JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 255/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 6 To 566/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 1 T 1/2005, byl obviněný V. O. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. a byl odsouzen podle § 201 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že na účelové komunikaci mezi obcemi H. a V. dne 24. 8. 2004 v době kolem 22:35 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 1,00 promile alkoholu, řídil osobní automobil zn. Seat Leon a vlivem nepřizpůsobení rychlosti jízdy profilu komunikace a při projíždění pravotočivé zatáčky vyjel s vozidlem vlevo mimo vozovku do levého příkopu, kde došlo k poškození vozidla, čímž držitelce vozidla J. P., vznikla škoda ve výši nejméně 72.600,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 6 To 566/2006, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, když jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku i v jeho odůvodnění za nesprávné, nedůvodné a protizákonné, neboť usnesení tohoto soudu vychází z nesprávného právního názoru odvolacího soudu. Obviněný trval na tom, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nenaplnil objektivní stránku trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., a to zejména proto, že jeho jednáním objektivně nevznikla škoda žádné jiné osobě než jemu, tedy že jeho jednáním nevznikla větší škoda na cizím majetku. Soudy obou stupňů se tak dopustily při právní kvalifikaci jeho jednání zásadního pochybení. Obviněný zopakoval, že škoda nevznikla nikomu jinému než jen jemu, nikdo se totiž nepřipojil se svým nárokem na náhradu škody. J. P. sice byla držitelem předmětného vozidla, ale jeho faktickým a jediným uživatelem byl on. Uvedl, že také on nesl většinu nákladů spojených s provozem tohoto vozidla a také vlastním jménem a na vlastní účet zajistil opravu vozidla a uhradil zcela její cenu. Již před nehodou byli s J. P. domluveni na odkoupení tohoto vozidla. Soudy se pak neobtěžovaly provést navrhovaný výslech J. P.

Obviněný spatřuje pochybení soudu také v tom, že konstatovaly, že jeho jednáním došlo k větší škodě na cizím majetku. Ohledně výše škody se soudy ztotožnily se závěry znaleckého posudku. Tyto závěry se však podle obviněného naprosto rozcházejí s názorem majitele autoopravny J. O., který prováděl opravu havarovaného vozidla. Ani J. O. nebyl soudy vyslechnut. Obviněný má za to, že znalecký posudek nestanovil skutečnou škodu vozidla, nýbrž rozdíl mezi tržní cenou vozidla před nehodou a tržní cenou po nehodě, což nemusí být totéž co skutečná výše škody. Skutečná škoda představuje podle obviněného částku, o níž se zmenšil něčí majetek, ale v tomto případě nedošlo ke škodě na cizím majetku. Znalec měl pojmout stanovení výše škody spíše se zřetelem na stanovení výše obvyklé ceny nutných oprav vozidla a ne jako teoretickou tržní cenu. Výši škody stanovenou znaleckým posudkem považuje obviněný za nereálnou a zavádějící i díky fotodokumentaci, kdy je podle něj na první pohled zřejmé, že vozidlo nebylo nijak zvlášť vážně poškozeno a škoda tak pravděpodobně nedosáhla ani 50.000,- Kč, což potvrzují i doklady o opravě.

Obviněný dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jím navržené důkazy jsou nadbytečné, přitom mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. Soudy se také nevypořádaly s dalšími procesními návrhy, které obviněný navrhl, zejména s návrhem na podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že na jeho straně byly splněny veškeré podmínky jak pro podmíněné zastavení trestního stíhání, tak pro upuštění od potrestání. Pokud jde o uložený trest obviněný má za to, že v jeho případě nelze v žádném případě hovořit o tom, že by uložený trest měl výchovnou povahu. Má za to, že ho není nutné vychovávat k tomu, aby vedl řádný život, neboť se svědomitě staral o svou početnou rodinu, nepochybně řádný život vede a jednání, jehož se dopustil, bylo evidentně excesem. Ve věci tak podle obviněného nebyl naplněn zákonem stanovený účel trestu. Soudy dále pochybily, pokud dostatečně nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem svědčícím v jeho prospěch, zejména, že se předmětného skutku dopustil v silném rozrušení, že v té době prožíval manželskou krizi, před skutkem vedl řádný život, přičinil se o odstranění škodlivých následků skutku a skutku upřímně litoval. Na závěr obviněný uvedl, že byl či mohl být v průběhu odvolacího řízení formalistickým postupem a přístupem předsedkyně senátu zkrácen na svých právech. Tento postup se podle něj promítl i do necitlivého a nespravedlivého rozhodnutí odvolacího soudu.

Obviněný je přesvědčen, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil ho obžaloby nebo aby přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí se závěrem soudů obou stupňů, zejména soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku, když především i odkázal na znalecký posudek z oboru silniční dopravy, specializace ceny odhady motorových vozidel, autoopravárenství a technický stav, z něhož vyplynulo, že na vozidle byla vinou obviněného způsobena škoda ve výši 72.600,-Kč. S ohledem na spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Státní zástupkyně má za to, že dovolání obviněného je dovoláním zjevně neopodstatněným a navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky z velké části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný námitkami, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku uvedeného trestného činu podle § 201 písm. d) tr. zák., a to zejména proto, že nevznikla škoda žádné jiné osobě než jemu, tedy že jeho jednáním nevznikla škoda na cizím majetku, zcela popírá skutkový stav popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ze které je zřejmé, že obviněný po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní automobil a vlivem nepřizpůsobení rychlosti jízdy profilu komunikace vyjel s vozidlem mimo vozovku, kde došlo k poškození vozidla, čímž držitelce vozidla J. P., vznikla škoda ve výši nejméně 72.600,- Kč. Sám obviněný přitom v dovolání připustil, že J. P. byla v době nehody vlastníkem předmětného automobilu. Z písemné zprávy J. P. (č. l. 47 trestního spisu) vyplývá, že k prodeji vozidla obviněnému došlo až následně po nehodě a je tedy zřejmé, že jednáním obviněného vznikla škoda na cizím majetku, neboť v době dopravní nehody byla vlastníkem vozidla J. P. Námitkami obviněného, že soudy pochybily, když neprovedly jím navrhované důkazy (výslechem J. P. a J. O.), pak obviněný brojí proti úplnosti provedeného dokazování a tak polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Nejvyšší soud se nezabýval ani výhradami, že soudy dostatečně nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného nebo námitkami ohledně necitlivého a nespravedlivého rozhodnutí odvolacího soudu. Dále je zřejmé, že námitky obviněného, že na jeho straně byly splněny veškeré podmínky jak pro podmíněné zastavení trestního stíhání, tak pro upuštění od potrestání, jsou námitkami procesními a v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní.

Pokud jde o námitky obviněného proti výroku o trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tyto výhrady dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný svými námitkami, že ho není nutné vychovávat k tomu, aby vedl řádný život, a že v jeho případě nebyl naplněn zákonem stanovený účel trestu, v podstatě vyjadřuje toliko svou nespokojenost z výší uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a nepřicházelo to ani v úvahu, protože obviněnému byl podle § 201 písm. d) tr. zák. uložen trest odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené až na jeden rok odnětí svobody. Námitky, které se týkají pouze přiměřenosti trestu, nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. zák.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že jeho jednáním nedošlo k větší škodě na cizím majetku. Obviněný namítal, že znalecký posudek nestanovil skutečnou škodu vozidla, nýbrž rozdíl mezi tržní cenou vozidla před nehodou a tržní cenou po nehodě, což nemusí být podle obviněného totéž co skutečná výše škody. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud konstatuje, že také v této souvislosti obviněný uplatnil námitky, které směřují proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami, kterými obviněný polemizuje se závěry znaleckého posudku Ing. J. V. a kterými poukazuje na fotodokumentaci, ze které údajně vyplývá, že skutečná škoda pravděpodobně nedosáhla ani 50.000,- Kč.

Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Pokud je výše škody zákonným znakem trestného činu, musí být stanovena v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodává nepoškozené vozidlo, a cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodává poškozené vozidlo, a že pouze pokud by to nebylo možné, protože v době a v místě činu poškozená vozidla nebyla předmětem obchodu a neprodávala se, přicházelo by v úvahu subsidiárně vycházet z účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla. Z uvedeného je zřejmé, že při určování výše škody postupovaly soudy v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák., k tomuto účelu si také opatřily potřebný důkaz znaleckým posudkem (z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na motorová vozidla a strojírenství všeobecné), který stanovil výši škody (72.600,- Kč) jako rozdíl mezi tržní cenou osobního automobilu před dopravní nehodou (139.700,- Kč) a tržní cenou osobního automobilu po dopravní nehodě (67.100,- Kč). Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že hmotně právní námitka obviněného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná a další námitky tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného V. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 12. March 2008