr. zák. soud I. stupně upustil od potrestání obviněného za současného uložení ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě podle § 72 odst. 1 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 6 To 274/2007, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které byly mnohdy velmi sporné, rozporuplné, a výpovědi jeho manželky a tchýně byly vzájemně v rozporu. Skutkový děj zjištěný soudy považuje za nepravdivý, podrobně rozebírá jednotlivé výpovědi manželky a tchýně, sám je hodnotí s tím, že tchýně lhala a popisuje svoji verzi celé události. Opakovaně zdůrazňuje, že v bytě tchýně byl se svolením manželky, popírá násilí či agresi z jeho strany a výpověď tchýně považuje spíš za její obranu proti jeho opakovaným trestním oznámením, která na ni podal v zájmu dětí. Soudům pak vytýká, že nedocenily provedené důkazy, nehodnotily je v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nezabývaly se ani § 184 tr. ř., to „vše v kontextu na společenskou nebezpečnost daného skutku“, kterou je třeba posuzovat z hlediska § 3 odst. 1 – 4 tr. zák. Poukazuje na to, že se jednalo o výkon rodičovských práv a práv dětí, což soudy nedocenily, nesprávně právně posoudily skutek bez důkazů a věc se podle jeho názoru měla odložit. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pak namítá, že v rozporu s § 237 tr. ř. se soud neopíral o důkazy provedené ve veřejném zasedání ale nepřípustně o ústní přehodnocení diagnostického závěru mezi MUDr. K. a soudním znalcem, kterou ale již rok nenavštěvuje a z posledních lékařských vyšetření není podle něj důvod k ochranné léčbě. Poukazuje na výsledky nového psychologického a psychiatrického vyšetření, kterým prošel ve Vojenské nemocnici, kde pravidelně dochází na lékařské kontroly a z nichž vyplývá, že k ochranné léčbě není žádný důvod, když není agresivní a již rok a půl je bez medikace. V závěru dovolání pak navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a aby byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a), b), c) tr. ř., neboť nejde o trestný čin. Obviněný také navrhl odklad výkonu ochranné léčby podle § 72 odst. 6 tr. zák. a k dovolání přiložil listinné důkazy ohledně svých tvrzení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání právně relevantní pouze v části z níž je možno dovodit, že jeho jednání nedosáhlo zákonem stanoveného stupně společenské nebezpečnosti. Tuto námitku považuje státní zástupce alespoň zčásti za opodstatněnou, když jednání obviněného spočívalo pouze v tom, že po otevření dveří D. K. nikoli intenzivně od dveří domu odstrčil Ing. M. F. , která s ním přicházela, poté vložil nohu mezi práh dveří a dveře a tlačil do dveří tak, že přetlačil D. K. , která se snažila dveře opět zavřít když zjistila, že přede dveřmi je i obviněný. Ten následně proti vůli D. K. vešel na chodbu jejího bytu, odkud se jej D. K. snažila vytlačit tím, že jej držela za rameno a vyzývala jej k odchodu. Obviněný tak přímo aktivně nepůsobil proti tělu poškozené D. K. , intenzita jeho násilí nebyla nikterak velká, byl motivován snahou setkat se s dětmi a sám celou záležitost ohlásil Policii ČR. Protože státní zástupce neshledal okolnosti nepochybně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného natolik, aby soudy mohly oprávněně postupovat podle § 88 odst. 1 tr. zák., je toho názoru, že naplňuje toliko znaky základní skutkové podstaty uvedené v § 238 odst. 1 tr. zák. Protože projednání dovolání z hlediska této vady by vzhledem k upuštění od potrestání zásadně neovlivnilo postavení obviněného a nejde ani o otázku po právní stránce zásadního významu, navrhl státní zástupce, aby v této části bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

K námitkám obviněného ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce uvedl, že vzhledem k znalcem konstatovanému vysokému riziku opakování obdobné trestné činnosti a jeho sdělení o informaci ošetřující lékařky, že obviněný neužíval poctivě předepsanou medikaci, ochranné ambulantní léčení je namístě. V této části proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud se předně dovoláním obviněného zabýval z hlediska námitek, které obviněný uplatnil proti právnímu posouzení skutku. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že podstatná část námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku zjištěného již soudem I. stupně, ale jsou zaměřeny výhradně na jeho popření, když se obviněný domáhá jiného hodnocení důkazů a prosazuje svoji verzi skutkového děje s tím, že o násilí nebo agresi z jeho strany „nemůže být ani řeči“. Těmito námitkami se proto Nejvyšší soud nezabýval, když jsou v řízení o dovolání bez významu. Totéž platí i o opakovaném tvrzení obviněného, že do bytu nikdy bez svolení manželky nevstoupil, resp. tam byl vždy se svolením manželky, když jednak toto jeho tvrzení manželka jednoznačně popřela a také se jednalo nikoli o byt v užívání jeho manželky ale její matky. Rozhodující je proto skutečnost, že do bytu vnikl proti vůli nejen manželky, ale i této osoby, která byla oprávněnou uživatelkou bytu a jejíž právo na nedotknutelnost obydlí a domovní svobodu je chráněno ustanovením § 238 tr. zák.

Jedinou hmotně právní námitkou ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak pouze zcela obecná námitka obviněného, že soudy nehodnotily důkazy v kontextu na společenskou nebezpečnost daného skutku. Z toho lze dovodit, že obviněný namítá nedostatek společenské nebezpečnosti jeho jednání a pro nedostatek této tzv. materiální, podmínky trestnosti, se nemůže jednat o trestný čin, byť tak v podstatě činí ve vztahu k jím tvrzenému skutkovému stavu a nikoli ke skutku zjištěnému soudem.

Již soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že při posuzování stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného hodnotil všechny okolnosti spáchaného činu a zejména motiv jeho jednání, jeho faktickou intenzitu jakož i osobu samotného obviněného. Odvolací soud pak toliko uvedl, že obviněný přes motiv jeho jednání (snaha setkat se s dětmi) naplnil znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Při úvaze o výši stupně společenské nebezpečnosti činu, která musí být vyšší než nepatrná (§ 3 odst. 2 tr. zák.) aby se jednalo o trestný čin, se vychází ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků trestného činu zákon při jejich naplnění předpokládá, že v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. O trestný čin ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. se proto nejedná jen tehdy, když společenská nebezpečnost činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Obdobně se postupuje i v případě materiálního posuzování okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.). Pokud některé rozhodné skutečnosti sice snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu, ale nikoli na úroveň nepatrnou, lze je zohlednit toliko při stanovení druhu a výměry trestu podle § 31 tr. zák.

V daném případě obviněný naplnění formálních znaků trestného činu podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. žádnou relevantní hmotně právní námitkou nezpochybňuje. Namítá-li obviněný, že manželka odešla z bydliště aniž by jej informovala a že měl plně rodičovskou zodpovědnost vůči dětem, ze spisu vyplývá, že jej po odchodu v průběhu 2 dnů informovala o místě pobytu s dětmi přičemž od 27. 2. 2006 byly děti soudem zatímně svěřeny do výchovy matky. Z okolností případu je pak zřejmé, že obviněný si byl plně vědom skutečnosti, že jej D. K. do svého bytu nepustí a ač to v dovolání opakovaně namítá, nebyl do bytu pozván ani svoji manželkou. Pokud za této situace použil násilí k vniknutí do bytu (chodby bytu) tím, že ode dveří odstrčil svoji manželku, přetlačením dveří násilím překonal odpor D. K. a následně již na chodbě bytu násilím překonal její snahu vytlačit jej z bytu ven, nejde o jednání, které by neodpovídalo ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu a hodnotit jej nelze pouze jako nepatrně společensky nebezpečné. Bezúhonnost osoby obviněného a jeho motiv spočívající ve snaze setkat se s dětmi, by bylo možno zohlednit při rozhodování o trestu, např. upuštěním od potrestání podle § 24 tr. zák., k čemuž ale v daném případě vzhledem k stavu zmenšené příčetnosti obviněného došlo podle § 25 tr. zák. Námitku obviněného o nedostatku společenské nebezpečnosti jeho jednání proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.

K názoru vyslovenému státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že násilím ve smyslu § 238 odst. 2 tr. zák. je např. i vytržení sítě proti hmyzu u pootevřeného okna a tento znak je naplněn tedy i tehdy, směřuje-li proti věci. Oproti tomuto násilí je proto násilí použité přímo proti uživateli bytu nepochybně společensky výrazně nebezpečnější. Přetlačoval-li se obviněný přes dveře s D. K. , neznamená existence dveří mezi nimi, že nepůsobil přímo aktivně proti jejímu tělu, jak státní zástupce uvádí, nehledě na skutečnost, že následně bránil přímým násilím, aby jej vytlačila z bytu. Existence přímého násilí proti tělu poškozené přitom ani není podmínkou naplnění tohoto formálního znaku § 238 odst. 2 tr. zák. Intenzita násilí obviněného pak byla nutně limitována i schopností fyzického odporu D. K. , když se jednalo o důchodkyni ve věku 56 let a obviněnému jako fyzicky zdravému muži bylo v době činu pouze 41 let. Pomine-li Nejvyšší soud, že státní zástupce pojal vyjádření k dovolání do jisté míry jako doplnění dovolání, s jeho názorem se v tomto směru neztotožnil.

Pokud jde o výše citované námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že tyto jsou z části založeny na nesouhlasu obviněného se závěry znalce psychiatra, jehož znalecký posudek již u hlavního líčení označil za nepravdivý. Tvrzení obviněného, že se soudy opíraly o ústní přehodnocení diagnostického závěru mezi MUDr. K. a znalcem, nelze přisvědčit. Z obsahu znaleckého posudku (č. l. 84 tr. spisu) je zřejmé, že znalec sám učinil závěr o diagnóze obviněného na základě vlastního psychiatrického vyšetření obviněného a jeho zdravotní dokumentace. Skutečnost, že se MUDr. K. jako ošetřující lékařka obviněného k této diagnóze při rozhovoru se znalcem přiklonila, je proto nevýznamná a nemůže zpochybnit závěry znaleckého posudku, které znalec potvrdil i při výslechu před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu soud I. stupně správně podle § 25 tr. zák. upustil od potrestání obviněného a následně obligatorně podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. mu uložil ambulantní ochranné psychiatrické léčení. Námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. proto Nejvyšší soud rovněž považuje za zjevně neopodstatněné.

Doložil-li obviněný k dovolání lékařské zprávy o svém zdravotním stavu z Vojenské nemocnice a argumentuje jimi v dovolání, nutno uvést, že tyto zprávy nebyly odvolacím soudem provedeny jako důkaz a proto k nim Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Obviněný podle protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2007, měl tyto zprávy u sebe, ale soudu je odmítl poskytnout s tím, že je má pouze v originále a kopie přinese na odročené veřejné zasedání. V odročeném veřejném zasedání dne 27. 7. 2007 ale obviněný žádné lékařské zprávy soudu nepředložil ani nenavrhl jejich přečtení jako důkaz. Tyto lékařské zprávy tedy nebyly podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu a jde tak o nové důkazy, které jsou v řízení o dovolání bez významu a můžou být případně podkladem pro návrh na propuštění z ochranného léčení (§ 72 odst. 5 tr. zák.), anebo na upuštění od jeho výkonu (§ 72 odst. 6 tr. zák.), pokud ještě ochranné léčení není vykonáváno.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 07. May 2008