JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 378/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. dubna 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného G. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 250/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 245/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 4 T 245/2006, byl obviněný G. M. spolu s obviněnou I. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. [jednání pod body 1), 2), 6) – 10) výroku o vině] a pokud jde o obviněného G. M., byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, přičemž obviněný G. M. proti všem výrokům napadeného rozsudku. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 250/2007, k odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pokud jde o obviněného G. M., odsoudil ho podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný G. M. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. k) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný se domnívá, že v napadeném rozsudku chybí výrok o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že již ve svém odvolání konstatoval, že napadený rozsudek trpí nejasností a neúplností skutkových zjištění. Soud prvního stupně se údajně vůbec nevypořádal s jeho obhajobou a vyvodil závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a soud druhého stupně závěry nalézacího soudu toliko převzal. U poškozeného J. pak podle obviněného není jasné, z čeho soud nalézací dovodil své závěry o naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Z odůvodnění rozsudku je podle něj zřejmé, že ani v jednom případě nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, že by obviněný nevyvíjel činnost směřující k tomu, aby jednotliví poškození neměli příležitost uzavřít smlouvu o půjčce či úvěru. U hlavního líčení nebyl proveden žádný důkaz, natož hodnověrný, že by obviněný převzal od poškozeného J. finanční hotovost. Bylo podle obviněného naopak prokázáno, že to byla obviněná P. kdo inkasoval peníze. Tato skutečnost se však neprojevila ve skutkových závěrech soudu prvního stupně. Nalézací soud si v dané věci údajně neučinil jasno, kdo vlastně byl žadatelem o úvěr. Jednalo se o paní J. H., která byla smluvní stranou všech písemných smluv. Částku 150.000,- Kč obviněný skutečně od pana H. převzal, ovšem nikoli pro sebe nebo obviněnou P., nýbrž pro paní K. zajišťující úvěr. Podle obviněného výpověď svědkyně H. dokumentuje samostatnou činnost, resp. finanční politiku obviněné P. Závěry soudu prvního stupně tedy podle obviněného nejsou v souladu se skutečností a s provedeným dokazováním. Obviněný uvedl, že svůj závazek vyplývající ze smlouvy o zprostředkování půjčky beze zbytku splnil, přičemž do smluvního vztahu mezi paní H. a K. nemohl nijak zasahovat. Z výpovědi svědkyně K. vyplývá, že vinou samotné poškozené H. nedošlo k naplnění smlouvy. Obviněný upozornil, že od počátku organizoval činnosti, které měly vést k tomu, aby klienti dostali úvěr, což nalézací soud ve svých závěrech neakceptoval a ignoroval. Ani pokud se týká bodu 6), nemohou podle obviněného skutkové závěry soudu prvního stupně obstát. Ze smlouvy o půjčce je zřejmé, že půjčka byla manželům P. zajištěna, což obviněný opakovaně u hlavního líčení zdůrazňoval. Svědek M. S. však nebyl při svém výslechu u hlavního líčení na tuto smlouvu vůbec dotazován, což podle obviněného svědčí o chabé znalosti senátu o listinách založených ve spise. Z výpovědí svědků je naopak zřejmé, že obviněný jednoznačně vyvíjel aktivity k zajištění úvěru. Je tedy otázka, z čeho nalézací soud dovodil naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zamítnutí provedení důkazu výslechem svědkyně K. považuje obviněný za zásadní pro rozhodování. Ve svých závěrech soud prvního stupně vycházel výlučně z výpovědi poškozeného N. Pokud jde o odposlechy telefonních hovorů, ty byly v hlavním líčení podle § 213 odst. 1 tr. ř. pouze čteny, což je podle obviněného nedostatečné. Na závěr poukázal obviněný na údajně nelogický závěr soudu o úmyslu obviněného poškozeným peníze nevrátit podle úpravy ve zprostředkovatelských smlouvách, podle kterých měla být poskytnutá záloha nevratná. Obviněný má tedy za to, že pokud nebylo provedeno dokazování řádným způsobem, tj. provedením všech dostupných důkazů, pak ani soud nemůže rozhodnout tak, aby důkazy hodnotil jednotlivě, či v jejich souhrnu a dospěl k závěru o jeho vině. Takové podle obviněného neobjektivní hodnocení zásadně ovlivňuje spravedlnost celého procesu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 250/2007, a na něj navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 4 T 245/2006, anebo rozhodl ve smyslu § 265l odst. 1) tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že argumentace obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká výhradně namítaného porušení zásad uvedených v § 2 tr. ř. Obviněný vytýká soudu chatrnou znalost listinných důkazů založených ve spise, polemizuje se způsobem jejich hodnocení a současně nabízí své odlišné závěry, ke kterým měly soudy při zákonném postupu podle § 2 odst. 5, 6 t. ř. dospět. Obviněný se domáhá změny právního posouzení přisouzeného skutku, odmítajíc rozhodná skutková zjištění soudu, ke kterým na základě provedeného dokazování dospěl, včetně závěrů o zavinění a jeho formě, která soud učinil. Proto dovolání neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu sloužícího k nápravě právních chyb, protože je podloženo výhradně skutkovou argumentací. Obviněný k podpoře deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice namítl absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu podvodu, která je v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný to dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Argumentace, že závěry soudu, pokud jde o zjištění úmyslu obviněného, odporují zdravému rozumu, protože měl chápat zálohu poskytnutou na obstarání úvěru jako nevratnou, je sama o sobě podle státní zástupkyně irelevantní a obviněný se v podstatě i ohledně okolností, z nichž lze vyvodit závěr o zavinění a jeho formě, domáhá změny skutkových zjištění, že nebylo v možnostech obviněného zajistit slibované úvěry a že činnost směřující k tomu, aby poškození mohli získat úvěr nevyvíjel. Pokud jde o dovolací důvod podle dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je podle státní zástupkyně v této části dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud, který rozhodoval z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům napadeného rozsudku, podle § 254 odst. 1 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvého stupně přezkoumal a s výrokem o vině se ztotožnil. Za vadné považoval pouze výroky o uložených trestech, proto v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil jen tu oddělitelnou část rozsudku, kterou považoval za vadnou a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově, aniž bylo vůbec nutné, aby nějakým dalším výrokem konstatoval, že výrok o vině zůstává nedotčen.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. k) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného vztahujícího se k tomuto dovolacímu důvodu ale vyplývá, že tyto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný uplatnil tyto námitky již ve svém řádném opravném prostředku (č. l. 991 a násl. trestního spisu), byly podstatou celé jeho obhajoby, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Obviněný svými námitkami, že napadený rozsudek trpí nejasností a neúplností skutkových zjištění, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho obhajobou, že obviněný své závazky vyplývající ze smluvních vztahů beze zbytku plnil a není tedy zřejmé na základě čeho soudy dospěly k závěru o jeho vině, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, nabízí svoji verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat také výhrady proti skutkovým zjištěním popsaným pod body ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy obviněný namítal, že od poškozeného J. nepřevzal peníze on, ale obviněná P. U skutku pod bodem ad 2) pak obviněný podrobně rozebíral svou verzi průběhu skutkového děje a fakticky popřel skutek tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Shodné pak lze konstatovat i u dalších námitek k jednotlivým skutkům popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy obviněný přes řádné zdůvodnění soudů obou stupňů i nadále setrvává na své verzi průběhu skutkového děje a skutková zjištění soudů považuje za neprokázaná, neboť je přesvědčen, že dokazování nebylo provedeno řádným způsobem a hodnocení důkazů je neobjektivní. Podstatou těchto dovolacích námitek je tak snaha obviněného zvrátit skutkové zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou obviněného týkající se úmyslu poškozeným nevrátit peníze. V této souvislosti obviněný poukázal na údajně nelogický závěr soudu o úmyslu poškozeným peníze nevrátit, když podle úpravy ve zprostředkovatelských smlouvách měla být poskytnutá záloha nevratná. Je zřejmé, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Zde je ovšem zřejmé, že uvedenou námitku lze posuzovat jako součást již shora uvedených námitek skutkových, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci, když jeho obhajoba v tomto směru byla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Obviněný ani nenamítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k celému jednání, ale polemizuje s jednotlivou částí odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, když dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Za těchto okolností pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní námitku naplňující důvod dovolání.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný považuje výrok soudu druhého stupně za neúplný, neboť má za to, že ve výroku napadeného rozsudku chybí výrok, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud se touto námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

K tomu je vhodné nejprve zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, proti výroku o trestu i proti výroku o náhradě škody. Také z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle § 254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 3. Jelikož výrok o vině a výrok o náhradě škody shledal odvolací soud správnými, a protože vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o trestech, rozhodl tak, že k odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části, kde zjistil nedostatky, tedy ve výroku o trestech a sám znovu rozhodl.

Takový postup je zcela v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, když je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o trestu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T-417, a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T-486.). V napadeném rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu neodpovídají a námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného G. M. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 16. April 2008