JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 395/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2002 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 9 To 135/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 57/98 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 57/98 podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 9 To 135/01, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2001. Obviněný uvedl, že dovolání podal z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně hodnotily otázku nutné obrany. Výslovně uvedl, že „dovolání se netýká nesprávných skutkových důvodů“, ale že vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to „nesprávné hodnocení nutné obrany znamenající zánik trestnosti“. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle § 13 tr. zák. a že měl být zproštěn obžaloby. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. na podkladě zjištění, že dne 24. 7. 1997 kolem 00.30 hodin v obci S., L. ul. č. 53, ve svém rodinném domě po předchozí hádce fyzicky napadl poškozeného R. F. tak, že ho bodl kuchyňským nožem do levé strany hrudníku, a způsobil mu bodné poranění stěny levé srdeční komory provázené zakrvácením do srdečníku, levé srdeční komory a navenek, přičemž poškozený na následky tohoto poranění krátce po útoku zemřel.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že nutná obrana jako okolnost vylučující trestnost činu přichází v úvahu za předpokladu, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. V posuzovaném případě bylo jednání, jímž obviněný zranil a usmrtil poškozeného, vyústěním jejich vzájemného konfliktu, což bylo ve skutkové části výroku o vině vyjádřeno zjištěním, že obviněný se činu dopustil „po předchozí hádce“. Součástí skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině, není žádné skutkové zjištění, které by se dalo považovat za přímo hrozící nebo trvající útok, o jehož odvrácení by mohlo jít v rámci jednání obviněného. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem naopak vyplývá výslovné skutkové zjištění, že ze strany poškozeného v době činu obviněného přímo nehrozil ani netrval žádný útok. Při takto zjištěném skutkovém stavu evidentně nepřicházelo v úvahu, aby soud aplikoval ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Pokud obviněný v dovolání přesto namítá, že šlo o nutnou obranu, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.

I když obviněný v dovolání uvedl, že namítá nesprávné právní posouzení skutku, pojal do dovolání i námitky, které ve své podstatě směřovaly proti samotným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. V bodě III dovolání obviněný uvedl, že soudy se nesnažily zjistit objektivní příčiny celého jednání a skutečnosti týkající se obrany. V bodě IV dovolání obviněný uvedl, že pro potvrzení názoru, že nešlo o nutnou obranu, byly použity méně významné a podpůrné důkazy. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, avšak není možné namítat, že skutek byl nesprávně zjištěn, že byly nesprávně hodnoceny důkazy apod. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k těm námitkám, které obviněný ve skutečnosti uplatnil proti tomu, jak byl zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny důkazy ve vztahu k otázce, zda tu byl přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného.

Nejvyšší soud přihlížel pouze k té námitce, která byla relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. k námitce, že jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako nutná obrana a že skutek byl proto nesprávně posouzen jako trestný čin. Jak již bylo vyloženo, v tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 30. July 2002