JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 276/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2002 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 97/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 37/2001, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 97/2002. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 97/2002, byl podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 3 T 37/2001, kterým byla obviněná H. M. uznána vinou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. a zároveň bylo znovu rozhodnuto tak, že se trestní stíhání obviněné H. M., pro skutek spočívající dle obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 1 Zt 577/2001 v tom, že ačkoli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 43 C 113/97, jenž nabyl právní moci dne 19. 1. 1999, byla obviněné uložena povinnost vyklidit byt ve 3. podlaží domu ulice P. č. 17, P., s výpovědní lhůtou od 1. 2. 1999 do 30. 4. 1999, tento byt do současné doby bez právního důvodu užívá, zastavuje.

Proti shora uvedenému usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně ve lhůtě stanovené zákonem dovolání v neprospěch obviněné H. M. V podaném dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupkyně na to, že základem pro rozhodnutí soudu druhého stupně se stal výklad zásady „ ne bis in idem“, který byl aplikován ústavním soudem ve vztahu k trestnému činu vyhýbání se výkonu civilní služby. Městský soud v Praze v případě tohoto rozhodnutí však podle nejvyšší státní zástupkyně nesprávně dovodil, že uvedenou zásadu s ohledem na nález ústavního soudu lze aplikovat i ve vztahu k trestnému činu, pro který byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinou. Závěrem podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem a oprávněnou osobou, přičemž byl uplatněn způsobilý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2 tr. ř.).

Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. musí být trestní stíhání zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nemohl postupovat podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a shledal, že podané dovolání je důvodné. Předně je nutno poukázat na to, že městský soud v usnesení, které je napadeno dovoláním přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně a uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že proti „základním skutkovým zjištěním, jak jsou uvedena v napadeném rozsudku, nemá podstatných výhrad“.

Odvolací soud poukázal rovněž na to, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 3 T 201/99, bylo trestní stíhání obviněné stíhané pro skutek kvalifikovaný obžalobou Obvodního státního zástupce pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 1999 jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že „přestože na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 43 C 117/97, který nabyl právní moci dne 19. 1. 1999, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v P., P. č. 17, tento byt měla údajně vyklidit ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, přičemž lhůta počala běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího, tj. 1. 2. 1999, a uplynula 3. 4. 1999, byt nevyklidila, nepředal a užívá jej do současné doby, postoupeno Obvodnímu úřadu pro Prahu 4 k projednání a rozhodnutí jako orgánu příslušnému.

S ohledem na skutečnost shora uvedenou a znění § 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako nálezu Ústavního soudu, uveřejněnému pod č. I. ÚS 184/96, I. ÚS 322/97, I. ÚS 400/97 dospěl soud druhého stupně k závěru, že je důvodné trestní stíhání obviněné podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavit, neboť se jedná v daném případě o skutek, o kterém již bylo rozhodnuto tak, že byl postoupen v minulosti k přestupkovému řízení. Soud druhého stupně poukazuje zejména na to, že Ústavní soud se velmi podrobně zabýval ve svých nálezech problematikou trvalého úmyslu odmítnout výkon civilní služby a vzhledem k trvalému úmyslu obviněné dovodil, že je nutno použít ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a trestní stíhání obviněné zastavit.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené ustanovení tr. řádu dospěl k závěru, že nálezy Ústavního soudu se týkaly konkrétních trestních věcí a řešily případy zcela odlišné než ten, který v odvolacím řízení projednával Městský soud v Praze. Předně je nutno uvést, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, kterého se zejména výše uvedené nálezy Ústavního soudu dotýkaly, bylo charakteristické, že se ho dopouštěl ten, kdo měl úmysl trvale se vyhnout vojenské civilní službě nebo zvláštní službě. Z uvedeného je zcela zřejmé, že v daném případě byl postihován formálně zákonem vyjádřený úmysl pachatele trvale se vyhnout této službě, tedy znak trvalosti u tohoto trestného činu dominoval. Z logiky takto konstatovaného trestného činu ve spojení s elementárními zásadami spravedlnosti plyne, že pokud je jako trestný čin posouzen určitý projev úmyslu pachatele trvale se vyhnout službě, jsou další projevy tohoto úmyslu bezvýznamné a nelze je postihnout. Úmysl pachatele je tudíž trvalý a tudíž neomezený, a proto u tohoto trestného činu je recidiva vyloučena a úmysl vyhnout se službě trvale je logicky možno posoudit pouze jako jeden trestný čin.

Městský soud však zcela přehlédl, že zákonným znakem trestného činu podle § 249a tr. zák. není znak trvalosti jak tomu bylo u trestných činů, ohledně kterých rozhodoval Ústavní soud a jehož nálezy, byť se týkaly jiných konkrétních trestních věcí a zcela jinak koncipovaných formálních znaků trestných činů, považoval pro své rozhodnutí za závazné pro úvahu o nutnosti aplikovat zásadu ne bis in idem. Argumentace soudu druhého stupně odporuje v dané trestní věci účelu trestního zákona, jímž je ochrana zájmů společnosti a výkladu zásady „ne bis in idem“. Tak, jak výklad této zásady rozšířil Městský soud, by došlo k bránění trestního stíhání všech deliktů, u kterých by pachatel trvalým úmyslem porušovat zákon zachovával totožnost skutku trvajícího trestného činu, bez možnosti opětovného postihu po pravomocném odsouzení, pro obdobné jednání. Udržování protiprávního stavu po pravomocném odsouzení u jiných trestných činů, u nichž se kulminace následku váže k dalším okolnostem případu, aniž by byla dána možnost dalšího postihu, by bylo v rozporu s garancí právní jistoty občanů, neboť překážka věci rozsouzené by měla za následek, že by nebylo možno znovu potrestat udržování takového stavu po delší dobu a se závažnějším následkem.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, jako i další námitky nejvyšší státní zástupkyně uvedené v dovolání, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Úkolem odvolacího soudu bude, aby v novém odvolacím řízení znovu věc projednal, a to i s ohledem k výše uvedeným skutečnostem a zhodnotil všechny rozhodné skutečnosti případu (i ty, na které poukazuje v řádném opravném prostředku obviněná) a ve věci znovu rozhodl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 02. July 2002