JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 409/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. dubna 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 6 To 657/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 65/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 6 T 65/2001, byl obviněný J. O. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 1 T 44/98, který nabyl právní moci dne 3. 7. 1998, byl odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl mu uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, přesto dne 16. 10. 1999 kolem 02:35 hodin po ulici A. v O.-H., aniž je držitelem řidičského oprávnění, v podnapilém stavu, nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí v rozmezí 114 až 126 km/h řídil osobní automobil typu Mazda MX3, v důsledku čehož po předjetí před ním jedoucího osobního automobilu Peugeot a zařazování se zpět na pravou stranu vozovky, na spádu a na mokrém povrchu silnice došlo ke smyku, který již nezvládl, vyjel mimo vozovku a narazil do ocelového oplocení, které zcela porazil a s vozidlem se převrátil, spolujezdkyně L. N., utrpěla zranění, kterým po převozu do nemocnice podlehla, další spolujezdkyně M. F., utrpěla kompresivní zlomeninu těla 11. hrudního obratle a obratlových výběžků, zlomeninu obratlových výběžků 10. hrudního obratle, otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu hlavy, což si vyžádalo léčení po dobu nejméně 2 měsíců, M. P., utrpěl tržně zhmožděné rány tváře, krku, hlavy ve vlasaté části, částečnou amputaci pravého a levého boltce, otřes mozku, zhmoždění pravé strany hrudníku, zhmoždění pravého hlezna a mnohačetné oděrky na celém těle, což si vyžádalo léčení po dobu trvání nejméně 3 týdny, totálním zničením osobního vozidla vznikla majitelce P. M. škoda ve výši 250.979, Kč, poškozením oplocení vznikla Č. r., a. s., oblast S. M., škoda ve výši 30.661,- Kč, řidič J. O. pak měl v době dopravní nehody nejméně 1,60 promile alkoholu v krvi.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 6 To 657/2007, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný k otázce promítnutí délky řízení do ukládaného trestu, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007, které řeší otázku práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Obviněný se v této souvislosti domnívá, že v jeho případě došlo k výraznému porušení jeho ústavních a zákonných práv a soudy obou stupňů tak bylo rozhodnuto v rozporu s ústavními zákony, zákony, ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a taktéž Ústavního soudu ČR. Obviněný popsal průběh trestního řízení a konstatoval, že teprve po více než osmi letech od sdělení obvinění a spáchané trestné činnosti, bylo v jeho trestní věci pravomocně rozhodnuto. Obviněný má za to, že délka trestního řízení byla neúměrně dlouhá a měla být zohledněna při ukládání trestu, což se údajně nestalo, neboť po tak dlouhém řízení byl obviněnému přesto uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Není tedy zřejmé, jakým způsobem soud zohlednil nepřehlédnutelnou skutečnost nepřiměřené délky řízení. V této souvislosti obviněný citoval nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a znovu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu s ustálenou judikaturou a jejich rozhodnutím došlo k hrubému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čímž může být dán základ pro vznik mezinárodní odpovědnosti za porušení tohoto mezinárodního závazku, ke kterému se Česká republika zavázala. Soud se měl dále v souvislosti s druhem a výměrou uloženého trestu zabývat dalšími okolnostmi případu, a to zejména věkem obviněného v době spáchání trestného činu a jeho věkem v době, kdy byl pravomocně uznán vinným. Obviněný uvedl, že v době spáchání trestného činu mu bylo 18 let a 20 dní a byl tedy ve věku blízkém mladistvých, kdy jeho osobnost byla nezralá, což se odrazila v jeho rozumové a mravní vyspělosti, ve snížených životních zkušenostech a právním vědomí. Oproti tomu v době, kdy byl pravomocně uznán vinným je mu více než 26 let, žije řádným způsobem, rozumově, mravně a především sociálně dospěl a po více než osmi letech přichází trest, který ho má z tohoto zapojení do společnosti vytrhnout a umístit ho do věznice. Obviněný je přesvědčen, že tento trest může mít katastrofální následky na jeho slibně rozvinutý společenský vývoj a společenské zapojení se, ale taktéž nedozírné následky v jeho osobním životě. Trest, který mu byl uložen, považuje obviněný za přísně represivní. Další důležitou skutečností je podle obviněného to, že po nehodě byl dlouhou dobu v bezvědomí, jeho zdravotní stav byl vážný a do dnešního dne není uspokojivý, obviněný si na celou věc nepamatuje a neví jak k ní došlo. Je tedy podle jeho názoru potrestán za jednání, o kterém ani neví, zda-li ho vůbec spáchal.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že v jeho trestní věci nelze mluvit o jednoznačné důkazní situaci, která bez důvodných pochybností vede k výroku o vině. Podotkl, že první rozsudek soudu prvního stupně ve věci byl odvolacím soudem zrušen, neboť tento soud vyhodnotil provedenou důkazní situaci za nedostačující k uznání obviněného vinným. Krajský soud dal za pravdu obhajobě, že není bez pochybností prokázáno, že se obviněný skutečně dopustil skutku, kladeného mu za vinu. Obviněný zopakoval, že si naprosto na nic ohledně této události nepamatuje a že byl uznán vinným fakticky jen proto, že byl zaklíněn ve zdemolovaném autě na místě řidiče, přesněji mezi sedadlem řidiče a spolujezdce. Ani znalci se údajně nebyli schopni vyjádřit s naprostou jistotou, zda to byl skutečně obviněný, kdo vozidlo řídil. Další otázkou, která nebyla podle obviněného zodpovězena ani znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství je, zda nebyla nehoda způsobena stavem vozidla či závadami na vozidle. Pokud by došlo k nehodě z důvodu špatného stavu vozidla nemohl by být obviněný uznán vinným spácháním uvedených trestných činů. Tato otázka zůstala podle obviněného nezodpovězena. Obviněný dále rekapituloval, že také druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným, byl odvolacím soudem zrušen s tím, že dosud provedené důkazy neumožňují učinit jednoznačné rozhodnutí o vině či nevině obviněného. Celá věc byla potřetí projednávána soudem prvního stupně, přičemž mělo dojít k vypracování revizního znaleckého posudku, který by simuloval pohyb všech osob ve vozidle. K vypracování posudku došlo, avšak podle znalců nebylo možné provedení simulace. Navíc znalci při hlavním líčení údajně připustili, že řidičem mohl být někdo jiný než obviněný. Znalci se také zabývali otázkou, zda nehodu nezapříčinil špatný stav vozidla, avšak uvedli, že již není možné vozidlo prohlédnout a tak není možné z technického hlediska k tomuto závěru zaujmout stanovisko. Podle obviněného tedy nebylo prokázáno, že by se na nehodě nepodílela technická závada. Nově provedené dokazování tedy podle názoru obviněného žádným způsobem neodstranilo pochybnosti ohledně důkazní situace a soud prvního stupně měl podle zásady in dubio pro reo rozhodnout o jeho zproštění. Soud tedy chybně vyhodnotil celou důkazní situaci, kdy je podle obviněného zřejmé, že nevycházel ze zásady že vina má být bez důvodných pochybností prokázána, a vůbec nezhodnotil možné působení závady vozidla na celou dopravní nehodu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a uznal ho vinným uvedenými trestnými činy a za to mu uložil pouze trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný již po dobu osmi let motorová vozidla neřídí. Případně aby usnesení soudu druhého stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání. Obviněný dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil podle § 265o tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného vztahujícího se k tomuto dovolacímu důvodu ale vyplývá, že tyto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný uplatnil tyto námitky již ve svém řádném opravném prostředku (č. l. 584 a násl. tr. spisu), byly podstatou jeho obhajoby v průběhu celého trestního stíhání, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Obviněný v dovolání obsáhle rozebíral důkazní situaci od počátku trestního stíhání. Svými výhradami proti znaleckým posudkům zpracovaným ve věci a svým přesvědčením, že soudy chybně vyhodnotily celou důkazní situaci, kdy je podle něj zřejmé, že soudy nevycházely ze zásady, že vina má být bez důvodných pochybností prokázána a nezhodnotily možné působení závady vozidla na celou dopravní nehodu ani nezhodnotily skutečnost, že on si nepamatuje na nic ohledně celé události a ani neví, zda-li trestný čin spáchal právě on, však obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, opakovaně nabízí svoji verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů.

Obviněný považuje důkazní situaci za nedostačující pro to, aby byl uznán vinným uvedenými trestnými činy, namítá, že nebyla zodpovězena otázka, zda nehodu nemohl zapříčinit špatný stav vozidla, čímž však fakticky popřel skutek tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a přes řádné zdůvodnění soudů obou stupňů i nadále setrvává na své verzi průběhu skutkového děje a skutková zjištění soudů považuje za neprokázaná, neboť je přesvědčen, že dokazování nebylo provedeno řádným způsobem a hodnocení důkazů je chybné. Podstatou těchto dovolacích námitek je tak snaha obviněného zvrátit skutkové zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků.

Obviněný založil své námitky proti trestu na tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu s ustálenou judikaturou a jejich rozhodnutím došlo k hrubému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť teprve po více než osmi letech od sdělení obvinění a spáchané trestné činnosti, bylo v jeho trestní věci pravomocně rozhodnuto. Obviněný má za to, že délka trestního řízení byla neúměrně dlouhá a měla být zohledněna při ukládání trestu, což se údajně nestalo, neboť po tak dlouhém řízení byl obviněnému přesto uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Při rozhodování o druhu a výměře trestu tedy soudy podle obviněného nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, jakož i další okolnosti případu, a to věk obviněného. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, neboť otázka proporcionality trestu je otázkou dotýkající se základního práva obviněného.

Nejvyšší i Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324-2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997, a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).

Je nesporné, že doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence (srov. obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Jestliže doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (§ 24 a násl. tr. zák.). Současně je ovšem třeba zvážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 18. 10. 1999 (č. l. 2 tr. spisu), obžaloba byla podána dne 23. 3. 2001 (č. l. 289 tr. spisu), v pořadí první rozsudek nalézacího soudu byl vynesen dne 2. 3. 2004 (č. l. 391). Ten byl usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2004 zrušen (č. l. 415) a nalézacím soudem byl vyhlášen další odsuzující rozsudek dne 12. 7. 2005 (č. l. 478), který byl znovu usnesením odvolacího soudu dne 20. 9. 2006 zrušen (č. l. 522). Konečně další odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 22. 5. 2007 (č. l. 561) a věc byla pravomocně skončena usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2007 (č. l. 607). V těchto souvislostech lze souhlasit, že posuzovaný případ nelze označit za jednoduchý. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že při úvahách o vině a trestu obviněného přihlížely k okolnostem a složitosti případu. Pokud jde o ukládání trestu, soudy obou stupňů při vědomí nutnosti zohlednit časový odstup od doby spáchání skutku na straně jedné a po zvážení všech okolností a následků dopravní nehody na straně druhé, postupovaly právě tak, že přistoupily k uložení velmi mírného, byť nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, tedy k uložení trestu při spodní hranici trestní sazby stanovené na trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 2 tr. zák. Tento trest byl přitom ukládán jako úhrnný za celkem tři trestné činy. Soud prvního stupně, resp. soud druhého stupně, tedy dostatečně zohlednil délku řízení při ukládání trestu, přičemž je nutné podotknout, že jde o přípustný druh trestu, který byl obviněnému uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v § 224 odst. 2 tr. zák. v rozpětí od šesti měsíců do pěti let. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud přitom vzal také v úvahu, že celková délka řízení nebyla dána nečinností soudů, ale zejména značnou složitostí důkazní situace vyvolanou úplnou amnézií na událost na straně obviněného, který vzhledem k utrpěnému zranění mozku dlouhodobě nebyl schopen plně chápat smysl trestního řízení a náležitě se hájit. V důsledku toho bylo také trestní stíhání obviněného přerušeno usnesením vyšetřovatele ze dne 3. 2. 2000 a pokračováno v trestním stíhání bylo až po 7 měsících, aby bylo možno znovu posoudit jeho schopnost chápat smysl trestního stíhání. Samotné trestní stíhání bylo zahájeno v podstatě s odstupem až 2 měsíců, když z důvodu bezvědomí obviněného po nehodě mu nebylo možno doručit usnesení o zahájení trestního stíhání. Také další dvě osoby z posádky vozidla nebyly schopny uvést, kdo vozidlo v době havárie řídil, stejně jako přímí svědci z předjížděného vozidla. Zejména za účelem spolehlivého zjištění pachatele trestné činnosti pak bylo prováděno složité dokazování znaleckými posudky z oboru silniční dopravy i soudního lékařství a za účelem prověření závěrů znalce z oboru silniční dopravy byl zrušen i druhý rozsudek soudu prvního stupně a byl vyžádán posudek Ústavu soudního inženýrství VUT v B. Délka řízení tak byla výrazně ovlivněna právě v zájmu ochrany práv obviněného, aby bylo o jeho vině rozhodnuto na základě spolehlivých a nezvratně zjištěných skutečností.

Podstata dovolání přitom směřuje do nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody, přičemž poukazuje na možné katastrofální resp. nedozírné následky tohoto trestu na jeho zapojení do společnosti a osobní život, jakož i na svůj věk 18 let v době spáchání činu. V daném případě ale Nejvyšší soud shledává rovnováhu mezi omezením práva obviněného na osobní svobodu a veřejným zájmem na jeho potrestání a dosažení účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. Kriteriem při posuzování proporcionality zásahu do osobní svobody pachatele je totiž vedle obtížnosti předmětu trestního řízení i závažnost spáchané trestné činnosti včetně jejího následku. Obviněný svým lehkomyslným a hazardérským jednáním porušil řadu zájmů chráněných trestním zákonem, včetně nejvyššího zájmu na ochraně života lidí. Tímto svým jednáním si sám zavinil namítané následky ve společenském zapojení i osobním životě, přičemž za jeho jednání svým životem zaplatila pouze šestnáctiletá dívka, které tak na prahu jejího života zmařil možnost nejen na společenský, ale také šťastný osobní a rodinný život, nehledě na doživotní trauma ze ztráty nejbližší osoby v kruhu rodiny zemřelé. Jednání obviněného přitom není ani excesem z jinak řádného života, když se nynější trestné činnosti v souvislosti s řízením motorového vozidla dopustil v podstatě pouhý 1 rok poté, co mu byl za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění v době uloženého zákazu řízení všech motorových vozidel ve správním řízení, uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody a také opětovný zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 roků. Skutečnost, že obviněný ani tento soudem uložený trest zákazu činnosti nerespektoval svědčí tak o tom, že mírnější výchovné prostředky a také pouze podmíněně uložený trest odnětí svobody se u něj zcela míjí účinkem.

Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídají a námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného J. O. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí, neboť předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. zák. návrh na odložení výkonu trestu nepodal. K postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvody.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 23. April 2008