JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 364/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. dubna 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné D. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 31 To 168/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 304/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 1 T 304/2001, byla obviněná D. G. uznána vinnou trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a byla odsouzena podle § 215 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 31 To 168/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou D. G. uznal vinnou trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsoudil ji podle § 215 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.

Obviněná spáchala trestné činy tím, že v L. v Ř. ul. v přesně nezjištěné době od druhé poloviny měsíce října 1999 do 31. října 1999 opakovaně bila po celém těle a obličeji svou dceru Z. J., opakovaně ji silně stiskla zezadu hlavičku a rukou ji do hlavy udeřila, čímž jí způsobila podkožní krevní výron na levé straně čela o velikosti 2x2 cm, krvácení do mozkových obalů, zhmoždění mozku, krvácení do sítnice obou očí, jako důsledek poranění mozku, drobné podkožní výrony na horním víčku levého oka, drobné modřiny na levé paži a předloktí a dne 31. 10. 1999 jí horkou plenkou namočenou ve vařící vodě, kterou jí přiložila na břicho, způsobila opařeninu kolem pupku I. a II. stupně v rozsahu 5x5 cm, přičemž Z. J. byla dne 31. 10. 1999 přijata na Centru pro pediatrii a neonatologii Nemocnice L. a následným vyšetřením bylo zjištěno, že utrpěla oboustranné chronické krvácení do mozkových obalů s trvalým motorickým a psychickým poškozením.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že skutek tak, jak ho zjistil odvolací soud i soud prvního stupně nevykazuje zákonné znaky trestných činů týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť v přípravném řízení ani v průběhu hlavního líčení nebylo žádným důkazem prokázáno, že by se svým jednáním dopustila úmyslného zlého nakládání se svěřenou osobou. Obviněná namítla, že napadený rozsudek je v příkrém rozporu s usnesením téhož soudu ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 55 To 58/2001, ze kterého údajně vyplývá skutečnost, že nelze učinit spolehlivý závěr o míře zavinění obviněné, kdy tento závěr je zpochybňován nejen výpovědí ošetřující dětské lékařky MUDr. I. D., která žádné stopy násilí v době svých kontrol nezjistila, ale také zprávou MUDr. Š. R., který mimo jiné uvedl, že se v případě poškozené jedná o dítě s poškozením CNS již prenatálně s následnými opakovanými krváceními do mozku, přičemž je problematické vyhodnotit do jaké míry eventuelně zaviněnými. Obviněná uvedla, že její návrhy na provedení důkazu výslechem MUDr. R. a novým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, byly soudem prvního i druhého stupně zamítnuty. Dále namítla, že ve výroku o vině napadeného rozsudku je uvedeno, že „… a rukou ji do hlavy udeřila, čímž jí způsobila ...“, soudy obou stupňů se však nezabývaly námitkou obhajoby, že by na hlavě poškozené musely být známky tohoto úderu, avšak žádné takové známky na hlavě poškozené při převzetí do péče Nemocnice L. dne 31. 10. 1999 MUDr. T. nebyly zjištěny a nejsou zachyceny ani na fotodokumentaci o stavu poškozené. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněná vypovídala odlišným způsobem při výsleších před podáním obžaloby a při hlavním líčení. Obviněná odkázala na své „odvolání“ proti obvinění z trestného činu ze dne 30. 11. 1999, ve kterém uvedla, že její výpověď ze dne 3. 11. 1999 je hrubě zkreslena, neboť byla při tomto výslechu ve špatném psychickém stavu, dále že přiložení teplé pleny na bříško jí poradili na dětské lékařské pohotovosti, nedostalo se jí dalších informací a v rozrušení si neuvědomila, že dětská pokožka je citlivější než její ruka. Pokud by dceři vědomě ubližovala, nepřistoupila by na radu své tchyně a nevezla by dítě na dětskou pohotovost. Dále uvedla, že obvinění je zcela v rozporu se skutečností a bylo vyvoláno medializací případu. Obviněná v tomto odvolání dále uvedla, že výslech dne 3. 11. 1999 neodmítla ani nežádala přítomnost právního zástupce, neboť si nebyla vědoma žádného úmyslného jednání a navíc se u ní projevila velká psychická a fyzická únava, již nebyla schopna formulovat své odpovědi a protokol o výslechu podepsala jen proto, aby to měla vše za sebou. Toto „odvolání“, na které obviněná odkázala, podala proto, že je přesvědčena, že její obvinění se nezakládá na úplných a správných informacích. Obviněná se domnívá, že vzhledem k tomu, že znalec MUDr. T. před soudem uvedl, že intelektové schopnosti obviněné jsou podprůměrné, měla mít soudem ustanoveného obhájce již před výslechem dne 3. 11. 1999 a její výpověď z tohoto dne nelze v dalším řízení použít. Obviněná dále poukázala na skutečnost, že ve dnech 29. a 30. 10. 1999 měla Z. ve své péči její babička D. L., která vypověděla, že při přebalování si nevšimla na těle poškozené známek fyzického napadání. Tato výpověď je podle obviněné důkazem, že se nemohla dopustit jednání, které je jí kladeno za vinu. Obviněná také poukázala na výpověď své tchyně B. L., že se obviněná o poškozenou dobře starala, nikdy neviděla, že by se k ní chovala hrubě a že by poškozené nikdy neublížila úmyslně, ale mohlo se tak stát z neznalosti. I znalec MUDr. T. uvedl, že obviněná nemá dostatečné zkušenosti s výchovou dětí. Obviněná dále odkázala na výpovědi svědkyně MUDr. D., která uvedla, že obviněná vždy pokud měla problém ozvala se, že jediný den, kdy jí dítě nepřipadalo v pořádku byl den, kdy jej posílala k další hospitalizaci, tj. 20. 9. 1999. Tvrzení soudu prvního stupně v odůvodnění je pak v příkrém rozporu s výpovědí této svědkyně. Také výpověď MUDr. Z. je v rozporu se skutečností, neboť obviněná údajně o propuštění z JIP nepožádala a tato skutečnost není zapsána v propouštěcí zprávě ze dne 3. 9. 1999. Svědek MUDr. Š. před soudem vypověděl, že před propuštěním domů dne 3. 9. 1999 byl u dítěte pořízen ultrazvuk mozku, což svou výpovědí potvrdil i MUDr. Z., podle obviněné však nebylo prokázáno, že skutečně byl ultrazvuk mozku dítěte proveden, když z Přehledu úkonů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR vyplývá, že první vyšetření RTG lebky a CT mozku bylo provedeno u poškozené až 31. 10. 1999. Výpovědi svědků jsou tak podle obviněné v příkrém rozporu se skutečností. Obviněná znovu v této souvislosti poukázala na písemné vyjádření MUDr. R., kde uvedl, že vzhledem k anamnestickým údajům lze předpokládat, že mozek malé Z. již byl do určité míry poškozen prenatálně, i když třeba bez tehdy evidentních projevů. Obviněná znovu poukázala na skutečnost, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na provedení výslechu tohoto svědka. Má za to, že nebylo prokázáno, že nynější zdravotní stav poškozené je v příčinné souvislosti s jejím jednáním, nebylo prokázáno, že jednala s úmyslem dceři ublížit, nebylo prokázáno, že by dceru úmyslně týrala a uvedený čin spáchala zvlášť surovým způsobem a nebylo prokázáno, že by dceru rukou udeřila do hlavy a tím jí způsobila uvedená zranění. Obviněná tedy uvedla, že nejednala s úmyslem dceři ublížit, lituje toho, co se stalo a je přesvědčena, že její jednání, tak jak jej soud prvního a druhého stupně zjistil, není jednáním, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a zprostil ji obžaloby nebo aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou. Přezkoumáním podle státního zástupce nebyly zjištěny žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nedostatku úmyslu spáchat trestné činy týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. V této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že obviněná používala vůči poškozené různé druhy násilí, které jinak než formou úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. použít nelze. Ve vztahu k závažnosti následků s tímto násilím spojeným přitom jednala nepochybně přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť je sice osobou prostou, nikoliv však po duševní stránce defektní. Hrozící následky si tak byla nepochybně schopna představit jako možné, aniž by přitom mohla důvodně spoléhat na nějakou okolnost, která by byla způsobilá vzniku těchto následků zabránit, ať již jde o fyzická zranění, vyjádřená právní kvalifikací skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., či o újmu jinou, vyjádřenou právní kvalifikací skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Soudem použitá právní kvalifikace je tedy podle názoru státního zástupce přiléhavá.

Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné D. G. bylo v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsáhlého dovolání obviněné ale vyplývá, že její námitky z velké části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Navíc obviněná uplatnila v podstatě shodné námitky již ve svém řádném opravném prostředku a byly podstatou celé její obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Obviněná svými námitkami, že se soudy nezabývaly skutečností, že na hlavičce poškozené nebyly zjištěny žádné stopy po úderu rukou do hlavy, že soudy v této souvislosti zamítly její návrhy na provedení důkazu novým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a výslechem MUDr. R., jakož i námitkami, že tvrzení svědků MUDr. Š. a MUDr. Z. nebyla v průběhu řízení prokázána a jsou údajně v rozporu se skutečností, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněná v dovolání podrobně rozebrala obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 55 To 58/2001 (č. l. 91 a násl. trestního spisu) jakož i obsah svého písemného „odvolání proti obvinění“ ze dne 30. 11. 1999 (č. l. 5 – 6 trestního spisu). Obsah těchto listin a obsah výpovědí svědků L., L. a MUDr. D., pak měly vést soudy obou stupňů k závěru, že se obviněná nemohla dopustit jednání, které je jí kladeno za vinu. Obviněná prostřednictvím námitek v dovolání znovu popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje a skutek zjištěný soudem popírá a považuje jej za neprokázaný. Takové námitky však nezpochybňují právní posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Podstatou těchto dovolacích námitek je snaha obviněné zvrátit skutkové zjištění soudu prvního, resp. druhého, stupně. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněná se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněná deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnila. Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Tento rozpor obviněná v dovolání ani nenamítala.

Jako námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud obecnou hmotně právní námitku, že jednání obviněné, tak jak jej soud prvního a druhého stupně zjistil, není jednáním, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a dále námitky, že obviněná nejednala s úmyslem dceři ublížit a není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a nynějším zdravotním stavem dcery. Je třeba podotknout, že právě v této souvislosti obviněná argumentovala námitkami skutkového charakteru s tím, že nepovažuje skutek za prokázaný. Nejvyšší soud se těmito právně relevantními námitkami ve vztahu k soudy zjištěnému skutku zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Trestného činu podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově a spáchá-li tento čin zvlášť surovým způsobem. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Týrání je pak zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti. Zvlášť surovým způsobem se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u trestných činů tohoto druhu. Pokud jde o zavinění, postačí ve vztahu k tomuto znaku nedbalost. Vedlo-li týrání ke způsobení těžké újmy na zdraví nebo ke smrti týrané osoby, je to třeba vyjádřit souběhem trestného činu podle § 215 a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c), příp. odst. 3 tr. zák.

Z tzv. skutkové věty rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že obviněná ve druhé polovině měsíce října 1999 do 31. října 1999 opakovaně bila po celém těle a obličeji svou dceru (v té době dvouměsíčního kojence), opakovaně ji silně stiskla zezadu hlavičku a rukou ji udeřila do hlavy, čímž jí způsobila zranění popsaná ve skutkové větě, navíc dne 31. 10. 1999 jí obviněná horkou plenkou namočenou ve vařící vodě, kterou jí přiložila na břicho, způsobila opařeninu kolem pupku I. a II. stupně, téhož dne byla poškozená přijata na Centru pro pediatrii a neonatologii Nemocnice L. a následným vyšetřením bylo zjištěno, že utrpěla oboustranné chronické krvácení do mozkových obalů s trvalým motorickým a psychickým poškozením.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněná zcela vědomě a opakovaně používala vůči své dceři, vůči velmi malému dítěti, různé druhy násilí a svým jednáním tak trýznila osobu odkázanou na její ochranu a péči. Popálení pupku poškozené horkou plenou je pak nutné považovat za zvlášť surové. Právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. je tedy přiléhavé. Pokud jde o naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst, 1, 2 písm. c) tr. zák., je zřejmé, že obviněná svým jednáním způsobila poškozené zranění výše popsaná v citované skutkové větě, která svým charakterem představují těžkou újmu na zdraví. Obviněná si vůči poškozené opakovaně počínala bezcitným, hrubým a surovým způsobem a ačkoliv věděla, že tělesná integrita malého dítěte je lehce zranitelná, bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že k závažnějšímu následku na zdraví poškozené nedojde. Svým jednáním naplnila také znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněné o neexistenci příčinné souvislosti, kterou zakládá v podstatě na možnosti poškození mozku své dcery již v předchozím období. Závěr, že poškození centrálního nervového systému poškozené bylo způsobeno pozdějším poraněním zjištěným dne 31. 10. 1999, vyplývá ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. S tím korespondují i zjištěné čerstvé krevní výrony na hlavě a těle poškozené, čerstvý krevní výron mezi mozkovými polokoulemi a čerstvá korová zhmoždění mozkové tkáně, zjištěná právě po hospitalizaci poškozené dne 31. 10. 1999, která byla důsledkem jednání obviněné. O existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a následkem na poškození zdraví její dcery, tak nejsou pochybnosti. Konečně obviněná i tuto námitku v podstatě zakládá zejména na tvrzení, že její jednání nebylo prokázáno.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a ostatní námitky tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné D. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když nebyl-li ve věci naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dán ani na něm závislý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 16. April 2008