JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 218/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. května 2008 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 31/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 31/2007, byl z podnětu odvolání obviněného J. K. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007, č. j. 1 T 10/2005-G 941, v celém rozsahu jeho odsuzující části. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že uznal obviněného J. K. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci obviněný spáchal trestný čin tím, že 1) v období od 25. 3. 1994 do 26. 3. 1997 jako majoritní vlastník a jednatel S. I. , s. r. o., se sídlem nejprve v B. , M. , později v B. , S. , zapsané v obchodním rejstříku u Krajského obchodního soudu v Brně, uzavřel prostřednictvím pracovníků společnosti v jejím sídle či jejich pobočkách v L. , na H. , v P. na V. n. , v O. na E. , v O. na tř. S. a v P. na P. , s poškozenými ve 2220 případech smlouvy o tichém společenství, v nichž se společnost zavazovala, že poškozeným během konkrétně smluvené doby od tří měsíců do čtyř let kromě vrácení vkladu vyplatí zisk z podnikání společnosti ve výši 17,33 až 33,3 % ročně z vložených prostředků, a to na základě rozsáhlé reklamní kampaně, zejména formou inzerce v tisku, v níž kromě slibovaného zcela nereálného zhodnocení vkladů nepravdivě ujišťoval o krytí vkladů majetkem společnosti v řádu miliard Kč a o jedinečných možnostech podnikání společnosti v oblasti realit a obchodu, přičemž s ohledem na způsob hospodaření a finanční stav společnosti již v počátečním období uzavírání smluv v roce 1994 věděl, že společnost nebude pravděpodobně schopna splnit smluvní závazky v případě většiny poškozených, a byl srozuměn s tím, že podíl na zisku a vklady jim eventuálně nebudou vyplaceny, v případě smluv uzavíraných v pozdějším období pak již věděl, že smluvní závazky v případě většiny poškozených nebudou vůbec splněny, tudíž podíl na zisku a vklady jim nebudou vyplaceny, což se také stalo, a takto od poškozených vylákal celkem 126.343.456,- Kč, z nichž však vkladatelům vyplatil jen 6.341.264,30 Kč, a takto je poškodil celkem o 120.002.191,70 Kč, které použil dílem na provoz a výdaje společnosti a dílem nezjištěným způsobem. Konkrétně takto jednal v 2221 případech, které jsou podrobně popsány ve výroku rozsudku.

Pod bodem 2) rozsudku byl uznán vinným tím, že jako statutární zástupce S. C. G. – h. , a. s., se sídlem B. , M., zapsané v obchodním rejstříku Krajského obchodního soudu v B. , (dále jen společnost), uzavřel buď osobně anebo prostřednictvím zástupce v sídle společnosti dne 10. 5. 1996 s J. L. , smlouvu na dobu určitou do 8. 8. 1996, v níž zavázal společnost k úschově deseti kusů vkladních listů – S. , U. b. , a. s., Ú. n. L., v celkové hodnotě 10.000,- Kč, dne 20. 5. 1996 s Ing. K. K. , smlouvu na dobu určitou do 18. 8. 1996, v níž zavázal společnost k úschově jednoho kusu vkladního listu – S. , U. b. , a. s., Ú. n. L. , v hodnotě 80.000,- Kč, dne 21. 5. 1996 s J. H. , smlouvu na dobu určitou do 21. 5. 1997, v níž zavázal společnost k úschově deseti kusů depozitních certifikátů IPB, a. s., P. , v celkové hodnotě 142.000,- Kč, dne 21. 5. 1996 s Ing. F. V. , smlouvu na dobu určitou do 21. 8. 1996, v níž zavázal společnost k úschově jednoho kusu vkladního listu – S., U. b. , a. s., Ú. n. L. , v hodnotě 250.000,- Kč, dne 17. 6. 1996 s J. K. , a H. K. , smlouvu na dobu určitou do 17. 6. 1997, v níž zavázal společnost k úschově jednoho kusu vkladového certifikátu F. , a. s., Z. , v hodnotě 350.000,- Kč, a současně zavázal společnost k ročnímu 12 % zhodnocení předmětů úschovy a k vrácení takto zhodnocených cenných papírů ve smluvených termínech, ač vzhledem k předlužení společnosti a úmyslu zastavit předměty úschovy oproti půjčkám věděl, že svým závazkům nedostojí, což se také stalo, neboť půjčky nebyly splaceny a cenné papíry jakožto zástava propadly, vyjma jednoho kusu depozitního certifikátu IPB, a. s., P. , v hodnotě 2.000,- Kč, který byl až následně vrácen J. H. , přičemž takto způsobil poškozeným J. L. škodu 10.000,- Kč, Ing. K. K. škodu 80.000,- Kč, J. H. škodu 142.000,- Kč, Ing. F. V. škodu 250.000,- Kč aj. a H. K. škodu 350.000,- Kč, celkem škodu 832.000,- Kč.

Vrchní soud v Olomouci odsoudil obviněného za tento trestný čin podle § 250 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem bankovní činnost na deset let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku na č. l. 48 – 52 a podle § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že se poškození uvedení ve výroku rozsudku na č. l. 52 – 53 odkazují se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ohledně skutku popsaného pod bodem 1780 výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se poškozeného Ing. J. S. , který měl být spáchán dne 24. 11. 1995.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný včas dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Z. B. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. s tím, že dovolání směřuje proti výrokům o vině a trestu i proti výroku o uložení povinnosti nahradit škodu poškozeným uvedeným ve výrokové části rozsudku.

Dovolání obviněného nesplňovalo veškeré zákonné obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., a proto byl obviněný prostřednictvím obhájce vyzván k odstranění vad dovolání. Obviněný vyhověl výzvě soudu a současně prostřednictvím svého obhájce dovolání doplnil tak, že kromě již zmíněných důvodů dovolání podal dovolání i z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. S odkazem na ustanovení § 30 odst. 2 tr. zák. (správně má být: trestního řádu) poukázal na to, že po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Dne 10. 12. 2004 rozhodovali o vazbě obviněného soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. J. S. , JUDr. S. U. a JUDr. R. S. , kteří podle názoru obviněného v předposledním odstavci odůvodnění usnesení o vazbě „projednávali jeho vinu, resp. prejudikovali jeho vinu“. Dále uvedl, že dne 16. 5. 2005 byla na obviněného podána u Krajského soudu v Brně obžaloba a věc byla vedena pod sp. zn. 1 T 10/2005. O odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 1 T 10/2005, rozhodovali uvedení soudci Vrchního soudu v Olomouci, přičemž tito soudci rozhodovali nejprve o vazbě obviněného a poté po podání obžaloby rozhodovali v téže věci o jeho vině a trestu. Obviněný je proto přesvědčen, že rozsudek, který napadl dovoláním, vynesl vyloučený orgán, přičemž postačuje, aby byl vyloučen pouze jeden soudce.

Namítl také, že předseda senátu Krajského soudu v Brně JUDr. M. Ž. se ve dnech 1. až 8. 3. 2005 vyjádřil o trestní věci obviněného prostřednictvím sdělovacích prostředků a veřejnosti sdělil informace, aniž by to dříve sdělil stranám, resp. obhájci obviněného, včetně toho, že obviněného zbaví jeho ústavně zaručeného práva „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechů svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“ /čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod/. Obviněný je přesvědčen, že předseda senátu JUDr. M. Ž. pro jeho vztah k věci (§ 30 odst. 1 tr. ř.) nemohl nestranně a nepodjatě rozhodovat o jeho vině a trestu.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť po část přípravného řízení v době od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001 neměl zajištěnou obhajobu v té části řízení, která byla vyloučena usnesením vyšetřovatele Policie České republiky ze dne 10. 2. 1998 a byla vedena Krajským úřadem vyšetřování (dále jen: KÚV) v Brně pod ČVS:KVV 120/30 98, a to až do 9. 2. 2001, kdy došlo ke spojení obou řízení. Původní všeobecná plná moc, kterou udělil obhájci JUDr. P. P. , byla totiž nahrazena dne 5. 1. 1998 zvláštní plnou mocí udělenou obhájci Mgr. Z. B. ve věci vedené KÚV v Brně pod ČVS:KVV 244/30-97, která se podle názoru obviněného nevztahovala na řízení o vyloučené věci. Uvedl dále, že po skončení vyšetřování vedeného KÚV v Brně pod ČVS:KVV 244/30-97 byla věc krajským státním zástupcem v Brně v dubnu 1998 předána Městskému státnímu zastupitelství v Brně, které pod č. j. 4 Zt 1532/98 podalo dne 21. 5. 1998 na obviněného obžalobu k Městskému soudu v Brně, který věc vedl pod sp. zn. 5 T 148/98 a v této věci byl obviněný stíhán vazebně. Z toho obviněný dovozuje, že přestože byl vzat do vazby pro jednání uvedená následně pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který napadl dovoláním, byl od 10. 2. 1998 ve vazbě pouze pro jednání uvedená pod bodem 2) výroku o vině rozsudku napadeného dovoláním. Obhájce Mgr. Z. B. tak obviněného zastupoval od 10. 2. 1998 pouze ve věci vedené KÚV v Brně pod ČVS:KVV 244/30-97. Obviněný proto od 10. 2. 1998 neměl zvoleného ani ustanoveného obhájce během trestního stíhání vedeného KÚV v Brně pod ČVS:KVV 120/30-98, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby.

Obviněný poukázal dále na to, že dne 24. 5. 2000 mu obhájce Mgr. Z. B. vypověděl plnou moc ze dne 5. 1. 1998. Mgr. Z. B. mu byl ustanoven obhájcem pouze pro trestní věc popsanou pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu. Když obhájce dne 29. 4. 1998 sdělil vyšetřovateli, že netrvá na osobní účasti při výslechu svědků, učinil tak v domnění, že se jedná o věc vyloučenou ze společného řízení vedenou pod ČVS:KVV 244/30-97. Pokud Vrchní soud v Olomouci uvedl v napadeném rozsudku, že tento přípis byl řádně označen spisovou značkou ČVS:KVV 120/30-98, je zcela zřejmé, že došlo na straně obhájce k písařské chybě.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že nebyl s to dosáhnout výslechu navržených svědků, a to ani před Krajským soudem v Brně ani před Vrchním soudem v Olomouci, klást jim otázky a poté se vyjádřit k jejich výpovědím. V důsledku toho nebyl podle názoru obviněného zcela dostatečně zjištěn skutkový stav a jeho následkem je nezákonné rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný se také domnívá, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007 neměl být vůbec vyhlášen, protože po usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 4 To 42/2006, mělo být celé hlavní líčení opakováno proto, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen i z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., a od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím, uplynul celý rok. Namítl také, že nebyl vždy poučen o svých právech v průběhu celého hlavního líčení. Podle obviněného byla postupem obecných soudů porušena ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., § 89 odst. 2 tr. ř., § 2 odst. 13 tr. ř. i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutky, za něž byl odsouzen, nevykazují znaky žádného trestného činu a došlo podle jeho názoru k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K výroku o vině ad 1) rozsudku odvolacího soudu uvedl, že nikoho neuváděl v omyl ani neměl v úmyslu kohokoliv podvést. Podle obviněného soud dovodil uvedení v omyl z použité reklamy o miliardovém majetku, která není nepravdivá ani zavádějící, pokud by byly soudy znalé horního práva. Podle názoru obviněného nebyla společnost S. C. G. – h. , a. s., nikdy předlužena. Mělo být proto postupováno podle zásady in dubio pro reo. K právní kvalifikaci skutku obviněný namítl, že nebylo namístě použít ustanovení § 250 tr. zák., nýbrž nejvýše ustanovení § 255 tr. zák., a to v obou bodech výroku o vině napadeného rozsudku. Obviněný se domnívá, že jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku nemůže být tzv. pokračujícím trestným činem, neboť až do 31. 12. 2001 se pokračování v trestném činu považovalo za jeden skutek, přičemž skutek se udál v letech 1994 – 1997. Proto bylo nutné v tomto případě použít předešlé právní úpravy analogicky s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Poukázal dále na ustanovení § 34 odst. 10, § 39 odst. 1 a § 40 odst. 1, 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: zákon o cenných papírech) a dovodil, že jeho jednání pod bodem 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu bylo v rozporu se zákonem kvalifikováno jako podvod.

Obviněný namítl, že důsledkem všech uvedených pochybení je zcela nepřiměřená výše trestu a nepřiměřené zařazení do nejpřísnějšího typu věznice. Soud podle něj nepřihlédl k polehčujícím okolnostem, neboť obviněný nebyl soudně trestán, od spáchání trestné činnosti uběhlo 13 let a do vyhlášení rozsudku se choval řádně.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, č. j. 4 To 31/2007-1171, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Žádost odůvodnil tím, že považuje dovolání za důvodné, a že musí vyřídit důležité záležitosti, aby připravil sebe i rodinu na výkon trestu, a dále poukazem na onemocnění manželky i syna.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla k jednotlivým důvodům dovolání následující:

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konstatovala, že soudce Vrchního soudu v Olomouci JUDr. J. S. , který byl předsedou senátu odvolacího soudu, který vyhlásil napadený odsuzující rozsudek, nerozhodoval o vazbě obviněného v přípravném řízení, ale až ve fázi po podání obžaloby Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci – pobočka v Brně ze dne 25. 10. 2001, kterou Krajský soud v Brně projednával pod sp. zn. 40 T 19/2001, a nerozhodoval ani v jiné trestní věci obviněného, která byla v rozhodné době vedena samostatně. Stejně tak není důvodná námitka podjatosti soudce Krajského soudu v Brně JUDr. M. Ž. Poukázala na to, že obviněný uplatnil tuto námitku již v průběhu odvolacího řízení, přičemž Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 31/2007, na č. l. 113, zcela správně uzavřel, že plnění informační povinnosti soudce, která pro něj vyplývá z § 8a odst. 1 tr. ř. nelze spojovat bez překročení zákonných limitů ve smyslu § 8a odst. 1, věta druhá, tr. ř. se závěrem o poměru soudce k projednávané věci.

Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a to vzhledem k obsahu spisového materiálu, z něhož vyplývá, že právo obviněného na obhajobu bylo zajištěno od počátku vzniku důvodu nutné obhajoby zmocněním obhájce Mgr. Z. B. ze dne 5. 1. 1998. Tato plná moc měla povahu generální plné moci, neboť obviněný zmíněného advokáta zmocnil, aby jej zastupoval ve všech právních věcech i tehdy, je-li k tomu podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci, přičemž mu takovou plnou moc současně udělil. Stalo se tak v přípravném řízení, které bylo vedeno orgány Policie České republiky v Brně pod ČVS:KVV 244/30 97. Dne 10. 2. 1998 bylo rozhodnuto usnesením vyšetřovatele o vyloučení věci později odsouzené pod bodem 1) výroku o vině k samostatnému projednání, a to pod ČVS:KVV 120/30-97. Poté obhájce obviněného Mgr. Z. B. zaslal vyšetřovateli sdělení ze dne 27. 4. 1998, že netrvá na osobní účasti u výslechu svědků a poškozených. Pokud obviněný v této souvislosti namítl, že se jeho obhájce mylně domníval, že tak činí ve věci vedené pod ČVS:KVV 244/30-97 a že při označení spisu ČVS:KVV 120/30-97 došlo k písařské chybě, pak ani případné přepsání obhájce, nemohlo ovlivnit rozsah plné moci v okamžiku jejího udělení. Proto v souladu s názorem odvolacího soudu i s poukazem na judikaturu nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že v době od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001 měl obviněný zajištěno právo na obhajobu prostřednictvím obhájce Mgr. Z. B. Nedošlo proto ani k porušení čl. 40 odst. 3, čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu „aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“ (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). K námitkám obviněného uvedla, že oprávnění na projednání věci v přítomnosti obviněného nelze rozšiřovat na otázky spojené se zkoumáním, do jaké míry obviněný využil právo na obhajobu v rámci účasti u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, či zda mu bylo jeho využití postupem soudu skutečně umožněno. Takový extenzívní výklad práva na projednání věci v přítomnosti obviněného by vedl k nesprávnému závěru, že v rámci řízení o dovolání lze provádět přezkum vad, pro jejichž nápravu slouží ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., který spadá do kompetence odvolacího soudu. Docházelo by tak k zaměňování odvolacího a dovolacího řízení, při kterém by dovolací soud v rozporu se zákonnou systematikou trestního procesu fakticky vytvářel tzv. třetí soudní instanci sloužící k nápravě vad, pro jejichž nápravu slouží zcela jiný typ řízení. Námitky obviněného proto podle jejího názoru nelze označit za kvalifikované naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

K námitkám obviněného, které jsou podřazeny pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že nikoho neuváděl v omyl ani neměl v úmyslu kohokoliv podvést, poukázala na to, že obviněný nevzal v úvahu podstatu svého jednání, která vyplývá z odůvodnění odsuzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu na č. l. 75 – 79 zmíněného rozsudku. Odvolací soud odlišil počáteční období aktivit obviněného, které jsou datovány do konce roku 1994, od pozdějšího období. Pokud obviněný namítal možnost posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., nelze mu přisvědčit ani za předpokladu, že by se jednalo místo smluv o tichém společenství podle § 673 a násl. obch. zák. o smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně odmítla námitku obviněného, že jednání pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku nemůže být pokračujícím trestným činem. V daném případě byly splněny podmínky § 89 odst. 3 tr. zák., neboť není pochyb o tom, že obviněný se dopouštěl jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu podvodu a byly spojeny zcela stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Při právním posouzení jednání obviněného byly také dány důvody pro použití výjimky z časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 16 odst. 1, věty za středníkem, tr. zák., neboť pozdější právní úprava byla pro obviněného příznivější z hlediska posunu zákonných hranic škod podle § 89 odst. 11 tr. zák. Pokud obviněný dále namítl, že vzhledem k době spáchání skutku bylo třeba analogicky použít předešlé právní úpravy, pak přehlédl, že s takovou námitkou nespojil otázku posuzování své trestnosti, tj. nenamítl nesprávnost volby mezi jednotlivými hmotnými úpravami trestního práva. Obviněný uplatněním této námitky vytkl, že se soudy při projednávání jeho trestní věci řídily trestním řádem, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a tím i jeho ustanovením § 12 odst. 2 tr. ř., podle něhož se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Takový postup však nelze s úspěchem vytýkat za stavu, že obviněný zaměnil otázku časové působnosti trestního zákona s otázkou časové působnosti trestního řádu, která se bez výjimky řídí dobou nabytí účinnosti procesního předpisu.

Pokud jde o výrok ad 2) o vině, obviněný opřel námitku nesprávného právního posouzení skutku o vlastní verzi skutkového děje. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný ve všech případech smluv o úschově cenných papírů věděl, že tyto smlouvy byly uzavírány v rozporu s obligatorními podmínkami § 34 odst. 1 zákona o cenných papírech jako bezúplatné. Obviněný za tehdejšího ekonomického stavu společnosti musel vědět, že po využití uschovaných cenných papírů k zajištění dosud nesplacených půjček schovatele dojde zákonitě k jejich propadnutí a že tedy nebude moci splnit povinnost k navrácení uschovaných cenných papírů jejich uschovatelům, přičemž takto jednal při vědomí plné odpovědnosti za škodu vzniklou na uschovaných cenných papírech. Obviněný ani nebyl oprávněn použít majetkovou hodnotu uschovaných cenných papírů pro účely zástavy, neboť nesplnil podmínky § 34 odst. 10 zákona o cenných papírech.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila také k námitkám obviněného proti výroku o trestu, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznila, že takové námitky nelze podle ustálené rozhodovací praxe uplatnit ani prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani prostřednictvím jiného důvodu dovolání ve smyslu jejich taxativního výčtu podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. K námitkám obviněného týkajících se délky trestního stíhání poukázala na to, že byla ovlivněna i dílčími průtahy obviněného a byla zohledněna přiměřeným způsobem. Nelze však přehlédnout mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, vysoký počet poškozených, mimořádnou výši způsobené škody, do jisté míry i sofistikovaný způsob provedení činu a v neposlední řadě zcela nekritický postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti.

Z těchto důvodu nejvyšší státní zástupkyně v závěru vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby o dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265d odst. 2, první věta, tr. ř. obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad rozhodnutí, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, které jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu, jednak jejich nedodržení může vést k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. bez jeho věcného posuzování, vyplývá zákonný požadavek, že dovolání obviněného může být účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Obhájce je obecně považován za osobu znalou práva, která má zaručit podání dostatečně kvalifikovaného podnětu k tomu, aby se věcí mohl zabývat Nejvyšší soud jako soud dovolací.

V trestní věci obviněného J. K. podal jeho obhájce Mgr. Z. B. stručné dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Protože dovolání obviněného podané prostřednictvím jeho obhájce nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., vyzval předseda senátu podle § 265h odst. 1 tr. ř. obhájce, aby odstranil vady dovolání ve lhůtě dvou týdnů, a zároveň jej upozornil, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Výzva k odstranění vad dovolání byla doručena obhájci obviněného Mgr. Z. B. dne 14. 1. 2008. Dne 28. 1. 2008 obhájce obviněného podal na poštu podání nazvané Odstranění vad – doplnění dovolání ze dne 10. 12. 2007 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, č. j. 4 To 31/2007–1171, spojené se žádostí o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. V tomto podání uplatnil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Vzhledem k tomu, že lhůta k podání dovolání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř., § 60 odst. 3 tr. ř. skončila dne 10. 12. 2007 a rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.), je zřejmé, že obviněný rozšířil rozsah a důvody dovolání po uplynutí dovolací lhůty. Nejvyšší soud proto k důvodu dovolání uplatněnému po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) nepřihlížel. Pro úplnost je nutno dodat, že podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný namítl, že neměl obhájce v době od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001, již v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007, č. j. 1 T 10/2005 G 941. S touto námitkou se odvolací soud podrobně vypořádal v odůvodnění na č. l. 1280 – 1282 spisu označeného G III, a Nejvyšší soud pro stručnost na toto správné odůvodnění odkazuje. Odvolací soud především poukázal na to, že obviněný si dne 5. 1. 1998 zvolil obhájcem Mgr. Z. B. , přičemž v plné moci je výslovně uvedeno, že jej zmocňuje k tomu, „aby jej zastupoval ve všech právních věcech“ ... „i tehdy, je-li k tomu podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci“ … „v rozsahu práv podle trestního řádu“. Nelze přehlédnout, že se jednalo o tzv. všeobecnou plnou moc, takže zmínka o tom, že jde současně o zvláštní plnou moc k č. j. KVV 244/30-97 je z hlediska rozsahu zmocnění zcela bez významu. Obviněný totiž zmocnil obhájce Mgr. Z. B. k obhajobě právě ve věci vedené KÚV v Brně pod ČVS:KVV 244/30-97. Vyloučením části této trestní věci obviněného ze společného řízení usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Brně ze dne 10. 2. 1998 pod ČVS:KVV 244/30-97 nedošlo k omezení rozsahu zmocnění. Odvolací soud také správně uvedl, že zmocnění obhájce se při jeho zvolení nebo ustanovení vztahovalo i na trestní stíhání pro trestné činy, ohledně nichž bylo řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno a že zmocnění zaniká při skončení trestního stíhání, nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení či ustanovení vymezeno jinak. Tento právní názor je zcela v souladu s konstantní judikaturou, podle níž, nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení nebo v dalším průběhu trestního řízení vymezeno jinak, vztahuje se i na trestní stíhání pro trestné činy, ohledně nichž bylo řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí (srov. č. 29/1984 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud k výše uvedenému dodává, že obviněný má podle § 33 odst. 1 tr. ř. mimo jiné právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Obhájce si zvolí tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb (srov. § 1 až § 3, § 20 a § 22 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci. Dohoda o plné moci (zmocnění) je dvoustranný právní úkon mezi zastoupeným (zmocnitelem) a zástupcem (zmocněncem), na základě něhož se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Dohodu o plné moci může tvořit každá smlouva, kterou se zakládá vnitřní vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem. Nejčastěji se tento vztah zakládá na příkazní smlouvě upravené v § 724 a násl. obč. zák. Podle § 724 obč. zák. příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Zmocnitel za tím účelem udělí plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle § 31 odst. 4 obč. zák. je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu. Plná moc, kterou je třeba odlišovat od dohody o plné moci, je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetí osobě, resp. třetím osobám, že zmocnil jinou osobu jako oprávněnou, aby ho v rozsahu uvedeném v plné moci zastupovala. Plná moc osvědčuje, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje vnitřní vztah (zmocnění – udělení příkazu).

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozsah zmocnění je vymezen v okamžiku zvolení obhájce, není-li v plné moci uvedeno jinak. Nelze přehlédnout, že obhájce obviněného Mgr. Z. B. ve svém sdělení ze dne 27. 4. 1998, které bylo doručeno vyšetřovateli dne 29. 4. 1998, řádně označil spisovou značku vyloučené trestní věci, a to ČVS:KVV 120/30-97, a sdělil na urgenci vyšetřovatele ze dne 18. 3. 1998, že netrvá na osobní účasti u výslechu svědků - tichých společníků S. I. , s. r. o., v této trestní věci. Nejvyšší soud České republiky nepřisvědčil tvrzení obviněného o písařské chybě obhájce, pokud jde o označení spisu ČVS:KVV 120/30-97. Z obsahu písemného sdělení obhájce (§ 59 odst. 1 tr. ř.) a s přihlédnutím k trestnímu stíhání obviněného, které bylo zahájeno dne 27. 3. 1997 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a další trestné činy, je zcela evidentní, že obhájce Mgr. Z. B. odpověděl na výzvu týkající se výslechu asi 2000 svědků po celé republice, kteří uzavřeli smlouvy o tichém společenství se společností S. I. , s. r. o., a že tedy šlo o úkony týkající se skutku pod bodem l) výroku o vině napadeného rozsudku, a nikoliv pod bodem 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Jestliže se obhájce obviněného Mgr. Z. B. odmítl zúčastňovat úkonů trestního řízení v trestní věci, která byla vyloučena k samostatnému projednání pod ČVS:KVV 120/30-98, a skutečně se jich nezúčastňoval, jak je zřejmé z obsahu dovolání, neznamená tato okolnost, že by z výše uvedených důvodů došlo k zániku plné moci ze dne 5. 1. 1998. Obhájce Mgr. Z. B. ostatně i po 27. 4. 1998 činil další úkony obhajoby v trestní věci obviněného J. K. , jak je zřejmé z následujícího přehledu:

Obviněnému J. K. i jeho obhájci bylo doručeno usnesení Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, 3. odboru, se sídlem Z. , B. , ze dne 10. 2. 1998, ČVS:KVV 244/30-97-Sal, kterým bylo podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení vedeného pod ČVS:KVV 244/30-97 k samostatnému projednání trestní stíhání obviněného J. K. pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. ř. (ad 1), neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (ad 2) a podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ad 3) z důvodů urychlení řízení. Z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že vyloučeným skutkům – trestným činům uvedeným ve výroku usnesení bude přiděleno nové ČVS:KVV 120/30-98 a pod tímto ČVS bude vedeno další vyšetřování na Krajském úřadu vyšetřování v Brně (srov. č. l. 7 – 8, svazku C1 – I. svazku spisu).

Ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 148/98 byla na obviněného J. K. podána dne 25. 5. 1998 obžaloba pro trestné činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. Městský soud v Brně v této věci ustanovil obviněnému J. K. dne 29. 5. 2000 podle § 39 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 36 odst. 3 tr. ř. obhájce Mgr. Z. B. , advokáta se sídlem v B. , D. Tento obhájce vykonával obhajobu obviněného J. K. po 10. 2. 1998, o čemž svědčí například stížnost obviněného J. K. ze dne 27. 4. 1998, podaná prostřednictvím obhájce Mgr. Z. B. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 7 Nt 3780/98, kterým byla prodloužena vazba obviněného (č. l. 45 přílohy spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 148/98 vedené jako součást spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 1 T 10/2005 – dále jen: příloha spisu), doručená Městskému soudu v Brně osobně dne 27. 4. 1998, žádost o propuštění obviněného z vazby ze dne 14. 7. 1998 podaná prostřednictvím obhájce Mgr. Z. B. (č. l. 464a až 464c přílohy spisu). Ze spisu též vyplývá, že dne 24. 9. 1998 se dostavil obhájce Mgr. Z. B. k Městskému soudu v Brně, který požádal o studium spisu, spis studoval od 8:10 hod. do 8:20 hod. a poté podepsal soudu úřední záznam o tom, že studoval spis (č. l. 513 téže přílohy spisu). Obhájce Mgr. Z. B. obhajoval obviněného v jeho trestní věci u hlavního líčení konaného dne 25. 9. 1998 (č. l. 515 – 523 přílohy spisu). Dne 2. 10. 1998 bylo Městskému soudu v Brně doručeno podání nazvané „Návrhy obžalovaného J. K. na provedení důkazů,“ které podepsal dne 19. 9. 1998 obhájce obviněného J. K. Mgr. Z. B. (č. l. 540 až 541 přílohy spisu). Jako obhájce byl přítomen i u dalšího hlavního líčení konaného před Městským soudem v Brně dne 16. 10. 1998 (č. l. 545 – 554 přílohy spisu). Dne 26. 10. 1998 obhájce Mgr. Z. B. podal žádost o propuštění obviněného J. K. z vazby na svobodu (č. l. 556 – 558 přílohy spisu). Dne 27. 10. 1998 týž obhájce doručil Městskému soudu v Brně podání nazvané Zpětvzetí návrhů na provedení dokazování (č. l. 561 přílohy spisu). Dne 16. 11. 1998 byl obhájce přítomen u hlavního líčení u Městského soudu v Brně, při němž byl obviněný J. K. podle § 72 odst. 2 tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu a hlavní líčení bylo poté odročeno na den 21. 12. 1998 (č. l. 562 přílohy spisu). Také u tohoto hlavního líčení, které bylo odročeno, byl kromě obviněného přítomen i jeho obhájce Mgr. Z. B. , stejně tak u hlavních líčení ve dnech 1. 2. 1999, 3. 3. 1999 a 26. 3. 1999, která byla rovněž odročena. Obhájce Mgr. Z. B. obhajoval obviněného také v hlavních líčení konaných Městským soudem v Brně ve dnech 5. 5. 1999 (č. l. 602 – 603 přílohy spisu), dne 14. 6. 1999 (č. l. 613 – 617 přílohy spisu). Dne 6. 9. 1999 požádal obhájce Mgr. Z. B. Městský soud v Brně o odročení hlavního líčení nařízeného na den 8. 9. 1998 (č. l. 627 téže přílohy spisu). Dne 24. 5. 2000 obhájce Mgr. Z. B. odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb – obhajoby obviněného J. K. , protože obviněný nesložil sjednanou zálohu na odměnu obhájce (č. l. 653 přílohy spisu). U hlavního líčení konaného dne 24. 5. 2000 byl přítomen obhájce Mgr. Z. B. a založil do trestního spisu písemné odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb obviněnému J. K. Obviněný v hlavním líčení prohlásil, že si nebude nikoho volit na plnou moc a požádal Městský soud v Brně o ustanovení obhájce (č. l. 654 přílohy spisu). Opatřením předsedy senátu Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 5 T 148/98, byl obviněnému J. K. ustanoven ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 148/98 podle § 39 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 36 odst. 3 tr. ř. obhájce Mgr. Z. B. (č. l. 655 přílohy spisu). Dne 1. 1. 2000 vzala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podle § 182 tr. ř. zpět obžalobu podanou na obviněného J. K. , vedenou u tohoto státního zastupitelství pod sp. zn. 4 Zt 1532/98-121, pro trestné činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (č. l. 672 přílohy spisu). Poté soud vyzval obviněného i jeho obhájce ke sdělení, zda podle § 182 tr. ř. trvají na pokračování v hlavním líčení (č. l. 674 přílohy spisu). Obviněný J. K. sdělil písemně soudu, že na doporučení svého obhájce netrvá na pokračování hlavního líčení (č. l. 678 přílohy spisu).

Z tohoto přehledu je beze všech pochybností zcela zřejmé, že obhájce Mgr. Z. B. vykonával obhajobu obviněného J. K. nejen pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 4 Zt 1532/98 12, pod bodem 2) jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (týkající se úschovy cenných papírů), který byl později kvalifikován jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ale i pro další trestnou činnost, pro niž byl v té době obviněný trestně stíhán a později odsouzen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 31/2007, pod bodem 1) výroku o vině.

Nejvyšší soud vzhledem k obsahu námitek obviněného považuje za nutné se zmínit o tom, že předmětem trestního stíhání je skutek. Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného. Navíc je nutno rozlišovat mezi skutkem a trestným činem. Zatímco skutek jako pojem procesněprávní je chápán jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, trestný čin jako pojem hmotněprávní je souhrnem skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost (srov. č. 33/1974 Sb. rozh. tr.). Procesněprávní a hmotněprávní chápání skutku se částečně překrývá, ale pro trestní právo hmotné je základní otázkou jednota skutku z hlediska případného souběhu více trestných činů. Za jeden skutek jsou zde považovány jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). I zde je tedy podstatou skutku právně relevantní jednání a jeho následek (srov. Š. , P. – K. , V. – B. , J. – P. , F.: Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, s. 1037).

Závěry vyplývající z platné a uznávané judikatury jsou rozhodující i pro trestní stíhání obviněného, neboť po zahájení trestního stíhání, ani v jeho dalším průběhu, pokud docházelo k rozhodnutím podle § 23 tr. ř. o vyloučení nebo spojení věci, zůstávala vždy podstata stíhaného skutku totožná, a sice podvodné jednání obviněného J. K. , kterým způsobil tisícům poškozených podle počátečních zjištění škodu přesahující téměř 30x zákonnou hranici škody velkého rozsahu, kterou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč, přičemž od počátku trestního stíhání obviněného byl skutek kvalifikován též jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal neopodstatněnou námitku obviněného, že neměl obhájce z důvodu nutné obhajoby v době od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001.

Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nenaplňují obsah tohoto dovolacího důvodu. Z námitek obviněného nijak nevyplývá, že by nebyla umožněna nebo zajištěna jeho přítomnost v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Námitky obviněného směřují primárně proti zjištění skutkového stavu, přičemž tyto námitky nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani jiné důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř. Tento důvod dovolání nenaplňuje ani námitka obviněného, že nebyl v hlavních líčeních soustavně poučován o právech obviněného, a že mělo být hlavní líčení opakováno. Neobstojí proto ani námitka obviněného o porušení ustanovení § 2 odst. 4, 13 tr. ř., § 89 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel o tvrzení, že nikoho neuváděl v omyl, neměl v úmyslu kohokoliv podvést, a že skutky, pro které byl odsouzen, nevykazují znaky trestného činu. Současně brojil proti posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a napadl výměru trestu i zařazení do nejpřísnějšího typu věznice.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch. Tyto námitky stojí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.

Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho soud zjistil. V dovolání pak je možné namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti skutkovým zjištěním samotným, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Dovoláním lze vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil skutkové námitky, které nemohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu a Nejvyšší soud se proto jimi nezabýval. Neobstojí ani námitka aplikace zásady ,,in dubio pro reo“, pro jejíž použití nebyly dány podmínky.

K právní námitce obviněného, že skutek ad 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nemůže být tzv. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., protože byl spáchán v letech 1994 až 1997 a vzhledem k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod měla být použita předcházející právní úprava, je nutno především uvést, že soudní praxe i v době spáchání trestného činu obviněným posuzovala obdobná jednání jako pokračování v trestném činu.

Nejvyšší soud České republiky především poukazuje na to, že novela trestního zákona provedená zákonem č. 290/1993 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 1994, stanovila definici pokračování v trestném činu, který do té doby právní úprava nevymezovala a ponechávala jeho vymezení trestněprávní teorii a judikatuře (srov. např. č. 46/1967, 3/l972, 30/1987 Sb. rozh. tr.). Legální definice pojmu pokračování v trestném činu má zásadní význam pro otázky působnosti trestních zákonů, vymezení pojmů skutek a trestný čin, posuzování promlčení, recidivy, ukládání trestů atd. Zásadní změnu při projednávání pokračování v trestném činu a rozhodování o něm přinesla novela trestního řádu a trestního zákona provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která s účinností od 1. 1. 2002 umožnila oddělené projednávání a rozhodování o dílčích útocích pokračujícího trestného činu (srov. § 11 odst. 2, § 17 odst. 2 a § 20 odst. 1 tr. ř.), čímž zásadním způsobem zasáhla do pojetí skutku u pokračujícího trestného činu (srov. Š. , P., P. , F., R. , S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha. C. H. Beck, 2003, s. 606).

Pokračování v trestném činu tvoří podle trestního práva jeden skutek. Podle § 12 odst. 12 tr. ř. skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

S přihlédnutím k tomu, co bylo vyloženo shora, je námitka obviněného nesrozumitelná, když není vůbec zřejmé, čeho se jí obviněný domáhá. Námitka je zčásti formulovaná v rozporu s § 265f odst. 1 tr. ř. /arg. “v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá“/, neboť obviněný spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. /bod 1) výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci/ v době od 25. 3. 1994 do 26. 3. 1997, přičemž od 1. 1. 1994 bylo v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. upraveno pokračování v trestném činu, nehledě k tomu, že i odvolací soud se zmiňuje v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné o aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák. o působnosti trestních zákonů. Při takovém zjištění Nejvyšší soud České republiky nepřisvědčil ani názoru obviněného, že mělo být vzhledem k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (slovy obviněného) analogicky použito „předešlé“ právní úpravy.

Obviněný též namítl, že skutek měl být kvalifikován „nejvýše“ jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., aniž by však uvedl, z jakého důvodu by měla být použita tato kvalifikace skutku. Přes tuto neúplnost odůvodnění námitky musí Nejvyšší soud České republiky opakovaně zdůraznit, že předmětem právního posouzení skutku je skutek, který zjistil Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 31/2007, přičemž hmotně právním posouzením skutku se rozumí podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení trestního práva hmotného. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný jednak popřel naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. s tím, že skutky, pro které byl odsouzen, nevykazující znaky trestného činu, jednak uplatnil vlastní verzi skutkového stavu. Odvolací soud však v napadeném rozsudku vyvodil ze skutkových zjištění správné právní závěry. Nejvyšší soud České republiky proto shledal námitku nesprávné právní kvalifikace skutku zcela nedůvodnou. Za tohoto stavu je zcela nepřípadná i námitka o údajném porušení čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o výrok o trestu, lze za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudů v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 a § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud České republiky shledal, že námitky obviněného proti údajné nepřiměřenosti trestu a zařazení do nejpřísnějšího typu věznice nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci uložil obviněnému trest v rámci trestní sazby stanovené trestním zákonem na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., která činí pět až dvanáct let. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že při rozhodování o výměře trestu přihlédl nejen k vysokému stupni nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, k mimořádně vysokému počtu poškozených, mimořádné výši škody i naprosto nekritickému náhledu obviněného na spáchanou trestnou činnost, ale i ke značnému časovému odstupu od spáchání trestné činnosti, k zúžení rozsahu trestného jednání obviněného oproti prvnímu odsuzujícímu rozsudku i k dílčím průtahům v řízení před soudem, které nebyly zaviněny obviněným. Z napadeného rozsudku též vyplývá, že obviněný byl v souladu se zákonem zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody za zvlášť závažný trestný čin.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného převážně nenaplňují obsah žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a uplatněné právní námitky jsou neopodstatněné. Proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal podle § 265o odst. 1 tr. ř. důvod pro přerušení výkonu trestu obviněného.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. května 2008

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Vydáno: 06. May 2008