JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 23/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 12 To 163/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 57/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 1 T 57/2005, byla obviněná J. P. uznána vinnou trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. a byla podle § 204 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. jí byla stanovena zkušební doba v trvání třech roků.

Obviněná se trestného činu dopustila tím, že v polovině prosince 2003 ubytovala ve svém bytě ve V. , L. , okr. B. , občanku Slovenské republiky H. S. , tuto do 23. 5. 2004 přiměla k provozování prostituce za úplatu, přičemž takto získané finanční prostředky od zákazníků si z větší části ponechávala pro vlastní potřebu.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 12 To 163/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas dovolání proti výroku o vině i trestu opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněná je přesvědčena, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť jí v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 40 odst. 3 LZPS nebylo umožněno vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Tyto skutečnosti podle obviněné nepochybně naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí v důsledku absence navržených důkazů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Zamítnutí řádného opravného prostředku, kdy řízení je zatíženo vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepochybně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněná uvedla, že ačkoliv se dovoláním obecně nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je zřejmé, že toto nemůže platit v případě, kdy postupem soudů obou stupňů došlo k odepření práv a svobod obviněné, které jsou založeny akty vyšší právní síly. Obviněná pak v dovolání obsáhle citovala výroky všech rozhodnutí učiněných v této věci včetně citací z odůvodnění těchto rozhodnutí. Rekapitulovala také obsah svého odvolání, s tím, že se soudu nepodařilo odstranit rozpory mezi jednotlivými důkazy a další pochybnosti ohledně její viny, přesto její odvolání zamítl. Uvedla, že provedení výslechu J. J. nepovažoval zřejmě nalézací soud za důležité, ačkoliv právě tento výslech mohl podle obviněné odstranit řadu pochybností. Soud prvního stupně tak rozhodl na základě nejednoznačných výpovědí, když svědkyně J. všechny původně uváděné skutečnosti popřela, neboť na ní byl údajně činěn nátlak ze strany příslušníků Policie ČR. V této souvislosti obviněná uvedla, že je ochotna zprostit svého původního obhájce JUDr. J. P. mlčenlivosti, aby vše uvedl na pravou míru a upřesnil okolnosti, za nichž výslech svědkyně J. dne 15. 7. 2004 probíhal. Svědkyně údajně neměla žádnou povědomost, že by se při její výpovědi nalézal nějaký obhájce a měla za to, že je obklopena samými policisty. K nátlaku na svědkyni J. došlo údajně během zadržení a před její formální výpovědí, kde měl být přítomen obhájce obviněné. Velmi agresivní jednání příslušníků Policie ČR, bylo důvodem toho, že svědkyně J. původně vypovídala jinak než při své následné výpovědi. Obviněná konstatovala, že ačkoliv na všechny výše uvedené skutečnosti soudy obou stupňů upozorňovala, nebyl na ně brán jakýkoliv zřetel. Obviněná dále v dovolání rozebírala výpovědi svědků V. O. , MUDr. F. , Š. B. a T. B. a uvedla, že soudy hodnocení výpovědí těchto svědků po skutkové stránce založily na hypotézách, kdy závěry soudů obou stupňů nebyly jakkoliv věcně doloženy. Skutečnost, že u ní svědkyně bydlely i poté, co byl bar zavřen, nedokládá podle obviněné, že by provozovaly prostituci. Není také pravdou, že by tyto svědkyně těžko mohly uvést cokoliv významného. Odvolací soud nemůže podle názoru obviněné věc hodnotit podle své vlastní úvahy, ale v kontextu s provedenými důkazy, přičemž musí hodnotit každý důkaz zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti. Odvolací soud ve svém hodnocení udělal podle obviněné doslova kotrmelec. Ve svém dřívějším rozhodnutí uvedl, že v případě svědecké výpovědi S. se jedná o stěžejní důkaz, s tím, že bude nutné tuto svědkyni podrobně vyslechnout a ani výpověď J. nelze brát za zcela jednoznačnou a konkrétní. Soud druhého stupně tedy uvedl, že až po odstranění těchto nedostatků bude moci soud prvního stupně bez pochybností rozhodnout. Soud prvního stupně však uvedené svědkyně nevyslechl, přesto bylo odvolání zamítnuto. Obviněná je přesvědčena, že by v tomto případě měla platit zásada in dubio pro reo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž je vedeno trestní stíhání a dále, že se jej dopustila obviněná. Má za to, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, když jí nebylo umožněno vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Obviněná uznala, že soud prvního stupně měl snahu výslech svědkyně S. provést, to že se ji nepodařilo dohledat, však nemůže být k její tíži. Pokud se týká výslechu svědkyně J. , soud neodůvodnil, proč nebyl učiněn. Podle obviněné se nepodařilo prokázat naplnění skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. a rozhodnutí v důsledku absence navržených důkazů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a v důsledku toho na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že soudy obou stupňů nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, důkazy byly chybně zhodnoceny a nebyly provedeny důkazy k odstranění rozporů mezi jednotlivými provedenými důkazy.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 12 To 163/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 1 T 57/2005, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že jí uváděný důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se týkají pouze odlišného hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Současně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy že bylo zamítnuto její odvolání, ale řízení předcházející tomuto rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněné ale vyplývá, že její námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Této skutečnosti si je nakonec vědoma sama obviněná, když v úvodu svého obsáhlého dovolání uvedla, že obecně se dovoláním nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění. Nejvyšší soud tak zjistil, že obviněná uplatnila v dovolání námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože mají výhradně skutkový charakter. Těmito námitkami se obviněná snaží dosáhnout změny skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, přičemž těmito námitkami se řádně zabývaly již tyto soudy, a to opakovaně. Opakováním svých námitek také v dovolání, obviněná v podstatě staví Nejvyšší soud do role soudu odvolacího.

Obviněná svými námitkami, že se soudům nepodařilo odstranit rozpory mezi jednotlivými důkazy, že hodnocení výpovědí jednotlivých svědků se po skutkové stránce zakládá údajně pouze na hypotézách nebo že soudy jednotlivé důkazy nesprávně hodnotily, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dále je zřejmé, že námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesní a v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami týkajícími se údajného nátlaku činěného na svědkyni J. J. příslušníky Policie ČR. Je zřejmé, že jde o skutkové námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř., nenaplňují. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, když její námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale nepřípustné jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudu, proti postupu při dokazování, proti hodnocení důkazů apod., neboť v tomto ohledu nespočívá činnost soudu v aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel ani k té části dovolání obviněné, v níž byla napadána skutková zjištění soudů a postup při výsleších svědků, potažmo hodnocení provedených důkazů.

V souvislosti s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 odst. 3 LZPS obviněná namítala, že jí nebylo umožněno vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Protože jde o otázku zachování základního práva obviněné na spravedlivý proces, na doplnění Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné uvést, že v ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je obviněnému zaručeno „právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě …“. Význam tohoto práva je v tom, že vystupují-li ve věci svědci, kteří obviněného usvědčují, je obviněný nebo jeho obhájce oprávněn klást těmto svědkům otázky. Uvedené právo je respektováno, jestliže v řízení je alespoň jednou obviněnému nebo jeho obhájci umožněno klást usvědčujícím svědkům otázky. Výkon tohoto práva spočívá v tom, že se obviněnému nebo jeho obhájci umožní účast při výslechu usvědčujících svědků a v tomto rámci i kladení otázek.

Koncepce spravedlivého procesu ve smyslu Úmluvy zahrnuje požadavek kontradiktornosti řízení. To znamená, že skutkový stav, na který se aplikuje hmotné právo, zásadně musí vzejít ze součinnosti procesních stran, tj. ze součinnosti obžaloby a obhajoby, při dokazování. Obhajoba realizuje tuto součinnost tím, že má možnost klást otázky usvědčujícím svědkům. Tato součinnost obhajoby při dokazování, které spočívá ve výslechu usvědčujících svědků, je významným prostředkem kontroly věrohodnosti výpovědí takových svědků a tím je i nepostradatelným atributem kontradiktorního řízení. Požadavkem na umožnění přítomnosti obviněného nebo obhájce při výslechu svědka, se zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění a splnění požadavku mezinárodních smluv, aby alespoň jednou v průběhu řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky. Ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy lze v řízení před soudem využít jen takový protokol o úkonu v trestním řízení, který byl proveden s využitím práva obviněného nebo jeho obhájce na konfrontaci se svědkem ve formě možnosti být přítomen při úkonu, uplatnit své námitky, klást otázky vyslýchané osobě a tím prověřovat věrohodnost a pravdivost svědecké výpovědi. Jde o významný prvek kontradiktornosti řízení, který je jednou ze záruk spravedlivého a řádného zákonného procesu. Jestliže jde o dřívější výslech svědka učiněný v přípravném řízení, pak bude splněna podmínka, že obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit, umožní-li policejní orgán obviněnému nebo obhájci zúčastnit se úkonu spočívajícího ve výslechu svědka a klást vyslýchanému svědkovi otázky.

Jestliže se uvedené zásady vztáhnou na posuzovaný případ, je zjevné, že skutkový stav byl založen na kontradiktorně provedeném dokazování. Pokud jde o výslechy svědkyně J. , byl dne 15. 7. 2004 proveden výslech (č. l. 64 trestního spisu), kterým potvrdila, že se v bytě obviněné provozovala prostituce. U tohoto výslechu byl přítomen obhájce obviněné JUDr. J. P. Dne 12. 8. 2004 pak tato svědkyně v protokolu o výpovědi svědka, opět za přítomnosti obhájce obviněné, změnila a popřela svou předchozí výpověď, s tím, že předtím vypovídala pod nátlakem. Pokud jde o výpověď poškozené H. S. , byl dne 18. 2. 2005 v G. , S. r. , proveden její výslech (č. l. 184 trestního spisu), jemuž byl obhájce obviněné rovněž přítomen a měl tak možnost uplatnit své námitky, klást otázky vyslýchané osobě a tím prověřovat věrohodnost a pravdivost svědecké výpovědi. Z obsahu trestního spisu je také zřejmá snaha soudu prvního stupně předvolat svědkyni S. k hlavnímu líčení, avšak bezúspěšně (úřední záznamy o neznámém pobytu svědkyně na č. l. 281, zpráva S. o vysokém stupni těhotenství a doklad o jejím zdravotním stavu na č. l. 284). Soud prvního stupně také opakovaně žádal o výslech této svědkyně Okresní soud v Galantě, avšak výslech proveden nebyl z důvodu nezjištění aktuálního místa pobytu H. S. Při hlavním líčení ze dne 3. 10. 2005 (č. l. 240 trestního spisu) byla proto podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. čtena výpověď této svědkyně, která byla provedena v přípravném řízení v souladu se zákonem. Vzhledem k těmto skutečnostem se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněné, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivé řízení.

Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že podstata námitek obviněné spočívá ve zpochybňování soudy zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto bylo dovolání obviněné J. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za situace, že námitkami obviněné nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolání obviněné bylo na základě výše uvedeného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 06. February 2008