JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 274/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. března 2008 o dovolání obviněného A. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 3 To 62/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 3 To 62/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) a f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 2 T 1/2005, ve výroku o vině, jímž byl obviněný A. Č. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. (pod bodem I. napadeného rozsudku) a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea 1 tr. zák. a dále byl zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného A. Č. vinným v bodech 1) až 41) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 3 T 42/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 To 406/2005, byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 3 T 42/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 To 406/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy všech typů obchodních společností a družstev na dobu deseti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil náhradu škody poškozeným uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost R. S., a. s., se sídlem P., S. M., U P. b., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl, že se tato trestní věc ve zrušené části týkající se trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea 1 tr. zák. vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Proti odsuzující části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 3 To 62/2007, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se ohradil proti závěru odvolacího soudu, že jednal v podvodném úmyslu. Zdůraznil, že společnost A. R. B., spol. s r. o., jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, uzavřela různé smlouvy, na jejichž základě vykonávala některé činnosti související s výstavbou, za které musela zaplatit 2.500.000,- Kč, když prokazatelně uhradila 1.283.000,- Kč. Podotkl, že společnost A. R. B., spol. s r. o., uzavřela také další smlouvy, např. se společností J. S. B. s. r. o., s níž řada klientů společnosti A. R. B., spol. s r. o., nakonec půdní vestavby dokončila. Z toho podle názoru obviněného jasně vyplývá, že měl v úmyslu realizovat výstavbu půdních bytů a nikoli takový úmysl pouze předstírat, aby u poškozených žadatelů o půdní vestavby získal důvěru a uvedl je v omyl. Uvedl, že výstavba půdních bytů měla být hrazena samotnými zájemci o výstavbu, a proto společnost A. R. B., spol. s r. o., nepotřebovala k její realizaci velký kapitál, současně však odmítl, že by společnost A. R. B., spol. s r. o., neměla potřebný kapitál, protože podle jeho názoru takový závěr odvolacího soudu nemá oporu v dokazování. Ohradil se také proti tomu, že výstavba půdních bytů byla nabízena za zcela nereálné ceny.

Obviněný dále namítl, že při stanovení výše škody nelze vycházet z částek, které byly jednotlivým stavebníkům vyúčtovány a nebyly jim vráceny, ale z toho, o jakou částku byl zmenšen jejich majetek v důsledku jeho jednání. Připomněl, že uzavřením smluv nabyli poškození stavebníci jednak právo vybudovat bytovou jednotku, přičemž toto právo je hodnotou ocenitelnou penězi a jednak spoluvlastnické podíly na pozemcích, na kterých se nacházely domy, v nichž měly být vybudovány půdní byty. Společnosti A. R. B., spol. s r. o., proto vznikl oprávněný nárok jak na náklady, které byly vynaloženy na nabytí těchto práv, tak na odměnu za toto jednání. Podle obviněného nebyly částky uvedené ve fakturách fakturovány jako náklady na realizaci smluv o dílo, ale za plnění, která společnost A. R. B., spol. s r. o., poskytla stavebníkům před realizací samotné výstavby. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 3 To 62/2007, a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že podvodný úmysl směřující k obohacení obviněného vyplývá z toho, že uzavíral smlouvy a přebíral zálohy od zájemců o výstavbu bytů v situaci, kdy neměl k dispozici žádný kapitál a žádné kapacity pro provedení výstavby, neuzavřel žádnou subdodavatelskou smlouvu a společnost A. R. B., spol. s r. o., nebyla stavební společností. Úmysl obviněného je zřejmý také z toho, že uzavřel smlouvy s větším počtem zájemců než činil počet bytů, které měly být postaveny, a to za nereálné ceny bytů a v nereálných termínech zahájení a dokončení výstavby, a z toho, že vylákané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu a pro nesouvisející podnikatelskou aktivitu. Existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. není podle nejvyšší státní zástupkyně zpochybněna ani námitkou obviněného, že učinil některé kroky k zajištění výstavby, na což vynaložil finanční částky. Připomněla, že nejvyšší vynaloženou částkou byla částka 1.050.000,- Kč, uhrazená za cesi smlouvy o spolupráci se společností P. S. K., s. r. o., přičemž tato částka byla podle nejvyšší státní zástupkyně vynaložena na spáchání trestného činu, protože její uhrazení umožnilo, aby se společnost A. R. B., spol. s r. o., stala smluvním partnerem Městské části B. Č. při realizaci půdních bytů. Také další finanční částky byly podle ní vynaloženy s cílem získat důvěru dalších zájemců o výstavbu.

Nejvyšší státní zástupkyně odmítla také námitky obviněného týkající se výše škody. Zdůraznila, že obviněný dokonal trestný čin v okamžiku, kdy mu poškození uhradili požadované zálohy, a proto je nutné za škodu považovat celou výši těchto záloh. K výtce obviněného, že částky uvedené v jednotlivých fakturách nebyly fakturovány jako zálohy na realizaci smluv o dílo, uvedla, že tato námitka je v rozporu se skutkovými zjištěními a nenaplňuje tak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud připomíná, že námitky uplatněné v dovolání uplatňoval obviněný již v odvolání a odvolací soud se s nimi naprosto přesvědčivě a podrobně vypořádal (viz č. l. 4424 - 4430 spisu). Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle závěrů soudu se obviněný tohoto trestného činu dopustil tím, že uvedl jiného v omyl. Za uvedení v omyl je třeba považovat takové jednání, kterým obviněný předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. K uvedení v omyl může dojít i jen poskytnutím nepravdivé informace poškozenému, může k němu dojít i lstí, např. vylákáním finančních prostředků s tím, že za ně bude následně poskytnuta nějaká věc či služba, ale namísto plnění pachatel získané prostředky užije pro svoji potřebu. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. U trestného činu podvodu musí závěr o zavinění v úmyslné formě vyplývat ze zjištěného skutkového stavu věci. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný uzavíral smlouvy a přebíral zálohy od zájemců o výstavbu bytů jménem společnosti A. R. B., spol. s r. o., jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, v situaci, kdy tato neměla k dispozici žádný kapitál a žádné kapacity pro provedení výstavby, přičemž neuzavřela žádnou subdodavatelskou smlouvu a ani nebyla stavební společností. Pokud obviněný namítl, že výstavbu půdních bytů měli hradit samotní zájemci o výstavbu, a proto společnost A. R. B., spol. s r. o., nepotřebovala k její realizaci velký kapitál, pak je nutné zdůraznit, že obviněný použil zálohy vybrané od poškozených na realizaci této výstavby pro vlastní potřebu a pro nesouvisející podnikatelskou aktivitu, což jen potvrzuje závěr o tom, že již od počátku jednal v podvodném úmyslu. Další podstatnou skutečností je, že obviněný vědomě uzavřel smlouvy s větším počtem zájemců než činil počet bytů, které měly být postaveny, a to za ceny, za něž nebylo reálné půdní vestavby vybudovat, když nereálné byly také termíny zahájení a dokončení výstavby. Nelze ani opomenout jednání obviněného po spáchání trestného činu, které vykazuje obvyklé rysy podvodného jednání, když se obviněný vyhýbal kontaktu s poškozenými pod různými výmluvami, měnil telefonní čísla, a nebylo možno se s ním vůbec spojit.

K výhradě obviněného, že učinil některé kroky k zajištění výstavby, Nejvyšší soud podotýká, že obviněný tyto kroky včetně uhrazení ceny za postoupení smlouvy o spolupráci při výstavbě učinil proto, aby svým jednáním uvedl poškozené v omyl.

Obviněný dále namítl, že při stanovení výše škody nelze vycházet z částek, které byly jednotlivým stavebníkům vyúčtovány a nebyly jim vráceny, protože je nutné od nich odečíst penězi ocenitelnou hodnotu, která jim vznikla v důsledku toho, že nabyli právo vybudovat bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na pozemcích. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. však byl dokonán již okamžikem, kdy si obviněný nechal vyplatit od poškozených zálohy v předmětné výši, o které se obohatil. Vzhledem k tomu, že podvodným vylákáním peněz od poškozených zájemců o stavbu půdních bytů došlo k dokonání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda obviněný později poškozeným část služby poskytl. Poskytnutí služby, stejně jako vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného je zřejmé, že byl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., tj. škoda velkého rozsahu. Námitka obviněného, že částky uvedené v jednotlivých fakturách nebyly fakturovány jako zálohy na realizaci smluv o dílo, je námitkou proti skutkovým zjištěním popsanými v tzv. skutkové větě rozsudku, a nenaplňuje tak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 12. March 2008