JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 40/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2008 o dovolání obviněného T. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 93/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vsetíně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006, byl obviněný T. R. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 2.788,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. N. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný spáchal uvedené trestné činy tím, že dne 17. 4. 2006 kolem 01:00 hod. v J., v sále Kulturního domu, během velikonoční zábavy, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl I. N. tak, že jej jedenkrát uhodil pěstí do obličeje pod pravé oko a způsobil mu zlomeninu okraje spodiny pravé očnice s rozestoupením úlomků, zhmoždění měkkých tkání poúrazovými otoky, krevními výrony očních víček, zhmoždění druhé větve trojklaného nervu, otřes mozku I. stupně a podvrtnutí páteře, s dobou léčení minimálně čtyř týdnů.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný T. R. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007, jeho odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které jsou podle obviněného naplněny tím, že odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, přestože rozsudek údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nutnou obranou podle § 13 tr. zák. proti výtržnickému chování poškozeného, který v podnapilém stavu značně obtěžoval přítomné hosty a vyzýval obviněného, aby se s ním šel ven bít. Dále soudům vytkl, že skutek posoudily i jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přestože se obviněný postavil na ochranu společenských vztahů a veřejného pořádku, když poškozeného opakovaně vyzýval ke slušnému chování.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006, a aby jej poté zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je sice zřejmé, že předmětný konflikt fakticky vyvolal poškozený, který v podnapilém stavu obtěžoval přítomné hosty a dostal se i do verbálního konfliktu s obviněným, při němž jej zval ven, aby se tam pobili, přesto však následná reakce obviněného spočívající v bezprostředním fyzickém napadení a zranění poškozeného není nutnou obranou ve smyslu § 13 tr. zák. Jednání poškozeného sice porušovalo společenské normy a mohlo mít i charakter přestupku, avšak z ničeho nevyplývá, že by naplňovalo skutkovou podstatu některého trestného činu. Beztrestným ve smyslu § 13 tr. zák. však může být pouze jednání, kterým je odvracen útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Podle nejvyšší státní zástupkyně je proto tato námitka obviněného zjevně neopodstatněná.

K výhradě obviněného, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že obviněný napadl poškozeného pouze jediným úderem pěstí, když reagoval na jeho předcházející společensky neakceptovatelné chování. Samotný útok obviněného nevyvolal žádnou odezvu mezi ostatními návštěvníky zábavy, když si ho téměř nikdo nevšiml. Podle ní takové jednání nemá charakter výtržnosti a nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla též, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání a souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

Dovolání z důvodu podle § 265l odst. l písm. l) tr. ř. lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je zčásti důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že základním předpokladem nutné obrany je přímo hrozící nebo trvající útok. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že poškozený sice byl silně podnapilý, obtěžoval přítomné hosty, choval se v rozporu se společenskými normami a vyvolával slovní konflikt, ale obviněného fyzickým útokem nenapadl ani obviněnému ze strany poškozeného žádný takový útok přímo nehrozil.

Za nutnou obranu přitom lze považovat čin jinak trestný, pokud někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení § 13 tr. zák. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v § 1 tr. zák., který je blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Druhým předpokladem je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal nebo pokud byl útok již dokončen. V této věci je však zřejmé, že obviněnému nehrozil bezprostřední útok od poškozeného, který se v daném okamžiku omezoval jen na slovní konflikt. Jednání obviněného tak nebylo nutnou obranou ve smyslu § 13 tr. zák., byť vzhledem k veškerým okolnostem případu je namístě se podrobně zabývat společenskou nebezpečností činu, zejména s ohledem na dále rozvedenou skutečnost, že jednání obviněného není možné posoudit jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. zák. patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Tyto trestné činy jsou upraveny v hlavě páté zvláštní části trestního zákona. Ustanovení § 202 tr. zák. o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnost“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí.

Výtržnictvím je zpravidla násilný nebo slovní projev takového charakteru, který hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle § 202 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Z tohoto pohledu se soud prvního stupně a posléze i odvolací soud právním posouzením skutku blíže nezabýval, když považoval za rozhodující jen místo a způsob napadení poškozeného obviněným, aniž se vypořádal s dalšími okolnostmi podstatnými pro právní kvalifikaci, zejména s tím, že poškozený byl silně opilý a opakovaně obtěžoval přítomné hosty, a právě proto se dostal do slovního konfliktu s obviněným, kterého dokonce vyzýval, aby se s ním šel bít ven a že napadení spočívalo v jediném úderu rukou, kterého si nadto téměř nikdo nepovšiml. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné upozornit, že i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že „v kritický večer, resp. noc, nikdo z pořadatelů žádné konflikty nezaznamenal a nikdo si na nevhodné chování hostů nestěžoval“. Závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění usnesení, že jakékoliv fyzické napadání v průběhu společenské zábavy je přítomnými osobami vnímáno jako hrubé narušení zmiňované společenské akce, je pak v rozporu jak s citovanou judikaturou, tak zejména s výše učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Rovněž závěr odvolacího soudu vztahující se k výtržnictví, že na těchto společenských akcích (velikonoční zábava kolem 01:00 hod.) je zcela běžným jevem provokativní jednání podnapilých osob, a proto taková skutečnost ostatní účastníky akce nezbavuje povinnosti volit adekvátní kroky k řešení situace, je sice správný s ohledem na závěr o trestném činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ale z hlediska zkoumání míry narušení občanského soužití ve smyslu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. je bezpředmětný. Vyplývá z něj totiž, že chování podnapilých osob obtěžujících a provokujících ostatní občany narušuje občanské soužití méně než osob, které se takto nechovaly.

Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybí v odůvodnění obou rozhodnutí jakékoliv úvahy, obzvlášť když v dané věci byla podána obžaloba jen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. je přitom vždy nutné uvážit výše uvedené okolnosti, což však soudy zjevně neučinily.

Vzhledem k těmto okolnostem případu je zřejmé, že jednání obviněného hrubě nenarušilo veřejný klid a pořádek širšího okruhu osob, a proto je nelze posoudit jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy soud prvního stupně kvalifikoval skutek vedle trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., též jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože odvolací soud odvolání obviněného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, je naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 55 To 207/2007 a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 93/2006. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci okresní soud také znovu posoudí, zda je vzhledem ke všem okolnostem případu stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a znovu ve věci rozhodne. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že při novém rozhodnutí je třeba v tzv. skutkové větě přesně označit osobu poškozeného, nestačí uvést jen jeho jméno a příjmení. To platí jak v případě rozsudku odsuzujícího, tak rozsudku zprošťujícího (§ 120 odst. 3 tr. ř.). Stejně tak při rozhodování v adhezním řízení je nutné ve výroku o náhradě škody přesně označit osobu poškozeného, zejména údajem o dni a místě jeho narození (§ 228 odst. 2 a contr. tr. ř.). Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 23. January 2008