JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 227/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. dubna 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 88/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007, z r u š u j e ve výroku, jímž byla obviněnému R. T. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené M. K. , na náhradě škody částku 845.760,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení § 265 tr. ř. se poškozená M. K. , s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 2 T 88/2005, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. v souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. d) tr. zák. a byl odsouzen podle § 224 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené pozůstalé matce V. H. , a poškozené V. K. 175.000,- Kč jako náhradu škody, kterou svojí trestnou činností způsobil. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. K. , V. K. J. K., J. K. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. H. , odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 13. 9. 2003 kolem 04:30 hodin, jako řidič osobního automobilu Š. F. , poté, co požil alkoholické nápoje, když provedenou zkouškou na alkohol byla zjištěna hladina alkoholu v krvi dne 13. 9. 2003 v 06:25 hodin 1,75 g/kg, při projíždění pravotočivé zatáčky na silnici I/27, mezi obcemi H. a P. , okr. P. – s. , nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla svým schopnostem, vjel do protisměru a zde došlo ke střetu s protijedoucím automobilem V. G. , a následkem střetu utrpěl řidič tohoto automobilu J. J. , bytem K. , Š. , poranění, na jehož následky dne 13. 9. 2003 v 07:30 hodin zemřel, jeho spolujezdkyně M. K. , , bytem D. utrpěla zlomeninu pažní kosti vlevo a zlomeninu krční páteře s poraněním míchy s následným ochrnutím horních a dolních končetin, když poruchu hybnosti dolních končetin lze pokládat za trvalou a poškozená je plně odkázána na pomoc druhé osoby ve všech denních činnostech a následkem střetu utrpěli další poranění spolujezdci ve vozidle Š. F. – O. Š. , úrazové roztržení hrudní srdečnice, otřes mozku, mnohačetná poranění hlavy, zlomeniny obličejových kostí, zlomeniny horní a dolní čelisti a další poranění, které se vyžádalo pracovní neschopnost do 31. 3. 2004, přičemž zranění zanechá trvalé následky a D. J. , – roztržení sleziny, nalomení horní části zadního okraje kloubní jamky levého kyčelního kloubu a zlomeninu pravé horní končetiny, které mělo za následek vážnou poruchu zdraví vyžadující pracovní neschopnost do 1. 2. 2004.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný, státní zástupce i poškozená M. K. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007, k odvolání obviněného R. T. a poškozené M. K. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 2 T 88/2005, ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených V. H. , V. K. a M. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené M. K. , na náhradě škody částku 845.760,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené V. H. a V. K. odkázány s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byly splněné procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně pak byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože nebylo rozhodnuto o jeho odvolání směřujícím do výroku o vině a o trestu, že je tedy naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou chybná proto, že jsou založená na nesprávných skutkových zjištěních. V důsledku těchto pochybení pak soudy dospěly k chybnému závěru, že obviněný spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. Skutková zjištění, která soud prvního stupně vzal za prokázaná, nejsou provedenými důkazy dokázána bez důvodných pochybností. Shromážděné důkazy podle obviněného v žádném případě netvoří ucelený řetězec a provedené důkazy nesvědčí s dostatečnou jistotou o jeho vině. Svědkové (MUDr. H. , MUDr. R. , J. , O. , K. , J. a K. ) se nebyli podle obviněného schopni vyjádřit k totožnosti řidiče, přičemž podle obviněného nebylo vyloučeno prohození osob ve vozidle. Soudy tak v podstatě vycházely pouze ze závěrů znaleckých posudků o charakteru utrpěných zranění a jejich možné korelaci s poškozením vozidla, a však obviněný upozorňuje, že žádný ze znalců neviděl automobil bezprostředně po nehodě, ale až s časovým odstupem, a to ještě pouze na fotografiích. Závěry znalkyně MUDr. H. K. jsou pak podle něj relativizovány jejím vyjádřením při výslechu. Výpověď MUDr. P. pak obviněný označil za neurčitou. Dále je podle obviněného nepravděpodobné, že by svědek D. J. , který nebyl pod vlivem alkoholu, nasedl do vozidla řízeného osobou, která byla pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost velmi zpochybňuje provedené důkazy. Obviněný uvedl, že protokol o nehodě byl vypracován až později a identifikace osob byla prováděna až v době, kdy již byla většina osob z automobilů vyproštěna. Také tyto skutečnosti činí provedené důkazy značně nevěrohodnými. Obviněný je tedy stále přesvědčen, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, protože nebylo prokázáno, že by předmětný automobil při dopravní nehodě řídil. Obviněný má dále za to, že mu byl s ohledem na všechny okolnosti uložen nepřiměřeně přísný trest, když jeho zranění a pocit, že by mohl odpovídat za všechny následky této nehody, jsou pro něho dostatečným poučením a trestem. Uvedl, že pokud se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu (s ohledem na ztrátu paměti při nehodě obviněný neví, zda jí zavinil), toto jednání je jednorázovým vybočením z jinak řádného jednání. Uložení nepodmíněného trestu je podle obviněného v rozporu s § 23 tr. zák. a je přesvědčen, že v jeho případě bylo možno postupovat podle § 60a tr. zák. a uložit mu pouze trest podmíněný s dohledem. Soudy obou stupňů pak podle obviněného v rozporu s ustanovením § 31 odst 3 tr. zák. přičetli dvakrát v jeho neprospěch vážné následky dopravní nehody, když jednak stanovily trest podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 224 odst. 3 tr. zák. a současně jako přitěžující okolnost konstatovaly následky dopravní nehody, tedy smrt jedné osoby a těžké ublížení více osob. Obviněný má za to, že v jeho případě neexistují žádné přitěžující okolnosti. Pokud jde o trest zákazu činnosti, také ten považuje obviněný za nepřiměřeně přísný a omezující ho v běžném životě.

Rozhodnutí soudu druhého stupně považuje za vadné také proto, že podle obviněného došlo k chybnému hmotně právnímu posouzení v otázce náhrady škody, která byla pravomocně přiznána poškozené M. K. ve výši 845.760,- Kč. Obviněný uvedl, že potřebné podklady k vyřízení náhrady škody předal pojišťovně. Česká pojišťovna doložené nároky poškozených za obviněného uhradila, což bylo v průběhu trestního řízení doloženo. Listiny prokazující, že poškozené M. K. bylo pojišťovnou uhrazeno bolestné a ztížení společenského uplatnění v uvedené částce jsou obsahem spisu, přičemž tuto částku pojišťovně již splácí. Poškozené tedy byla v adhezním řízení přiznána částka, která již byla celá uhrazena, a to již před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného spočívající v tvrzení, že nebylo určitě prokázáno, zda právě on řídil vozidlo v době nehody, staví obviněný na odlišné interpretaci zásadních důkazů provedených ve věci a svou obranu proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí tudíž buduje na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely oba soudy. Námitky této povahy nevyhovují žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce nelze dospět k závěru, že by mezi důkazní bází, zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, existoval nějaký extrémní nesoulad. Pokud obviněný namítal, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody a zákazu činnosti, taková námitka nevyhovuje žádnému z katalogu dovolacích důvodů. Obviněný namítal v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž jeho první alternativu, v této části je však podle státního zástupce dovolání nedůvodné. Námitka obviněného uplatněná pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podle státního zástupce není oprávněná, protože na základě odvolání obviněného v té části, v níž směřovalo proti výroku o náhradě škody z rozhodnutí nalézacího soudu, soud druhého stupně odvolání R. T. vyhověl (učinil výrok o náhradě škody ohledně poškozených V. H. a V. K. obviněnému příznivější). Tímto výrokem bylo rozhodnuto o odvolání obviněného a rozsudek soudu druhého stupně již další výrok o odvolání R. T. obsahovat nemohl, neboť o celém opravném prostředku se vždy rozhoduje jediným výrokem (buď se mu vyhoví, nebo se zamítne, případně odmítne).

Jako důvodná se naopak podle státního zástupce jeví výhrada obviněného týkající se vady rozhodnutí o uplatněných nárocích na náhradu škody. Pravomocné meritorní rozhodnutí v této věci zavazuje obviněného k povinnosti uhradit poškozené M. K. náhradu škody ve výši 845.760,- Kč. Podle přípisu České pojišťovny ze dne 7. 7. 2005 bylo již v té době poškozeným M. K. , O. Š. a pozůstalým po J. J. vyplaceno pojišťovnou odškodnění doložených nároků, probíhající odškodňování potvrzuje i dopis České pojišťovny ze dne 7. 3. 2006. Z protokolů o hlavním líčení není zřejmé, že by se soud těmito přípisy zabýval a zjišťoval, v jakém rozsahu pojišťovna z titulu pojištění obviněného poskytla poškozeným pojistné plnění. Přitom je obecně známo, že v případě pojistného plnění je tímto plněním uspokojován nárok poškozeného na náhradu škody a na pojišťovnu přechází regresní právo požadovat refundaci pojistného plnění na pojištěnci. Jestliže rozhodnutí soudů činných v této věci (konkrétně výrok Krajského soudu v Plzni o náhradě škody poškozené M. K. ) nezohlednil již vyplacené pojistné plnění, což z rozsudku neplyne, je v tomto směru výrok o náhradě škody vadný a případně vymožená náhrada škody na obviněném by na straně této poškozené zakládala bezdůvodné obohacení. Popsaná vada nepochybně naplňuje znak „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007, ve výroku o náhradě škody poškozené M. K. a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný považuje výrok soudu druhého stupně za neúplný, neboť má za to, že nebylo rozhodnuto o jeho odvolání směřujícím do výroku o vině a o trestu. Nejvyšší soud se touto námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

K tomu je vhodné nejprve zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, proti výroku o trestu i proti výroku o náhradě škody. Také z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle § 254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 4. Jelikož výrok o vině i trestu shledal odvolací soud správnými, a protože vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o náhradě škody, rozhodl tak, že k odvolání obviněného a poškozené M. K. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části, kde zjistil nedostatky, tedy ve výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl.

Takový postup je zcela v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, když je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o náhradě škody, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T-417, a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T-486.).

Ve smyslu těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně nepochybil, pokud samostatným výrokem nerozhodl vedle rozhodnutí o výroku o náhradě škody navíc i o tom, že se v části výroku o vině odvolání obviněného zamítá. Podle § 256 tr. ř. totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. V napadeném rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí a rozsudek tudíž není ani neúplný. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v obou alternativách. První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy mohl být (a byl) uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky z velké části nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Navíc obviněný uplatnil tyto námitky již ve svém řádném opravném prostředku a byly podstatou celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obviněný tedy svými námitkami, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založená na nesprávných skutkových zjištěních, že nebylo prokázáno, že by právě on řídil vozidlo v době nehody, že shromážděné důkazy netvoří ucelený řetězec, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Obviněný v dovolání popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje a skutek zjištěný soudem popírá, považuje jej za neprokázaný a neuvádí jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala právní posouzení skutku tak, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Námitkami skutkového charakteru jsou také námitky týkající se možného prohození osob ve vozidle během nehody, výhrady proti znaleckým posudkům, ze kterých soudy vycházely, a v neposlední řadě námitky proti věrohodnosti a určitosti uvedených svědeckých výpovědí. Podstatou těchto dovolacích námitek je tak snaha obviněného zvrátit skutkové zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Pokud jde o námitky obviněného v části IV. dovolání směřující proti výroku o trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tyto výhrady dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný toliko polemizuje s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. druhého stupně ohledně druhu a výměry trestu, namítá, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou dvojího přičítání, že soudy nepřihlédly při svých úvahách o trestu ke skutečnosti, že v jeho případě šlo pouze o vybočení z jinak řádného života, že na jeho straně neexistují žádné přitěžující okolnosti, že soudy nepřihlédly k jeho zdravotnímu stavu. Obviněný těmito námitkami v podstatě vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný.

Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a nepřicházelo to ani v úvahu, protože obviněnému byl podle § 224 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na čtyři roky, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené až na deset let odnětí svobody. Námitky, které se týkají pouze přiměřenosti trestu, nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, v daném případě ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., avšak hmotně právní povahu má i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzájemný vztah obou dovolacích důvodů je takový, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je vyňata otázka samotného trestu, která je předmětem speciálního hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odpovídá to také povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo sazbu. Shodné pak platí o výhradách obviněného proti přiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti. Obviněnému byl tedy v trestním řízení uložen přípustný druh trestu a jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby a námitky v tom smyslu, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti jsou nepřiměřené, neboť údajně dostatečně nevystihují okolnosti případu, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný důvod podle § 265b tr. ř.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.

Jako důvodnou však Nejvyšší soud shledal námitku obviněného uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se nesprávného hmotně právního posouzení otázky nároku na náhradu škody přiznané poškozené M. K. ve výši 845.760,- Kč.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 9 To 240/2007, byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené M. K. na náhradě škody částku 845.760,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je dále zřejmé, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody z titulu ztížení společenského uplatnění a bolestného na základě lékařských posudků o bodovém ohodnocení v celkové částce 845.760,- Kč. Z obsahu trestního spisu však vyplynulo, konkrétně pak z dopisu České pojišťovny ze dne 7. 3. 2006 (č. l. 428 trestního spisu), že Česká pojišťovna za obviněného R. T., z titulu plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, poškozeným ještě před rozhodnutím soudů obou stupňů vyplatila odškodnění doložených nároků. Z tohoto sdělení pojišťovny, které již soud prvního stupně obdržel téměř dva týdny před zahájením hlavního líčení dne 22. 3. 2006, tedy vyplývala možnost, že nárok na náhradu škody uplatňovaný M. K. v trestním řízení vůči obviněnému, již mohl být uspokojen plněním ze strany pojišťovny. To vyplývalo i z písemného vyjádření obviněného na č. l. 444 trestního spisu, kde uvádí, že připojuje vyjádření České pojišťovny o dosud vyplacených částkách (pojistného plnění). Byť takovýto doklad k tomuto vyjádření připojen zřejmě nebyl, neboť není obsažen v trestním spise, rovněž z něj plyne, že nároky poškozených na náhradu škody již byly, resp. postupně jsou uspokojovány pojišťovnou. Žádný ze soudů na tyto skutečnosti však nijak nereagoval, ačkoli při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení je nutno zjistit všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody, zejména zda v době rozhodování soudu uplatněný nárok na náhradu škody trvá v nezměněné výši, zda obviněný v mezidobí od uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným případně škodu, byť částečně, nenahradil, zda o náhradě škody již nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení apod. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 199/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, Svazek 12/2002, T 302). Pokud by soudy takto (jak byly povinny) postupovaly a vyžádaly si od dané pojišťovny zprávu o tom, zda a v jakém rozsahu již byly uspokojeny nároky M. K. na náhradu škody vzniklé při dané dopravní nehodě, a to z titulu zákonného pojištění motorového vozidla řízeného obviněným, zjistily by, že již ke dni 7. 11. 2006 Česká pojišťovna této poškozené mj. uhradila bolestné ve výši 269.760,- Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 576.000,- Kč (celkem 845.760,- Kč), tj. zcela stejné nároky, k jejichž uhrazení výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud uložil povinnost obviněnému. Vyplývá to ze sdělení pojišťovny ze dne 7. 11. 2006, které obviněný učinil součástí dovolání (č. l. 651 trestního spisu).

Nejvyšší soud proto výrok jímž byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené M. K. na náhradě škody částku 845.760,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušil a stejně postupoval i u rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazujících, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu. Vzhledem k pozici, která adheznímu řízení přísluší v rámci řízení trestního a z níž vyplývá, že není přípustné, aby se před soudem vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o nároku na náhradu škody v situaci, kdy otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta, pak Nejvyšší soud poškozenou M. K. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 02. April 2008