JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 202/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. března 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné M. N. , roz. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 2 To 377/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 49/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2007 sp. zn. 2 T 49/2006, byla obviněná M. N. uznána vinnou pod bodem ad 1) výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pod body ad 2) - 4) pokračujícím trestným činem podvodu podle § 89 odst. 3 tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pod body ad 5) - 8) pokračujícím trestným činem podvodu podle § 89 odst. 3 tr. zák. a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byla odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roky. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyři roky za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. jí bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby podle svých sil a možností uhradila škodu, kterou trestnou činností způsobila. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Podle § 226 písm. a) a § 226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro jiné skutky.

Trestná činnost obviněné spočívala v podstatě v tom, že v době od 9. 9. 1999 do 6. 6. 2002 na různých místech uzavírala, v úmyslu nedovoleným způsobem získat majetkový prospěch, s různými osobami smlouvy o půjčkách finanční hotovosti, přičemž věděla, že vzhledem ke své finanční situaci, příjmovým poměrům a svým dalším finančním závazkům nebude schopna peníze ve sjednaném termínu splatnosti vrátit, peníze nevracela a poškozeným způsobila škodu ve výši vypůjčených částek [s výjimkou útoku pod bodem ad I./2) výroku o vině, kde část dluhu uhradila i naturálním plněním]. Dílčích útoků pod body ad II./5) a 6) výroku o vině se obviněná dopustila společně s obviněnou Ing. A. P.

Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 2 To 377/2007.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas dovolání, které následně ještě doplnila. Dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s její obhajobou a s tím, že nelze v jejím jednání spatřovat znaky trestného činu podvodu a že zejména odvolací soud nepřihlédl k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ohledně trestně právního hodnocení soukromoprávního jednání. Uvedla, že již v odvolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 157/2007, 5 Tdo 897/2005 a 5 Tdo 1038/2005, ve kterých Nejvyšší soud zdůraznil, že trestně právní ochrana nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot a nikoli ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Podle obviněné z trestní represe jako prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občansko právních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. Nemůže být podle ní ignorována občansko právní stránka věci (viz nálezy Ústavního soudu I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 227/05). Porušení ustanovení smlouvy jednou z jejích smluvních stran, nelze pokládat bez dalšího za podvodné jednání podle § 250 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně údajně nevyplývá, jak se tento soud s těmito námitkami vypořádal. Odůvodnění je podle obviněné tak strohé, že je nepřezkoumatelné. Úvahy soudu druhého stupně jsou shrnuty do jedné věty, že okresní soud všechny okolnosti správně vyhodnotil a v podrobnostech pak odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Obviněná dodala, že odvolací soud vůbec nereagoval na doplnění jejího odvolání, zda i v jejím případě nebylo nutno postupovat v duchu shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR. Soudy obou stupňů se pak podle obviněné hlouběji nezabývaly zjištěním, popisem a odůvodněním objektivní stránky uvedeného trestného činu z hlediska konkrétního podvodného jednání a příčinné souvislosti. Zcela pominuly otázku obohacení na její straně. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že ne v každém jejím jednání lze spatřovat trestný čin podvodu nebo jiný trestný čin. Toto by se mělo týkat především jednání pod body I./1), 2), 3), a 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Uvedla, že pan P. půjčoval peníze za účelem dosažení zisku, a tedy vstupoval do vztahu s určitým rizikem. Obchodní riziko nelze podle obviněné přenášet do trestně právní roviny a případný neúspěch řešit trestním oznámením. Zdůraznila že M. P. vrátila z celkové zapůjčené částky 660.200,- Kč před podáním trestního oznámení částku 464.466,- Kč a odkázala na důkaz v podobě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Sm 241/2002 na částku 850.437,- Kč. V případě paní J. [pod bodem ad I./3)] se také podle obviněné nejedná o trestný čin, protože splatnost půjčky byla stanovena až na 3. 7. 2003 a před termínem splatnosti bylo vráceno 65.216,- Kč. Částečnou úhradu dluhu před jeho splatností nelze považovat za částečnou náhradu škody a nedoplatek pak za škodu. Totéž se podle obviněné týká i půjčky od J. V. [ad I./4)], kdy si obviněná musela po řádném vrácení předcházející půjčky od něho z důvodu vykradení prodejny na nákup zboží půjčit opětovně další částku, kterou částečně vrátila, což se nepromítlo ve skutkové větě napadeného rozsudku. Obviněná je přesvědčena, že nejednala v podvodném úmyslu a že provedené důkazy její úmysl ani neprokazují. Jiná situace byla údajně v případě půjčky od J. S. [ad II./5)], kdy obviněná figurovala jen jako obligační dlužník, žádné peníze nepřevzala a jen podepsala smlouvu o půjčce. Do reálného vztahu s věřitelem nevstoupila a z hlediska občanského práva hmotného by se J. S. dostal v případě civilního sporu do důkazní nouze. Z. K. (bod III.) pak podle obviněné vstupoval do vztahu s jednoznačným úmyslem vydělat. Při hodnocení tohoto skutku došel soud prvního stupně do poloviny cesty nazírání na závazkový vztah v duchu shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR. Na závěr obviněná shrnula, že v jejím jednání pod body ad I./1), 2), 3), 4), II./5), III./8) nelze spatřovat trestný čin podvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy naplněn, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a protože se odvolací soud s jejími námitkami nevypořádal je podle obviněné naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě shora uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil pouze k nedoplněné části dovolání obviněné (k doplnění dovolání, které bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručeno dodatečně, se do dne rozhodnutí o dovolání nevyjádřilo). Uvedl, že dovolání musí obsahovat nejen formální odkaz na některé ustanovení § 265b tr. ř., o který je formálně opřeno, ale též konkrétní argumentaci, kterou má být uplatňovaný dovolací důvod podložen. Nelze proto přihlížet k té části dovolání, ve které obviněná pouze obecně odkazuje na svoji obhajobu uplatňovanou v původním řízení. K námitce, podle které nelze v jejím jednání spatřovat znaky trestného činu podvodu uvedl, že z jednotlivých skutkových vět obsažených ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nepochybně vyplývá existence škody, kterou představuje zmenšení majetku poškozených o částky půjčené obviněné, popř. spoluobviněné a existence obohacení obviněné, popř. spoluobviněné. Ze skutkových zjištění podle státního zástupce dále vyplývá, že obviněná od počátku věděla, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům a již existujícímu zadlužení nebude schopna půjčky řádně a včas vrátit. Obviněná tedy před poškozenými zamlčovala svoji skutečnou majetkovou situaci a především je uváděla v omyl v tom směru, že podmínky sjednané ve smlouvách o půjčce budou dodrženy a že peníze jim budou řádně vráceny. Skutky v podobě vymezené v tzv. skutkových větách tedy vykazují všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., přičemž vzhledem k výši způsobených škod byly naplněny i znaky kvalifikovaných skutkových podstat uvedeného trestného činu, kterými byla obviněná uznána vinnou. Dále uvedl, že v obecné rovině platí zásada, že použití prostředků trestního práva je krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany občanskoprávních a obchodně právních vztahů. Jestliže však jednání pachatele, byť se ho dopouští v rámci občanskoprávního vztahu, současně naplňuje všechny znaky některého majetkového trestného činu, nemůže být uvedená zásada na překážku uplatnění trestního postihu. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněné uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že bylo zamítnuto její odvolání, ale řízení předcházející tomuto rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou podle obviněné dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však shledal, že uplatněné dovolací námitky směřují z části do oblasti skutkových závěrů. Obviněná totiž zjevně soudům obou stupňů vytýká nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí a vadná skutková zjištění (argumentuje mj. tím, že se soudy nevypořádaly s její obhajobou ani s námitkami uplatněnými v odvolání, soudy obou stupňů se pak údajně nezabývaly zjištěním, popisem a odůvodněním objektivní stránky souzeného trestného činu, příčinné souvislosti a zcela podle obviněné opominuly otázku obohacení na její straně). Obviněná popisuje své jednání vůči poškozeným P. , J. , V. , S. a K. , přitom prosazuje vlastní (pro ní příznivější) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že v okamžiku uzavírání smluv o půjčce nejednala v podvodném úmyslu a ani z provedeného dokazování podle ní tento závěr neplyne, že sami poškození vstupovaly do smluvního vztahu s úmyslem vydělat, a tedy s určitým rizikem). Do značné míry až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že dovolání v části, ve které obviněná brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že v jejím jednání popsaném pod body ad I./1), 2), 3), 4), II./5), III./8) nelze spatřovat trestný čin podvodu, neboť nejednala v podvodném úmyslu. Obviněná v této souvislosti mj. namítala, že v jejím případě nebyl respektován princip subsidiarity trestní represe (obviněná obsáhle argumentovala rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu). Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.

Nejvyšší soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a posoudil, zda popsané jednání obviněné naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. včetně znaků kvalifikovaných skutkových podstat uvedeného trestného činu.

Trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. škodu ve výši odpovídajícím znakům kvalifikovaných skutkových podstat uvedeného trestného činu.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1471 s.). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Š., P., P., F., R. S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1470 s.).

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§ 4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§ 4 písm. b) tr. zák./.

Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posouzení jednání obviněné se zabývaly jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikovaných skutkových podstat), tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily závěr, že jednání obviněné naplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Ke konkrétním námitkám obviněné ohledně jednotlivých skutků uvádí Nejvyšší soud následující. Je nerozhodné, zda poškození M. P. a J. S. jí půjčovali peníze za účelem dosažení zisku, resp. s úmyslem vydělat. Tento jejich úmysl je naopak v takovýchto případech zcela normální a pochopitelný. Existence rizika na straně věřitele, pak v žádném případě nemůže být důvodem beztrestnosti jednání obviněné ani svědčit v její prospěch. Její odkaz na vrácení části vypůjčených peněz před podáním trestního oznámení M. P. je pak bez významu, protože se týká částek, které nejsou předmětem skutků uvedených v rozsudku, když oproti obžalobě soud prvního stupně vycházel pouze z částek 150.000,- Kč [ad I./1)] a 180.200,- Kč [ad I./3)], a tento svůj postup odůvodnil na str. 4 a 4 p. v. rozsudku. Podstatné je skutkové zjištění soudu, že tyto částky nejen ve lhůtě splatnosti, ale vůbec nebyly obviněnou poškozenému M. P. vráceny.

Pokud ohledně jednání vůči poškozené Z. J. [ad I./2] obviněná namítá, že částečnou úhradu půjčky, ještě před její splatností, nelze považovat za částečnou náhradu škody a nedoplatek půjčky pak jako škodu, je nutno uvést, že obviněná byla za jednání ad I./2) – 4) výroku o vině uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tj. že způsobila škodu nikoli malou, což je podle § 89 odst. 11 tr. zák. částka nejméně 25.000,- Kč. Protože z celé vypůjčené částky 150.000,- Kč poškozené Z. J. vůbec obviněná nevrátila částku 84.784,- Kč, která trojnásobně převyšuje škodu nikoli malou, způsobila ji tím škodu v této výši. Skutečnost, že část z celkové vypůjčené částky na naléhání poškozené uhradila, je tak bez významu. Trestný čin podvodu je přitom dokonán již obohacením pachatele, pokud je jako v tomto případě prokázáno, že jednal v podvodném úmyslu, a částečná úhrada dluhu, ať již před nebo po lhůtě splatnosti, má význam toliko při rozhodování o povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a ne při právním posouzení skutku.

V případě poškozeného J. V. [ad I./4)] je pak námitka obviněné o částečné úhradě dluhu v rozporu se skutkovým zjištěním soudu a proto k ní Nejvyšší soud nepřihlížel.

V případě poškozeného J. S. [ad II./5)] obviněná námitkou, že peníze nepřevzala, jen podepsala smlouvu o půjčce a nevstoupila reálně do vztahu s věřitelem, v podstatě zpochybňuje hmotně právní závěr o jejím spolupachatelství na trestném činu podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za situace, kdy si obviněná M. N. byla vědoma špatné finanční situace spoluobviněné Ing. A. P. a s tímto vědomím jednala tak, jak je uvedeno v bodě II./5) rozsudku soudu prvního stupně, ale o jejím spolupachatelství není pochyb. O společné jednání jde i tehdy, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem jednání spolupachatelů. Stačí přitom i částečné přispění k trestné činnosti, když podstatné je, že spolupachatelé jednají ve stejném úmyslu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, tomu tak v této trestní věci bylo. Není proto podstatné, že M. N. nepřevzala peníze a reálně s poškozeným nebyla ve vztahu, když její jednání bylo součástí společného jednání obou obviněných, kterým poškozeného uvedly v omyl.

Souhrnně k námitkám obviněné je pak třeba uvést, že nesprávnost právního posouzení svého jednání také posuzuje zcela izolovaně zvlášť u každého dílčího skutku, ale v případě pokračujícího jednání je nutno, zejména při posuzování existence podvodného úmyslu, vycházet ze všech rozhodných skutečností vyplývajících z celého jednání.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že se s námitkou obviněné ohledně absence podvodného úmyslu neztotožnil, neboť jednání tak, jak je popsáno ve skutkových větách výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikovaných skutkových podstat), přičemž také z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že se soud podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkových vět a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplynul závěr, že obviněná ke škodě cizího majetku úmyslně obohatila sebe nebo jiného tím, že uvedla někoho v omyl, zamlčela podstatné skutečnosti a způsobila tak na cizím majetku škodu odpovídající kvalifikovaným skutkovým podstatám. Pro úmysl obviněné pak svědčí nejen množství jednotlivých útoků, ale zejména skutečnost, že obviněná ve všech uvedených případech vylákala půjčky (v některých případech pod smyšlenými záminkami), když si byla vědoma skutečnosti, že pro dluhy z předchozích půjček, které nesplácela, a vzhledem ke svým (resp. spoluobviněné) majetkovým a příjmovým poměrům, nebude schopna dostát svým závazkům z půjček. Od počátku tedy neměla v úmyslu plnit sliby, které dávala poškozeným a nepostupovala v souladu se smlouvami, které s poškozenými uzavírala. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém, když je zřejmé, že v průběhu tak dlouhé doby páchání trestné činnosti musela být srozuměna nejen s tím, že zapůjčené peníze nevrátí ve sjednané době, ale že je nevrátí vůbec. Existence podvodného úmyslu obviněné je přitom zřejmá i u jednotlivých dílčích případů, když jedna půjčka v krátkém časovém sledu následuje další, aniž je předchozí půjčka splacena ve lhůtě nebo aniž tato lhůta předchozí půjčky uplynula. Její celkové zadlužení přitom neustále narůstalo a přestože nebyla schopna splácet půjčky předchozí, brala si další půjčky ve statisícových částkách. Jednání obviněné je typickým jednáním pachatelů v podvodném úmyslu, kdy přes svoji neschopnost hradit své závazky z vlastních finančních zdrojů, se pak jeden dluh snaží umořit vytvořením dluhů dalších a své vlastní finanční problémy řeší na úkor a ke škodě jiných osob, zneužitím jejich důvěry. Tato námitka obviněné je tedy zjevně neopodstatněná.

Je také zřejmé, že v namítaných případech nejde o typický občanskoprávní závazkový vztah, jak se obviněná snaží prezentovat, neboť její jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Na tomto podkladu tedy Nejvyšší soud musí námitku obviněné, že se jednalo o pouhé nedostání závazku ze smlouvy, odmítnout. Trestní postih pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných (mimotrestních) opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněné dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Navíc, pokud obviněná zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jejími výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.

Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněná svým jednáním naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. [ad 1) výroku o vině], podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. [ad 2) – 4)] a podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [ad 5) – 9)], nelze na toto jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněné jsou zjevně neopodstatněné, že v tomto konkrétním případě jsou dány formální i materiální podmínky trestnosti činu a obviněná jako pachatelka musí nést trestní odpovědnost za skutky, kterých se svým jednáním dopustila. Okolnosti případu a úmyslná forma zavinění přitom vylučují názor obviněné, že se jedná výhradně o občanskoprávní vztah nevyžadující řešení prostředky práva trestního, jako krajního prostředku.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a zčásti tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají, a protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné M. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš

Vydáno: 06. March 2008