JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 461/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2002 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 12 To 52/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 46/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2002, sp. zn. 3 T 46/2000, byli obvinění D. K., M. K. a K. H. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěni obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., když jednání obviněných mělo spočívat podle obžaloby v tom, že „ po vzájemné dohodě na odcizení vozidel a předchozích jednáních obžalovaných K. a K. se zprostředkovatelem prodeje dne 1.9.1998 obžalovaní K. a H. vyvezli neoprávněně z areálu a.s. Škoda M. B. na polygon této společnosti do obce Ú., okr. M. B., čtyři nově vyrobená vozidla Škoda Octavia v celkové hodnotě 2 324 900,- Kč, která obžalovaný K. a K. téhož dne ukázali kupci, dohodli s ním termín a cenu prodeje, vozidla odvezli zpět do areálu závodu a 3. 9. 1998 stejná vozidla podle dohody opět vyvezli na polygon, kde za účasti všech tří obžalovaných vozidla převzal kupec za částku 800 000,- Kč“.

Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 12 To 52/02, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 12 To 52/02, podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání. Uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy dovodily existenci další v zákoně neuvedené okolnosti vylučující protiprávnost, spočívající v tzv. policejní provokaci, a tento závěr je podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nutno považovat za závěr nikoli skutkový, ale za závěr právní. V obsáhlém dovolání jsou opakovány argumenty uplatněné také v řízení před odvolacím soudem, tj. že příslušník Policie ČR i osoba jednající v zájmu policie nevyvolali u obviněných již dříve existující kriminální záměr a že policejní složky neingerovaly do skutkového děje. Policisté ani osoba jednající v jejich zájmu se nepodíleli na jednání obviněných naplňujícím objektivní stránku trestného činu ani pro toto jednání nevytvářeli žádné podmínky. Podle názoru dovolatelky od momentu, kdy obvinění pojali úmysl spáchat majetkový trestný čin, až do momentu jeho dokonání jednali obvinění z vlastní vůle, sami rozhodovali o rozsahu a způsobu spáchání trestné činnosti a nelze připustit názor, že by trestná činnost obviněných byla Policií ČR vyprovokována, nejvyšší státní zástupkyně připouští pouze to, že od určitého okamžiku byla trestná činnost obviněných Policií ČR kontrolována. S ohledem na shora uvedené skutečnosti měli být podle názoru nejvyšší státní zástupkyně obvinění uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. s ohledem na platné znění trestního zákona (od 1. 1. 2002). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla nejvyšší státní zástupkyně k závěru, že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a že je tudíž dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a vzhledem k tomu, že skutečnosti zakládající tento dovolací důvod nastaly již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud řádný opravný prostředek podaný státním zástupcem podle § 256 tr. ř. zamítl, je dán též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako nějaký trestný čin, ačkoli nevykazuje znaky žádného trestného činu nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, než kterým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat, že skutek byl nesprávně zjištěn, že důkazy byly vadně hodnoceny apod.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno osobou oprávněnou [(§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.)], a to v neprospěch obviněných proti usnesení soudu druhého stupně a je tedy ve smyslu § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné.

Podstata dovolání nejvyšší státní zástupkyně spočívá v tom, že policisté ani osoba jednající v jejich zájmu se nepodíleli na jednání obviněných a nijak do skutkového děje nezasahovali, pro jednání obviněných nevytvářeli žádné podmínky. Obvinění již před prvním kontaktem s J. L. připravovali odcizení minimálně jednoho vozidla, nebyla však učiněna žádná skutková zjištění o tom, že by J. L. byl Policií ČR instruován k tomu, aby ovlivňoval obviněné k počtu odcizených vozidel, nejednalo se ze strany policie o provokaci, ale pouze o to, že od určitého okamžiku bylo jednání obviněných pod kontrolou policie, a proto nepřichází ani v úvahu aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, ale je nutno jednání obviněných kvalifikovat podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném po 1. 1. 2002) jako trestný čin krádeže.

Z podstaty dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nepochybné, že část jejích výhrad je nepřímo směřována do oblasti skutkových zjištění a do oblasti hodnocení důkazů, což by však s ohledem na znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výklad výše uvedený nebyl důvod k podání dovolání. Další část dovolání však je koncipována již tak, že činnost obviněných nebyla iniciována a vyprovokována Policií ČR, a tuto skutečnost nebylo možno označit za okolnost vylučující protiprávnost jednání obviněných a že tento závěr je závěrem právním a nikoli skutkovým.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru. Předně je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení dospěly ke shodnému závěru, že příslušník Policie ČR Radek Kolesa, který figuroval jako kupec nevystupoval v uvedené trestní věci jako agent ve smyslu § 34b zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Policii ČR). Rovněž nelze akceptovat ani myšlenku, že by šlo o předstíraný převod ve smyslu § 34c zákona o Policii ČR. Toto ustanovení výslovně uvádělo (do 31. 12. 2001), že předstíraným převodem věci pro účely tohoto zákona se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné. O předstíraný převod věci ve smyslu shora uvedeného ustanovení by mohlo však jít jen tehdy, pokud by šlo např. o omamné látky, psychotropní látky, výbušniny nebo vojenský materiál (k jejichž držení je obvykle třeba zvláštního povolení). O věc, jejíž držení je nepřípustné, by se jednalo v případě, že by šlo o věc(i), které nemohou a nesmějí být předmětem vlastnických vztahů, ale ani držby např. některý radioaktivní materiál. Ani jednu ze shora uvedených podmínek nesplňuje (v době od 1. 9. do 3. 9. 1998) osobní automobil. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepřicházelo tedy v úvahu ospravedlňování počínání policie od určitého okamžiku tvrzením, že šlo o předstíraný převod věci.

Dále je nutno poukázat na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, který je nutno s ohledem na shora uvedenou věc vykládat ve všech jeho souvislostech a nelze z něj aplikovat pouze část odpovídající představám té které strany. Nepochybné je, že to byli obvinění, kdo přišel s iniciativou k prodeji vozidla, které odcizili, byli to obvinění, kdo určil cenu, za kterou by se vozidlo mělo prodat. Obviněný K. se rovněž snažil sehnat kupce (v tomto směru jsou správné závěry soudu prvního stupně). Svědek L. po prvním telefonátu s obviněným K. kontaktoval Policii ČR a od uvedeného okamžiku již Policie ČR celou činnost nejen kontrolovala, ale i řídila (je nutno upozornit na již zmíněné skutečnosti, že nebyl dán důvod pro postup podle § 34c zák. o Policii ČR). Pro tento závěr svědčí zejména ta okolnost, že množství odcizených vozidel a další s tím spojené skutečnosti se staly předmětem osobního jednání mezi obviněnými a svědkem L. v bydlišti tohoto svědka, a to až po jeho již zmíněné návštěvě na policii. V uvedených souvislostech by bylo nelogické akceptovat názor, že policie od uvedeného telefonátu další činnost neřídila (a spokojila se pouze s podáváním zpráv), když na schůzku 1. 9. 1998 se již dostavil R. K., který s obviněnými podmínky koupě vozidel a předání peněz dohodl. Nelze rovněž odhlédnout ani od situace ve výrobním závodě a.s. Škoda Auto M. B. ohledně zjištěných krádeží nově vyrobených vozidel a rozpracování této akce v celém regionu. Obvinění vyvezli sice 1. 9. 1998 čtyři motorová vozidla, avšak to se stalo až po uvedeném telefonátu s J. L. a osobním jednáním s ním, to vše však až poté, co tento informoval Policii ČR. Nebylo tedy prokázáno, že by se do prvního telefonátu obvinění připravovali odcizit více jak jedno vozidlo. Právě hodnota tohoto jednoho vozidla se stala rozhodující pro právní kvalifikaci jednání obviněných.

Jestliže v daném případě nebyly dány podmínky pro použití agenta a nebyly rovněž splněny formální podmínky pro předstíraný převod věci, nelze ani akceptovat důvody uváděné nejvyšší státní zástupkyní v podaném dovolání a argumentaci, že šlo ze strany obviněných o dokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (po 1. 1. 2002). Zde je nutno opětovně poukázat na okamžik vstupu Policie ČR do celé situace a prostřednictvím svědka L. iniciování obviněných k tomu, aby odcizili větší počet osobních vozidel. Pokud v daném případě nebyly dány podmínky pro postup policie podle § 34c zák. o Policii ČR, bylo nutno postupovat ve směru naznačeném již ve shora zmíněném nálezu Ústavního soudu. Pokud vzniklo v předchozí době podezření, že se obvinění dopouštějí trestné činnosti, bylo na místě postupovat v souladu s trestním řádem, tj. sdělit obvinění pro odpovídající trestný čin (event. pro jeho přípravu či pokus). V určitém okamžiku však státní moc reprezentovaná policií vytvořila svým postupem podmínky se zjevnou snahou ovlivnit právní kvalifikaci (tudíž i trestní sazbu) trestného činu.

Rovněž lze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že to byli obvinění, kteří pojali úmysl spáchat majetkový trestný čin. Od momentu, kdy tento úmysl pojali, nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že chtěli odcizit a zpeněžit jedno motorové vozidlo, následný úmysl odcizit a zpeněžit více motorových vozidel však pojali až na základě jednání se svědkem L., který spolupracoval s policií, a proto obvinění nejednali z vlastní vůle a sami nerozhodovali o rozsahu a spáchání trestné činnosti, jak uvádí nejvyšší státní zástupkyně, ale jejich jednání bylo ovlivňováno – řízeno Policií ČR prostřednictvím svědka L. V tomto směru jsou rovněž správné závěry soudů o stadiu trestné činnosti. Zde je možno se také zmínit o tom, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou vedeny v trestním zákoně. Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, příčinný vztah a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy) nejen takový zásah státu do skutkového děje, jež ve své komplexnosti tvoří trestný čin, ale i takový zásah státu, jehož důsledkem je právní kvalifikace takového jednání.

Z výše uvedeného pak plyne, že jako trestný čin bylo možno posoudit pouze jednání obviněných do okamžiku, kdy začali jednat na základě instrukcí svědka L. řízeného policií. Vzhledem k tomu bylo správně posouzeno jednání obviněných jako příprava k trestnému činu podle § 7 odst. 1, § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (po 1. 1. 2002), neboť s ohledem na již zmíněný nález Ústavního soudu ve spojení s výší hodnoty motorového vozidla bylo nutno na další jednání obviněných nahlížet jako na jednání, ke kterému došlo na základě nepřípustného zásahu státu v rozporu nejen s citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy, ale také zákona.

Dovolání poukazuje také na to, že je dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle shora uvedeného ustanovení lze dovolání podat pouze tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod

dovolání uvedený v písm. a) až k). K uvedenému dovolacímu důvodu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že „vzhledem k tomu, že skutečnosti zakládající dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nastaly již v řízení před soudem I. stupně a odvolací soud řádný opravný prostředek podaný státním zástupcem přesto podle § 256 tr. ř. zamítl, je dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.“

S ohledem na skutečnosti shora uvedené, tj. problematiku iniciování trestného činu – provokaci řešenou také nálezem Ústavního soudu (byť v jiné trestní věci), rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 28. August 2002