JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 356/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2002 dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 8 To 1/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2001 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 42 T 9/2001, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), d), e) tr. zák., dalším trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 13 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání městský státní zástupce v Praze a obviněný M. Š. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. 8 To 1/02, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu, podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., uložil mu podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. za všechny trestné činy úhrnný trest odnětí svobody na 15 let, zařadil ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu do věznice s ostrahou a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný M. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že při správném právním posouzení zjištěného skutkového stavu měl být uznán vinným jen jedním trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), d), e) tr. zák., a nikoli dvěma trestnými činy vraždy kvalifikovanými jednak podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), d), e) tr. zák. a jednak podle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Kromě toho namítl, že trest odnětí svobody mu měl být s použitím ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uložen ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, a to v jiném složení senátu.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.

Skutkový stav, o jehož posouzení jde vzhledem k námitkám uplatněným v dovolání, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 12. 2000 kolem 17.00 hodin v P., usmrtil svou matku E. M˘.R., která byla těhotná, a svého bratra W. M˘.R. bodnými ranami zasazenými potapěčskou dýkou a že dne 4. 12. 2000 kolem 21.00 hodin v P. usmrtil svého nevlastního otce M. M˘.R. tak, že ho zastřelil pistolí ranou mířenou do hlavy. Oba soudy považovaly usmrcení matky a bratra obviněného za jeden skutek a usmrcení nevlastního otce obviněného za druhý skutek. Od toho se pak odvíjel právní závěr obou soudů, že šlo o dva trestné činy vraždy. Důvod, pro který oba soudy považovaly jednání obviněného za dva skutky, vycházel ze zjištění Městského soudu v Praze, že obviněný nejprve v afektu usmrtil matku a bratra a že teprve následně po určitém časovém odstupu ze zcela jiné pohnutky, a to ze strachu, usmrtil nevlastního otce, přičemž každý z obou útoků byl proveden jiným způsobem. Z toho Městský soud v Praze vyvodil také zjištění, že posuzované dva útoky nebyly po subjektivní stránce vedeny jednotným záměrem. Na to navazoval právní závěr obou soudů, že chybí jeden ze zákonných znaků pokračování v trestném činu, jak jsou vymezeny v § 89 odst. 3 tr. zák.

S tím se Nejvyšší soud v celém rozsahu ztotožnil. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Lze připustit, že posuzovaný případ se vyznačuje přítomností některých okolností, které jsou pro pokračování v trestném činu příznačné, zejména tím, že oba útoky byly spáchány téhož dne, na tomto místě a proti členům rodiny obviněného. Na druhé straně však je nutné konstatovat, že pokud Městský soud v Praze zjistil, že obviněný pojal úmysl usmrtit nevlastního otce teprve dodatečně po usmrcení matky a bratra za situace, kdy se k tomu rozhodl ze strachu před nevlastním otcem a jeho reakcí nad usmrcením ostatních dvou členů rodiny, vyznívá zcela přesvědčivě závěr, že chybí jednotící záměr, který by oba útoky obviněného po subjektivní stránce spojoval v jeden skutek. S absencí takového záměru koresponduje i odlišný způsob provedení druhého útoku spočívajícího v usmrcení nevlastního otce.

Obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce pokračování za nesprávné, a omezil se pouze na to, že vyjádřil souhlas s odvoláním městského státního zástupce v Praze podaným proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tím se ovšem obviněný se svým dovoláním ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Odvolání městského státního zástupce v Praze bylo založeno právě na tom, že státní zástupce se neztotožňoval se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze o tom, co obviněný sledoval usmrcením členů své rodiny, kdy pojal úmysl je usmrtit, na které členy rodiny tento úmysl původně vztahoval, v kterém stadiu svého jednání se rozhodl usmrtit nevlastního otce atd. Odkaz na tyto veskrze skutkové námitky městského státního zástupce v Praze znamená v podstatě to, že dovolání obviněného se opírá o námitky, které obsahově nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To znamená, že v tomto ohledu jde o dovolání podané z jiných důvodů než jsou důvody uvedené v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto k těmto důvodům nepřihlížel.

K té části dovolání, v níž obviněný namítl, že mu měl být trest odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 tr. zák. pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, je třeba uvést, že nejde o žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Ve vztahu k výroku o trestu zákon stanoví dva dovolací důvody v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzovaném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, a tento trest mu byl uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v § 219 odst. 2 tr. zák., byť jde o trest na samé horní hranici této sazby. Námitka, že trest nebyl uložen podle § 40 odst. 1 tr. zák., tedy obsahově nenaplňuje dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Tento dovolací důvod však nijak nesouvisí s problematikou aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., tj. s mimořádným snížením trestu odnětí svobody. Obviněný námitku týkající se tohoto ustanovení zahrnul do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani tento dovolací důvod není touto námitkou obsahově naplněn. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítané nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o „jiné hmotněprávní posouzení“, protože nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Připustit dovolání z důvodu „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ proto, že nebylo použito ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., by logicky zakládalo nutnost připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována jakákoli další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu, tedy např. i ustanovení o účelu trestu (§ 23 tr. zák.), o výměře trestu (§ 31 až § 34 tr. zák.), o úhrnném a souhrnném trestu (§ 35 až § 37 tr. zák.), o podmíněném odsouzení (§ 58, § 59 tr. zák.) atd., a to by bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Způsob, jímž zákonodárce vymezil dovolací důvody ve vztahu k rozhodování o trestu, vyjádřil přípustnost dovolání proti výroku o trestu jen tehdy, pokud byl uložen nepřípustný druh trestu nebo pokud byl uložen trest mimo sazbu nebo pokud trest vůbec nebyl uložen, protože bylo nesprávně upuštěno od potrestání, resp. od potrestání s dohledem. Nejvyšší soud proto při přezkumu napadeného rozsudku nepřihlížel k námitkám obviněného, které se týkaly otázky použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. při ukládání trestu.

Podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a v rámci předcházejícího řízení rozsudek Městského soudu v Praze, byla pouze ta námitka, která se týkala otázky, zda zjištěný skutkový stav byl správně posouzen jako dva trestné činy vraždy. V tomto ohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je správný a že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř. zamítl.

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, protože s tímto způsobem rozhodnutí výslovně vyjádřili souhlas jak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tak obviněný prostřednictvím svého obhájce, a to s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Vydáno: 16. July 2002