JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 314/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2002 o dovolání obviněného J. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2001, č. j. 2 To 187/2000-1101, a o dovolání obviněného A. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, č. j. 2 To 188/01?1138, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 43 T 2/2000, byli obvinění J. O. a A. T. spolu s obviněným A. Č. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obviněný A. T. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za to byl obviněnému J. O. podle § 235 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný A. T. byl podle § 235 odst. 3 za použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozeného. Obviněný A. Č. byl odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Shora citovaný rozsudek napadli odvoláním obviněný J. O., obviněný A. T. i obviněný A. Č.

Z podnětu odvolaní podaných obviněným J. O. a obviněným A. Č. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, č. j. 2 To 187/2000-1101, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině ohledně obviněného J. O. a obviněného A. Č., ve výrocích o trestech a o povinnosti k náhradě škody, uložených těmto dvěma obviněným a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. O. a obviněného A. Č. uznal jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. Podle § 235 odst. 2 tr. zák. byl obviněný J. O. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný A. Č. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do stejného typu věznice. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozeného.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20 prosince 2001, sp. zn. 2 To 188/01, byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spolu se shora uvedenými obviněnými. Obviněnému byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Ohledně náhrady škody bylo rovněž rozhodnuto, a to shodně jako v případě spoluobviněných.

.

Proti shora citovaným rozsudkům soudu II. stupně podali obvinění J. O. a A. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci není dovolání přípustné.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo nově do trestního řádu začleněno novelou účinnou od 1. 1. 2002 (zákon č. 265/2001 Sb.). Časová působnost trestního řádu se řídí zásadou, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. V době do 1. 1. 2002 bylo možno pravomocné rozhodnutí napadnout pouze stížností pro porušení zákona nebo návrhem na povolení obnovy řízení. Jestliže dovolání bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2002, znamená to, že tento mimořádný opravný prostředek lze podat jen tehdy, nastanou-li podmínky pro jeho podání až po 1. 1. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Pro shora uvedený závěr, tj. že dovolání lze podat jen proti rozhodnutím, která nabyla právní moci v době od 1. 1. 2002 svědčí i ta okolnost, že přechodná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. neupravují možnost podat dovolání proti rozhodnutím, která nabyla právní moci před účinností tohoto zákona.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že dovoláním byly napadeny rozsudky, které nabyly právní moci dnem vyhlášení Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím – před 1.1.2002, tudíž proti němu nelze podat dovolání.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako nepřípustná, aniž z jejich podnětu přezkoumal napadené rozsudky a jim předcházející řízení ve smyslu § 265i odst. 3, 4 trestního řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 02. July 2002