JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 45/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2008 o dovolání, které podal obviněný D. L. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 61 To 388/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 28/2007 t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 4 T 28/2007, byl obviněný D. L. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem a k trestu vyhoštění na deset roků. Výrokem podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené H. Š. na náhradu škody (příjmení poškozené je v rozsudku nepřesně uvedeno jako Š.).

Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 31. 12. 2006 kolem 01,15 hodin v P., ul. P., před domem č. 25 v úmyslu získat finanční hotovost fyzicky napadl H. Š., tak, že ji opakovaně udeřil pěstí do obličeje, a v době, kdy upadla na zem, jí odcizil kabelku v hodnotě 50 Kč s hotovostí 200 Kč a mobilním telefonem v hodnotě 500 Kč, přičemž obviněná volala o pomoc, obviněný byl zadržen a kabelka byla poškozené vrácena. Podle dalších zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 poškozená utrpěla zranění spočívající v krevním výronu pod pravým okem a pohmoždění rtu s otokem a drobnou tržnou rankou.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 61 To 388/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný vytkl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže, a vyjádřil názor, že správně měl být posouzen jako souběh trestných činů výtržnictví a krádeže, neboť kontakt s poškozenou nebyl provázen jeho úmyslem zmocnit se její kabelky, který by tu byl od samého počátku, kdy s ní nasedl do tramvaje a vezl ji k svému bydlišti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Skutkový stav, který zjistily soudy, evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. Násilné jednání obviněného spočívající v úderech pěstí do obličeje bylo prostředkem, jímž si obviněný chtěl vynutit to, aby mu poškozená vrátila částku 1 000 Kč, o které se domníval, že ji má u sebe, a kterou předtím zaplatil tzv. pasákovi za to, že poškozená poskytne obviněnému sexuální služby. K útoku obviněného došlo za okolností, kdy se poškozená rozhodla tyto služby obviněnému neposkytnout a snažila se od něj vzdálit.

K naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. vůbec nebylo nutné, aby obviněný pojal úmysl násilně se zmocnit kabelky poškozené již na samém počátku jejich kontaktu, kdy spolu v centru města nasedli do tramvaje a jeli směrem k místu, kde obviněný bydlel. Nebylo tedy nutné, aby obviněný měl uvedený úmysl již v době, kdy s poškozenou nasedl do tramvaje. Okolnost, v kterém stádiu se obviněný rozhodl násilně se zmocnit kabelky poškozené, je nerozhodná. Podstatné je, že násilí bylo prostředkem, jímž se obviněný chtěl kabelky poškozené zmocnit. To se promítá do časového sledu jednotlivých dílčích aktů jeho jednání, neboť odcizení kabelky nastoupilo bezprostředně ihned poté, co obviněný několika údery pěstí do obličeje srazil poškozenou na zem. Za tohoto stavu nepřichází v úvahu kvalifikovat skutek jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. l písm. d) tr. zák., a to ani v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. l tr. zák.

Právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. l tr. zák. je plně slučitelné s okolností, že obviněný chtěl vrátit částku 1 000 Kč, kterou předem zaplatil za sexuální služby, když se ukázalo, že se mu jich nakonec nedostane. Nehledě na to, že obviněný tuto částku nezaplatil poškozené, nýbrž jiné osobě (tzv. pasákovi), a že poškozená tuto částku u sebe ani neměla, je významné i to, že zaplacením sjednané ceny služby uvedená částka opustila sféru vlastnictví obviněného a stala se z jeho hlediska cizí věcí ve smyslu § 234 odst. l tr. zák. Lze uznat, že pokud obviněnému byla odmítnuta původně sjednaná a předem zaplacená služba, vznikl mu nárok na vrácení zaplacené ceny služby, avšak rozhodně nešlo o situaci, že by částka 1 000 Kč po zaplacení zůstala ve vlastnictví obviněného až do poskytnutí služby, k úhradě jejíž ceny byla určena. V době činu tedy byla částka 1 000 Kč pro obviněného cizí věcí, a to i kdyby ji případně měla u sebe poškozená. To zřejmě uznává i sám obviněný, protože pokud se domáhá posouzení skutku jako trestného činu krádeže, připouští tím naplnění znaku, že pachatel tohoto trestného činu si přisvojí „cizí věc” tím, že se jí zmocní (viz § 247 odst. l tr. zák.). V tomto ohledu jde o společný znak obou trestných činů, tj. loupeže i krádeže.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. a) tr. zák. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 23. January 2008