JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 382/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2002 o dovolání obviněné F. B., roz. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 6 To 956/2001, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 10/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné F. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 10. 2001, č. j. 1 T 10/2001114, byla obviněná F. B. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák, jehož se dopustila tím, že „v P. dne 18. 7. 2000 kolem 22.00 hod. v H. ulici u C. a. nádraží venčila psa – německého ovčáka nepřipoutaného vodítkem, a když od S. ulice přicházela H. J., která vedla na vodítku svého psa  amerického staffordšíra, německý ovčák se k ní rozběhl, a když H. J. ve snaze ochránit svého psa jej zvedla na vodítku vzhůru, německý ovčák na ni skočil, porazil ji na zem, kde se oba psi prali, přičemž německý ovčák ji několikrát kousl nejméně do pravé ruky, čímž jí způsobil četné tržné rány v předloktí této končetiny a odlomení I. metatarsu pravé horní končetiny s následnou pracovní neschopností do 4. 9. 2000, když v důsledku lékařského ošetření, zejména převazu byla omezena na pohybu této končetiny“. Obviněné byl podle § 223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost ve zkušební době uhradit podle svých sil způsobenou škodu. Dále okresní soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

Odvolání obviněné F. B. proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Plzni, usnesením ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 6 To 956/2001, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 6 To 956/2001, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Uplatněný dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřuje v tom, že po subjektivní stránce nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. Názor soudu I. stupně, podle něhož obviněná není fakticky způsobilá a tedy oprávněná vodit psa, protože jí je známo, že s ohledem na své fyzické a věkové schopnosti neudrží vlčáka tak, aby nenapadl jiného psa nebo osobu, považuje za neudržitelný, což odůvodňuje tím, že žádný zákon nestanoví selekci občanů ve vztahu k možnosti chovat malé či velké psy a ani žádný zákon neukládá občanům povinnost vodit jen takové psy či zvířata, která nenapadnou jiné psy či osoby. Proto podle ní nelze přisvědčit názoru, že by trestný čin byl spáchán z nedbalosti [§ 5 písm. a), b) tr. zák.]. Rovněž závěr okresního soudu o povinnostech vyplývajících z postavení obviněné a o jejím zaviněném jednání ve vztahu k trestnému činu lze podle názoru obviněné hodnotit jako nesprávný. Neztotožňuje se ani s argumentací odvolacího soudu, pokud porušení důležité povinnosti uložené podle zákona dovodil z ustanovení § 415 občanského zákoníku. V tomto ohledu považuje rozšiřování trestní odpovědnosti s použitím civilněprávního ustanovení o odpovědnosti za škodu v trestním právu za nepřípustné.

V petitu dovolání obviněná navrhuje, aby dovolací soud podle § 265b odst. 1 písm. g), § 265k odst. 1, a § 265m tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudu druhého i prvého stupně, věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, event. aby ji obžaloby zprostil z důvodů citovaných v ustanovení § 226 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce, ačkoliv mu byl ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněné doručen dne 24. 6. 2002, se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku okresního soudu a bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem oprávněnou osobou.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že tento dovolací důvod spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněné je vzhledem k namítanému dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněné.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud tedy musí v případě dovolání podaného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházet ze skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

V daném případě obviněná dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o nesprávné právní posouzení skutku s tím, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., je tedy zřejmé, že se jedná o otázku právního posouzení skutku. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku se může týkat okolností, které mají význam z hlediska hmotného práva. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu a dalším vzneseným dovolacím námitkám lze tedy za otázku jiného hmotně právního posouzení nepochybně považovat i otázku, zda v posuzovaném případě se jedná o pachatele se zvláštním postavením a taktéž otázku, zda soud správně aplikoval určitou normu jiného právního odvětví.

Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. zavinění z nedbalosti [§ 3 odst. 3, § 5 písm. a), b) tr. zák.]. Z právní argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že k závěru o vině obviněné dospěly soudy na základě úplně a řádně zjištěného skutkového stavu věci. Za této situace je zřejmé, že pokud obžalovaná již v minulosti musela mít pochybnosti o svých schopnostech psa zvládnout, v době, kdy venčila psa, neměla jej na vodítku a pes neměl navlečený náhubek, spáchala uvedený trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., neboť právě s ohledem na negativní zkušenost z minulosti měla vědět, že není v jejích silách psa zvládnout, že může dojít ke konfliktu či k napadení jiného psa event. osoby, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k tomu nedojde. Nejvyšší soud je toho názoru, že se soudy obou stupňů vypořádaly s námitkami obviněné, které v průběhu hlavních líčení a u odvolacího soudu uplatnila. Správnou byla shledána také argumentace krajského soudu ohledně nemožnosti posoudit jednání obviněné podle přísnějšího ustanovení trestního zákona (§ 224 odst. 1, 2) vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno pouze obviněnou. Oproti krajskému soudu je však Nejvyšší soud toho názoru, že bylo možno právní větu upravit ve smyslu té alternativy, kterou trestní zákon v § 223 připouští, aniž by tím došlo ke zhoršení postavení obviněné, neboť všechny v tomto ustanovení zákona uvedené alternativy jsou spojeny se stejným trestem, byl by však přesvědčivěji vyjádřen závěr, ke kterému krajský soud dospěl, že obviněná porušila povinnost stanovenou § 415 občanského zákoníku. Vzhledem k již zmíněnému zákazu reformace in peius by nebylo možno posoudit jednání obviněné jako těžkou újmu na zdraví způsobenou z nedbalosti ve smyslu § 224 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že porušila povinnost plynoucí ze zákona, což bylo krajským soudem náležitě zdůvodněno.

S ohledem na znění § 415 obč. zák. nemohou obstát námitky uplatněné obviněnou v podaném dovolání, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Obviněná věděla, že se psem, kterého měla na procházce byly již v minulosti problémy, přesto neučinila nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo (nechala psa bez náhubku, nepřipoutaného vodítkem). V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na to, že poranění u poškozené mělo povahu poruchy zdraví ve smyslu trestního zákona, obviněná psa znala, znala jeho nebezpečnost a neučinila nic proto, aby k poruše zdraví nedošlo (viz též R 34/1954 Sb. rozh. trest.).

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněné F. B. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 18. July 2002