JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 408/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 7. 2002 o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 To 93/2002-60, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pod sp. zn. 101 T 238/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 28. 7. 1998 v H. S., okres K., prostřednictvím pošty uzavřel postžirový účet pod č. X u I. a P. b. a. s., nyní Č., a. s., byl seznámen s obchodními podmínkami pro postžirové účty, a přesto, veden snahou neoprávněně se obohatit, provedl ve dnech 3. 4. až 10. 5. 2000, při zůstatku částky 270,37 Kč na účtu, celkem 8 neoprávněných výběrů za použití postkarty na poštách v H. S., H 1, 4 a 11, vždy částky ve výši 1.000,-- Kč, tedy celkově 8.000,-- Kč, ač věděl, že účet nemá dostatečně krytý a věděl, že s prostředky na účtu může disponovat jen do výše minimálního vkladu, který činil částku 200,-- Kč, a svým jednáním tak způsobil škodu Č. a.s. O. ve výši 7.729,63 Kč“. Obviněnému byl za tento trestný čin uložen podle § 250 odst. 1tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Č. o. bance a. s., O., škodu ve výši 7.729,63 Kč, včetně úroku z prodlení ve výši 30 % ročně z částky nezaplacené škody vzniklé do dne zrušení účtu 1. 6. 2001 ve výši 3.129,33 Kč a úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky nezaplacené škody přímé od 2. 6. 2001 do dne úplného zaplacení přímé škody.

Odvolání, které proti shora citovanému rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 To 93/2002-60, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 To 93/2002-60, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, a to do všech jeho výroků. Dovolání obviněný opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o vině obviněný napadá proto, že se domnívá, že výběry finančních prostředků neprovedl neoprávněně, neboť v daném případě tyto finanční prostředky čerpal jako půjčku od I. a P. b. a. s., nyní Č. a. s., která mu ji podle jeho názoru poskytla v souladu s letákem, jež obviněnému zaslala. Obviněný tedy sám nejednal v úmyslu uvést někoho v omyl a obohatit se ke škodě cizího majetku, nýbrž shora popsaným jednáním to byl právě on, kdo byl bankou podveden. Nelze tedy podle jeho názoru přisvědčit závěru, že svým jednáním po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Ve výroku o trestu se obviněný neztotožňuje s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody, když pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Námitky, které obviněný vznáší proti výroku o náhradě škody směřují výhradně k jemu uložené povinnosti zaplatit peněžnímu ústavu kromě vypůjčené částky úrok z prodlení ve výši 30 %. Tuto výši úroku z prodlení považuje za lichvu a jakýkoli požadavek peněžního ústavu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 30 % obviněný pokládá za nezákonný a v rozporu s dobrými mravy.

V petitu dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil jednak napadené rozhodnutí, a to ve všech jeho výrocích, stejně jako rozhodnutí, které mu předcházelo a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, tuto věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvádí, že ačkoliv se dovolání obviněného po formální stránce opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce obsahové napadá rozsah provedeného dokazování v rámci přípravného řízení a dále správnost jeho hodnocení na úrovni soudů obou stupňů, přičemž konkrétně namítá důkazní nepodloženost části skutkové věty, týkající se přisouzené formy zavinění s tím, že se vytýkaného jednání nedopustil ve snaze se neoprávněně obohatit. Námitky směřující proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody podrobněji nespecifikuje tak, aby bylo zřejmé, o jaký dovolací důvod se opírá. Závěrem svého vyjádření nejvyšší státní zástupce na podkladě stručné rekapitulace podstaty podaného dovolání uvádí, že dovolatel ve skutečnosti napadá skutková zjištění, tedy zpochybňuje stabilitu skutkového stavu věci a teprve skrze tento postup namítá nesprávnost jeho právního posouzení. Lze tedy vycházet ze stanoviska, že dovolání odsouzeného v předmětné trestní věci bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se dovolání obviněného odmítá a souhlasí s tím, aby toto rozhodnutí bylo ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že i když obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání uvádí námitky, které nelze opřít o shora uvedený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle tohoto ustanovení lze namítat, že zjištěný skutek byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo, protože skutek nevykazuje zákonné znaky žádného trestného činu, anebo je možné namítat, že správně měl být zjištěný skutek posouzen jako jiný trestný čin. V rámci uplatněného dovolacího důvodu však nelze namítat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Námitky uplatněné obviněným směřují výlučně vůči vadám ve skutkových zjištěních, příp. také do oblasti hodnocení důkazů. Z dovolání obviněného je zřejmé, že tento nečiní rozdílu mezi řádným opravným prostředkem a mimořádným opravným prostředkem, kterým je dovolání, o čemž zcela přesvědčivě svědčí koncepce dovolání identická s řádným opravným prostředkem. Také členění odůvodnění odvolání bylo převzato do dovolání, a proto musí Nejvyšší soud na shora uvedenou skutečnost (mimořádnost tohoto opravného prostředku – dovolání) opětovně poukázat s tím, že dovolatel musí v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně vyplývá, že poukazem na tento dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, neboť dovolací soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění nižších soudů a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Podle citovaného ustanovení může Nejvyšší soud rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i tr.ř.) učinit v neveřejném zasedání i přesto, že obviněný vyslovil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 24. July 2002