JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 336/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. B., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 5 To 441/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 5 T 268/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 5 T 268/2003, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v D. dne 12. 9. 1996 zakoupil od společnosti P. B., s. r. o., P., stavební parcelu a dům, v katastrálním území B. n. L. za sjednanou kupní cenu ve výši 400.000,- Kč, P. T., jako jednatel uvedené společnosti, přiznání k dani z převodu nemovitostí Finančnímu úřadu v Děčíně v roce 1996 nepodal a daň z převodu nemovitostí neuhradil, a proto Finanční úřad v Děčíně vyzval k zaplacení daňového nedoplatku ručitele J. B., který výzvu k zaplacení převzal dne 9. 7. 1999, dne 13. 9. 1999 převzal od P. T. finanční částku 43.195,- Kč, na úhradu daně z převodu nemovitostí, daň však nezaplatil, peníze použil pro svou potřebu, a tak způsobil P. T. škodu 43.195,- Kč.

Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.

Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu I. stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 5 To 441/2007, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soudy nehodnotily důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, aby obstál právní názor obžaloby, že se dopustil popsaného jednání a nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, když byť s časovým odstupem daň zaplatil. Přijaté peníze převzal s vědomím, že jako ručitel nastupuje namísto P. T., pokud tento nebude plnit daňovou povinnost a předané peníze si proto nepřisvojil. Za podstatné považuje, že plnění mu nebylo poskytnuto plátcem daně, tj. danou obchodní společností, ale P. T. jako fyzickou osobou, která není plátcem daně, a to pro případ plnění daně z převodu nemovitosti ze strany ručitele. Sám P. T. se necítil být poškozen, obviněný nepoužil poskytnuté plnění pro jiný účel a nebyl tak dán úmysl spáchat trestný čin v době předání peněz a ani v čase pozdějším, když bylo zřejmé, že daňovou povinnost musí jako ručitel uhradit. Protože obviněný daň zaplatil, tak P. T. ani finančnímu úřadu škoda nevznikla, jak to vyžaduje příslušné ustanovení trestního zákona a vina pachatele může být v demokratickém státě autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o kterém pachatel v době činu mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.

S poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/04, je také toho názoru, že pokud od doby jednání uplynulo 7 let a trestní řízení, které na obviněné vždy působí tíživě, trvalo více než 6 let, mělo být od jeho potrestání upuštěno. Navrhl proto, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a věc byla přikázána k řádnému projednání před soudem I. stupně, anebo aby Nejvyšší soud jej sám rozsudkem zprostil obžaloby v plném rozsahu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázka hodnocení důkazů a zjištění skutečného stavu věci, nemůže být z důvodu deklarovaného obviněným napadána, neboť se netýká hmotně právního posouzení věci. Na povahu trestné činnosti nemá žádný vliv skutečnost, že peníze nepřevzal k zaplacení daně od prodávající firmy, ale od jejího statutárního zástupce, když v tom případě je poškozeným osoba, která mu účelově určené prostředky poskytla, ale obviněný s nimi naložil jinak. Tvrzený nedostatek subjektivní stránky je v rozporu s objektivně zjištěným jednáním obviněného, když daň nezaplatil, přestože si byl vědom této své povinnosti, převzatá částka byla určena právě k tomuto účelu a pokud s ní naložil jinak, tak se jí zmocnil. Daň pak uhradil až po zahájení trestního stíhání, pod hrozbou trestní sankce. Proto podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky. Naproti tomu za důvodné považuje vzhledem k délce řízení výhrady obviněného proti uloženému trestu, ale uložený trest nelze považovat ani za těchto okolností za výrazně nepřiměřený a nelze tak za daných okolností úspěšně odůvodnit dovolání podané z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval, ale shledal je zjevně neopodstatněnými.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., protože si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud v dovolání namítá, že si předané peníze nepřisvojil, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Přisvojením věci obecně je získání možnosti trvalé dispozice s ní a vyloučení jejího vlastníka (držitele) z užívání (držení) a nakládání s věcí. U trestného činu zpronevěry si pachatel svěřenou věc přisvojí, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem svěření. V daném případě je zřejmé, že obviněný, ač byl dne 9. 7. 1999 vyzván finančním úřadem jako ručitel k zaplacení předmětné daně a dne 13. 9. 1999 převzal od P. T. finanční částku určenou k úhradě daně z převodu nemovitosti, neučinil tak. Daň zaplatil až za 1 rok a 4 měsíce od převzetí peněz až poté, co proti němu bylo zahájeno dne 17. 1. 2001 trestní stíhání v této trestní věci, ač podle výzvy finančního úřadu byl tak povinen učinit nejpozději do 15 dnů od doručení výzvy k zaplacení, tj. od 9. 7. 1999. Bez ohledu na to, jakým způsobem obviněný s předmětnou finanční částkou naložil, tak tím, že ji nepoužil k zaplacení předmětné daně s ní naložil v rozporu s účelem svěření a tedy si ji přisvojil ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. Ač to obviněný považuje za nejzásadnější, tak je zcela bez významu, kým mu byly finanční prostředky svěřeny, protože není podstatné kdo byl plátcem daně, ale že tyto účelově určené finanční prostředky byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, kterou si svým jednáním přisvojil.

Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněného, že nebyl dán úmysl spáchat trestný čin. Obviněný si byl plně vědom toho, že svěřené peníze má použít na zaplacení předmětné daně a byl k tomu také vyzván finančním úřadem. Pokud tak ve stanovené lhůtě neučinil a daň zaplatil až po uplynutí doby 16 měsíců a evidentně až v důsledku zahájeného trestního stíhání, dospěl odvolací soud důvodně k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., protože věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Námitka obviněného ohledně konstatování viny jen ohledně jednání, o němž mohl pachatel v době činu důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, přitom vzhledem k jeho trestní minulosti nevyznívá příliš přesvědčivě. Podstatné ale je, že ani neznalost zákona jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti.

Obviněný dokonal trestný čin zpronevěry již přisvojením si cizí svěřené věci. Protože svěřené finanční prostředky nepoužil v rozporu s účelem svěření na zaplacení předmětné daně včas, vznikla tím P. T. škoda a dodatečné zaplacení v důsledku zahájeného trestního stíhání bylo již jen náhradou takto vzniklé škody. Tvrzení obviněného, že žádná škoda nevznikla, tak Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Pod uplatněný důvod dovolání lze podřadit i námitku obviněného ohledně kompenzace doby od spáchání trestného činu a délky trestního řízení. Je skutečností, že povinnost jako ručitel zaplatit daňový nedoplatek nesplnil již v červenci 1999 a pravomocně bylo soudem ohledně něj rozhodnuto až 5. 6. 2007. Od doby spáchání činu tak uplynula v podstatě doba 8 let a trestní stíhání trvalo v podstatě 6 a ½ roku. Finanční úřad ale Policii ČR oznámil věc až dne 18. 7. 2000, po marných výzvách daňového subjektu k splnění jeho povinností. Obžaloba byla u soudu podána původně vedle J. B. i na spoluobviněného P. T., již dne 4. 9. 2001 a po předchozím vydání trestního příkazu se první hlavní líčení konalo dne 18. 4. 2002. Vzápětí ale bylo odročeno na 2. 10. 2002, když se J. B. ani jeho obhájce nedostavili a obviněný, přes řádné předvolání k hlavnímu líčení, svojí neúčast ani neomluvil. K hlavnímu líčení dne 2. 10. 2002 se obviněný rovněž nedostavil, svoji neúčast omluvil zdravotními problémy a hlavní líčení, i vzhledem k neúčasti spoluobviněného P. T., bylo opět odročeno, a to na neurčito. Až dne 20. 2. 2003 pak obhájce J. B. sdělil soudu, že obviněný je již schopen zúčastnit se hlavního líčení. Dne 6. 3. 2003 proto předseda senátu stanovil další termín konání hlavního líčení na den 9. 9. 2003, obviněný J. B. byl k němu řádně předvolán již dne 16. 7. 2003, J. B. se ale k němu nedostavil, omluvil svoji neúčast a nepodařilo se vůbec předvolat ani spoluobviněného P. T. Také toto hlavní líčení tak muselo být vzápětí po zahájení odročeno, a to na 2. 12. 2003. Tohoto dne se tak konečně za účasti obou obviněných konalo hlavní líčení, na kterém po jejich výslechu a provedení listinných důkazů, byla podle § 23 odst. 1 tr. ř. trestní věc J. B. vyloučena za společného řízení k samostatnému projednání, když ohledně něj považoval soud za nutné opatřit ještě další důkazy (zprávu finančního úřadu). V samostatné trestní věci J. B. pak soud I. stupně až dne 1. 3. 2005, tj. po 15 měsících průtahů, které obviněný nezavinil, vydal ve věci trestní příkaz, který byl k odporu J. B. ze zákona zrušen. Hlavní líčení se pak konalo až dne 20. 10. 2005, tj. až po 7 měsících od podání odporu obviněným, když soud I. stupně v mezidobí sledoval a vyčkával rozhodnutí v jiné trestní věci J. B. K tomuto hlavnímu líčení se J. B. osobně dostavil. Protože však chyběl doklad o zaplacení daní od obviněného a tento také žádal odročení hlavního líčení z důvodu předvolání svědka P. T., bylo rozhodnuto o odročení na 27. 10. 2005. Na tomto hlavním líčení, jehož se obviněný zúčastnil, bylo rozhodnuto podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního stíhání obviněného, toto rozhodnutí ale bylo k stížnosti státního zástupce usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 5 To 746/2005, zrušeno a soudu I. stupně bylo uloženo o věci znovu jednat a rozhodnout.

Předseda senátu soudu I. stupně pak stanovil další termín hlavního líčení na den 18. 4. 2006, ale bylo odročeno na 20. 6. 2006, když se obviněný včas omluvil s tím, že bude v daný den na zahraniční cestě. Ač byl obviněný řádně a včas předvolán, k hlavnímu líčení dne 20. 6. 2006 se bez omluvy nedostavil, bylo proto jednáno v jeho nepřítomnosti a byl vyhlášen rozsudek. O odvolání obviněného pak bylo krajským soudem rozhodnuto usnesením ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 5 To 441/2006, když věc byla odvolacímu soudu předložena již 1. 9. 2006. Odvolací soud tak projednal odvolání a rozhodl o něm až po 9 měsících a jeho usnesení pak obviněný napadl dovoláním, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí dne 6. 3. 2008.

Z uvedeného je zřejmé, že orgány činné v přípravném řízení postupovaly ve věci bez zbytečných průtahů a až řízení před soudem I. stupně trvalo téměř 5 let, když od podání obžaloby dne 4. 9. 2001 byla věc J. B. skončena u tohoto soudu vyhlášením rozsudku až dne 20. 6. 2006. Soud I. stupně ale ve věci konal, ovšem hlavní líčení musel v období od 18. 4. 2002 do 2. 12. 2002 celkem 3x odročit, když se J. B. bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení, následně se nedostavil a neúčast omluvil zdravotními důvody a až po 4 měsících sdělil soudu, že již je schopen účasti na hlavním líčení. Více než 1 a ½ roční průtahy v řízení tak byly zaviněny výlučně obviněným. Další několika měsíční průtahy pak obviněný zavinil tím, že se s omluvou nedostavil k již pošesté odročenému hlavnímu líčení dne 18. 4. 2006 a po jeho odročení pak nakonec soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem dne 20. 6. 2006, a to v nepřítomnosti obviněného, který se přes řádné předvolání bez omluvy zase k soudu nedostavil.

Soudu I. stupně pak nutno vytknout zejména neodůvodněné průtahy v trvání 15 měsíců od vyloučení věci J. B. do vydání trestního příkazu dne 1. 3. 2005, a v trvání 7 měsíců do nařízení dalšího hlavního líčení na den 20. 10. 2005, po podání odporu proti trestnímu příkazu. Na průtazích v řízení se podílel také odvolací soud, který odvolání obviněného projednal až po 9 měsících od předložení věci soudu I. stupně.

Na délku řízení měla vliv i skutečnost, že soud I. stupně vydal v jeho průběhu dvě meritorní rozhodnutí ve věci, která ale byla zrušena v důsledku podaných opravných prostředků obviněným, resp. státním zástupcem.

Z uvedeného je zřejmé, že na celkové délce trestního stíhání a tím i době uplynulé od spáchání činu, se výraznou měrou podílel samotný obviněný a svůj podíl na tom měl zejména také soud I. stupně. Tyto průtahy řízení zaviněné soudem, které se promítly do délky doby od spáchání činu, ale byly dostatečně zohledněny v trestu, který byl obviněnému uložen. Již soud I. stupně přihlížel k této době, když trestní stíhání obviněného původně zastavil podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. usnesením ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 5 T 268/2003, ve kterém uvedl, že mj. přihlížel i k odstupu času, který od skutku uplynul. K stížnosti státního zástupce pak Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 5 To 746/2005, ale toto rozhodnutí zrušil, když nebyla splněna podmínka řádného chování obviněného po spáchání činu, protože dne 29. 6. 2005 se dopustil přestupku proti občanskému soužití, za který mu bylo uloženo napomenutí. Soud I. stupně pak uložil následně obviněnému v rozsudku v rámci trestní sazby 6 měsíců až 3 léta podmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici této trestní sazby. Rovněž odvolací soud uvedl v odůvodnění dovolání napadeného usnesení, že ve výměře uloženého trestu byla dostatečně zohledněna i délka doby, po kterou bylo trestní stíhání vedeno, když pro upuštění do potrestání nebyly splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení § 24 tr. zák.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, když také samotný obviněný měl výrazný podíl na celkové době trestního stíhání a tím i délce doby, která uplynula od spáchání činu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato doba byla soudy v původním řízení dostatečně kompenzována v uloženém trestu.

Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 02. April 2008